Blog - Rok 2018 v naší zemi plný výročí někdy slavných jindy více než tragických začal i jedním mezinárodním sportovním výročím. Chvíli po novém roce odstartoval z peruánské Limy čtyřicátý dakarský velkozávod.

Už jsem několikrát napsal, že tahle slavná jubilea většinou nedopadla dobře. Desátý Dakar v osmdesátém osmém skončil soudními tahanicemi s řadou mastňáků, kteří si chtěli hrát na dobrodruhy a zaskočilo je poznání, že to dobrodružství opravdu je. V devadesátém osmém nás přepadli v Mali a dost po nás stříleli. Tehdy banditi, dnes islámští bojovníci. Třicátý Dakar byl z předchozího důvodu a dalších rizik už rovnou zrušen.

O to víc mě potěšilo a trochu překvapilo, že ten čtyřicátý se povedl.

"Budete proklínat den svého zrození," vyhrožoval tvůrce trati Marc Coma v Praze na zahajovací tiskovce a mnohým účastníkům se to opravdu splnilo.

Rád bych se pokusil nějak impresionisticky přiblížit čtenářům všechna ta muka, napětí a únavu, ale taky krásu podivných pustých krajin a radost ze závodění v nich. Nejdřív ale, jak to bylo s tím bagrem a co s ním má zubatá žába společného.

Na okraji hořovického vojenského prostoru se rozkládá obec Strašice. Nevím co, ani kdo tam straší, ale rozhodně to není Martin Šoltys, který tam žije a nestraší, nýbrž bagruje. Má firmu "Bagger" (škoda, že ne "Bugger" to už by byl rovnou z Buggyry) a kromě dětiček i ráznou ženu Hedviku, která mu kryje záda. Tolik jsem věděl o Šoltysovi, když mi ho představili.

Víc věděl Martin Kolomý, který se s ním kdysi potýkal na offroadových tratích (zase ti bahňáci) a taky ho nahuškal do dakarského dobrodružství. Bruntálská zubatá žába je docela výmluvná a volání dálek ji jde ze všeho nejlépe. Martin Šoltys opustil buginu, motorku, bagr i sklápěčku a usedl do závodní Tatry Phoenix. A jak k tomu přispěl dědek Kalinů? O tom příště.