Blog - Byl to pohled pro bohy, když jsme všechny kamiony seřadili v Buenos Aires na výstavišti "Svět 2000", kde se ten obrovský dakarský cirkus zorganizoval a posléze odstartoval. Z maratonské Buggyry se roku 2016 stal velký a vážený tým.

"Čau," zdravili jsme se s Loebem, nebo se Sainzem. "Tě bůh Násire," volali jsme na Al Attíju. A to nemluvím o kamioňácích. Rusové přišli očumovat Phoenixe a něco si při tom potichu mumlali. Sugawarovi Japončíci si už po stopadesáté lehli s foťáky pod Tatru a vydávali to jejich "Óoooo.. a úuuu….". Poprvé se takhle divili už v roce 1986. Ta tatrovácká roura tam pořád je.

Slavné jméno Loprais bylo ovšem napsáno na dveřích Iveca. Další trauma pro české fandy.

Kolomajz už byl předem tipován na jednoho s favoritů, zatímco my s Jarouškem Valtrem jsme byli tak trochu odstrčeni díky hodně špatnému startovnímu číslu, které nás brzdilo několik prvních etap.

Před námi se motalo nejméně dvacet pomalejších kamionů a posádek včetně dědouška Sugawary, který mi leze na nervy tím, že mi ubírá rekordní místo v soutěži dědkovství. Jinak je to přítel a taky nás hned pustil, když jsme za ním přiletěli jako vichřice na nějaké úzké horské cestě. Ostatní tak ochotni nebyli, a tak jsme se den po dni jenom těžko prokousávali dopředu.

Jarda zuřil, zatímco se Martin Kolomý srdnatě bil s Kamazy a Ivecy na špičce závodu. Pak ta česká sláva vzala rychlý konec. Alešovi se na pronajatém Ivecu zadřel náboj a Kolomajz to v prachu mezi dvěma Rusy napral do skály. Nastal čas maratonského stylu jízdy, což znamená "vydržať". To se nám s Phoenixem podařilo docela dobře a osmé místo nové posádky s novým vozem bylo, jak říkají politici, "uměním možného".

Tahle pohádka by neměla být o neshodách a hádkách, a tak zatáhněme oponu nad koncem ročníku 2016 s konstatováním, že to vlastně dopadlo dobře.