Syn v reprezentaci, pak se Irgl vrátil do Třince. Úcta jako tam se moc nenosí, míní

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
12. 11. 2022 14:37
Ačkoliv Zbyněk Irgl ještě oficiálně neoznámil konec kariéry, hokeje už je v jeho životě významně méně. Ve čtvrtek a pátek si však užil dvě sváteční události. Nejdříve viděl debut syna Denise v bráně reprezentace, o den později vyjel sám na led v Třinci. V exhibici se tam loučili jeho bývalí spoluhráči Lukáš Krajíček, Peter Hamerlík, Jiří Polanský a Martin Adamský.
Zbyněk Irgl v dresu vítězného týmu "Krajíc a Hamas" při exhibici v Třinci.
Zbyněk Irgl v dresu vítězného týmu "Krajíc a Hamas" při exhibici v Třinci. | Foto: Lukáš Filipec / HC Oceláři Třinec

Byl to jejich večer. Všichni čtyři vybojovali pro Oceláře první extraligový titul v roce 2011, Krajíček, Adamský a Polanský byli rovněž u toho z roku 2019. Covid i jiné okolnosti odložily společnou rozlučku až na letošní listopad. Exhibici tak mohly vidět zaplněné tribuny.

Nicméně i Zbyněk Irgl byl její důležitou součástí. V Třinci strávil tři a půl sezony, v roce 2015 došel s týmem ke stříbru. Zde se rovněž dozvěděl o nádoru na ledvině, kterou mu lékaři museli vzít. Irgl zákeřnou nemoc překonal a v třinecké aréně posléze započal jeho emotivní comeback.

Teď fanoušci ocenili jeho příjezd bouřlivým potleskem. Vicemistr světa z roku 2006 nastoupil v mužstvu Hamerlíka s Krajíčkem, které v zápase přerušovaném rozhovory či všemožnými legráckami porazilo výběr Polanského s Adamským 9:6.

Rozlučka legend v Třinci

Polda, Áda - Krajíc, Hamas 6:9 (1:4, 1:3, 4:2), hráno 3×15 minut.

V týmu "Polda, Áda" hráli mimo jiné: Jan Peterek, David Moravec, Jan Výtisk, Jaroslav Kudrna, Ľubomír Sekeráš, Martin Vojtek, Radovan Biegl.

V týmu "Krajíc, Hamas" hráli mimo jiné: Václav Varaďa, Zbyněk Irgl, Vladimír Roth, Martin Růžička, Ladislav Kohn, David Květoň, Lukáš Zíb.

Jednačtyřicetiletý útočník už od konce sezony 2020/21, kdy oblékal dres Vítkovic, nikde nehraje. A přestože svůj konec zatím veřejně neoznámil, do soutěžních zápasů se vracet neplánuje.

Opravdu ne?

Vůbec ne. Přes léto mám golf, kolo, hory, tenis. Když se už teď kazí počasí, více jsem přešel do haly na tenis. Hokej nehraju. Sice jsem ještě nikde neřekl, že končím kariéru, ale budu to muset oficiálně oznámit, ať mám klid. (úsměv) Lidé se mě na to pořád ptají.

Jak jste si užil exhibici v Třinci?

Bylo to skvělé. Za mě by si něco takového zasloužili všichni významní hráči i v ostatních mančaftech, když končí kariéru.

Líbilo se vám to se vším všudy? Se zapojením synů Krajíčka a Adamského přímo na ledě, zábavnými soutěžemi či videozdravicemi dalších hokejistů.

Líbilo se mi to. Tak vypadá úcta k hráčům, o to tady jde. U nás se to pořád moc nenosí, ale každý by si to měl uvědomit. Pro každý klub sice pracuje hodně lidí, nicméně fanoušci chodí hlavně na hráče. Mají je rádi. Takže by se našlo více hráčů, kteří by si zasloužili mít takovou rozlučku. Třinec tohle umí.

Umíte si tedy představit něco takového při uzavření vaší kariéry?

Myslím, že pokud budu dělat rozlučku, bude to nejspíš na golfu. Pozvu bývalé spoluhráče a kamarády a spojíme to s posezením.

Ke komu ze čtveřice Hamerlík, Krajíček, Polanský, Adamský jste měl v kariéře nejblíže?

Určitě ke Krajdovi. Prožili jsme toho spoustu. Byli jsme spolu v národním týmu, tři roky v Minsku v KHL. I teď po hokejové kariéře se vídáme.

Jaké byly pro vás necelé čtyři sezony v Třinci?

Říkám všem, že bych přál každému, aby prošel třineckou organizací. Už jen kvůli tomu, aby viděl, jak to tady chodí. Ať už jde o majitelskou strukturu, management, trenéry, kustody, maséry. Vše naprosto profesionální, tak by se měl dělat hokej.

Akorát extraligové tituly začaly naskakovat až po vašem odchodu…

Jestli jsem já nebyl ten pešek. (úsměv) Bohužel, kolikrát je to o štěstí…

Zůstal ve vás Třinec silně zakořeněný i proto, že při angažmá u Ocelářů jste překonal rakovinu? Tady jste se zase vracel na led.

To také, ale vůbec vzpomínám na Třinec rád. Dodnes si udržuju s lidmi z klubu nadstandardní vztahy. Vzájemně k sobě máme respekt.

Ve čtvrtek měl velký den váš osmnáctiletý syn Denis. Jak jste si užil jeho debut v brance národního týmu do 19 let? Byť v Ostravě skončil porážkou 2:8 od finské dvacítky.

Samozřejmě jsem se byl podívat. A okomentoval bych to tak, že Denis najednou poznal velký hokej. Finský nároďák byl na úplně jiné úrovni, bylo to neuvěřitelné. Už když jsem viděl dovednosti Finů při rozcvičce… Věděl jsem, že za nimi máme díru, ale netušil jsem, že tak velkou.

Když byl syn mladší, nepřemlouval jste ho, ať jde z brány?

Ne, to vůbec. Denda je introvert a brankářský post je pro něj ideální. V létě chodíme trénovat spolu, zastřílím si na něho. Má toho kupu před sebou a záleží jen na něm, jak se k tomu postaví.

Radíte mu i v chytání?

Celou kariéru jsem na brankáře střílel, viděl jsem, jak chytají. Dával jsem jim góly. Takže ano, někdy mu říkám, na co si má dát pozor. Včera by to ale nebylo nic platné, finské útoky byly úplně na jiné úrovni, než na co jsme tady u mládeže zvyklí.

 

Právě se děje

Další zprávy