reklama
 
 

Blog Josefa Kaliny: Pokažená spojka, zrádný feš-feš a konečně cíl

6. 1. 2019 16:00
Start 41. pokračování Rallye Dakar se blíží. Ale než se závodníci vydají na trať, připomeňme si nyní díky dalšímu blogu legendárního navigátora Josefa Kaliny ročník 2018.

V Saltě už se cítíme jako doma (jsme tu asi po páté) včetně zde usazených Čecho-Slováků, kteří se před léty starali o naše kluky, když se váleli se zlomenými páteřemi v místním špitále. Přijdou nás vždycky v kempu navštívit spolu s rozsáhlým potomstvem, který to během let s argentinskými manželkami zplodili. Milí lidé a pro nás chvíle rodinného klidu.

Dál nás totiž nečekalo nic dobrého. Dvě následující etapy, Belén a Fiambala patří tradičně (pokud se tudy jede) k těm úplně nejhorším. Naše bagristická posádka se statečně držela na hranici desátého místa, ale Kolomého  Zubatá žába, přes všechnu snahu a přední umístění v posledních etapách pořád trčela na místě čtrnáctém.

Jestli je na světě někde horko, tak je to kolem Belénu. Venku čtyřicet, v kabině šedesát. Navíc dlouhý přejezd, který nás odsoudil k noční jízdě poslední pasáží druhé speciály. Když jsme už za šera a ještě sto kilometrů od cíle předjížděli copatou Olinku Roučkovou na čtyřkolce, bylo mi jí opravdu líto. Posledních deset kilometrů jsme jeli po třech kolech, ale na opravu nebylo ani pomyšlení.

Pak přišly bílé duny Fiambaly. Nejměkčí písek na světě. Hory písku. Prach, vedro a katastrofální navigace. Martin Šoltys do toho šel s nadšením. Peruánské duny mu vycházely skvěle a na tyhle se moc těšil. Jenomže ty jsou jiné. Po stovce kilometrů zoufalého boje jsme zůstali viset na té největší. Kamion skoro na převrácení a plánované práce na neurčito. Zachránil nás můj starý známý Mathias Behringer v  MANu, který to zrádné místo celé objel a stáhl nás na kousek pevné půdy.

Štěstí nám ovšem vydrželo jenom chvíli. Protivné zahučení motoru vždycky při přeřazení signalizovalo jediné. Spojka v čudu a s ní i desáté, možná i osmé místo, pro nováčky sen.

Devět hodin montování a potom ještě stokilometrová noční jízda v dunách. Je to těžko popsatelné a taky na delší povídání.

Když jsme v pět ráno dorazili do cíle v Chilecitu, dozvěděli jsme se "milou" novinku. Do osmistovky směrem San Juan startujeme za tři čtvrtě hodiny.

Nebezpečí zvané feš-feš

Dvě stovky kilometrů po silnici na start speciály byly pro mě mučením. Pilot s mechanikem se můžou vystřídat a trochu si v sedačce pospat, ale navigátor nemůže. I na silnici jsou odbočky a hlavně zóny omezené rychlosti, které je třeba ohlídat. Penalizace jsou i tady neúprosné. Občas, když jsem si přečetl, že následujících pár kilometrů nic z toho nenastane, upadl jsem do komatu, asi tak pětiminutového.

Začátek rychlostky, tentokrát pětistovky, nás okamžitě zahnal do hor. Než jsme se rozkoukali, už to zase bylo tři tisíce metrů nad mořem.

I s tou nešťastnou spojkou jsme se pořád drželi na dostřel desátého místa. V téhle fázi závodu už mají všichni hodinové ztráty a různé penalizace a s tím je třeba se uklidňovat i v situacích největšího zoufalství. Kolomajz to na Belénu nejdřív vyklopil, potom mu klekla zadní náprava, ale stejně se posunul před nás. Dojel totiž Fiambalu na druhém místě. Z mechaniků se jenom kouřilo.

Ani pořádně nevím, jak jsme tu hrůzu po neprospané noci absolvovali, ale do San Juanu, do bivaku na závodním okruhu vysekaném ve skále, jsme dorazili ještě za světla. Konečně jsme se vyspali a svět se začal jevit v růžových barvách.

Růžové barvy výrazně pobledly hned následující den ráno. První část speciály se odehrával v nejhorším možném terénu, jaký si kdo dokáže představit. Strmé hory zarostlé křovím a mezi nim to nejstrašnější co v takových polopouštích existuje - feš-feš.

V něčem, co se původně podobalo pistě byly metrové koleje plné prachu. V prudkých stoupáních vězely motorky, osobáky a sem tam i nějaký kamion ze špičky závodu. Abychom se jim vyhnuli, hoblovali jsme na plný ceres okolní křoviska a modlili se za naše pneumatiky. I tlumiče toho měly dost a auto se chovalo jako lochneska na Matějské pouti. Po sto šedesáti kilometrech pekla byla dole pod kopci, na štěstí, servisní zóna, kde nám je kluci vyměnili.

Po dlouhém přejezdu jsme měli ještě chvíli času. Protože jedna guma byla naříznutá, udělali jsme si pro jistotu ještě rozcvičku s výměnou kola. A dobře tak. Na konci speciály (opět v horách, ze kterých už jsme viděli světla Cordóby) nás zahnali do trialových skal, kam bych nešel ani pěšky. Tady by to ta načatá pneumatika určitě nevydržela.

V Cordóbě jsme už byli prakticky v cíli celého závodu. Zbýval jenom krátký okruh (120 km), pak už jen slavnostní rampa a zasloužený odpočinek-

Konec

autor: Josef Kalina | 6. 1. 2019 16:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama