Praha - "Medaili z Nagana jsem nemohl pět let najít, už jsem byl smířený, že jsem ji ztratil," směje se v rozhovoru pro Aktuálně.cz hokejový útočník Martin Straka.
Dnes je to přesně patnáct let, co Češi nastoupili k semifinálovému utkání s Kanadou. Češi dechberoucí zápas vyhráli 2:1 až po samostatných nájezdech a postoupili do finále s Ruskem.
"Tohle všechno bylo díky Haškovi, nešlo mu dát gól. Já se před začátkem turnaje přitom bál, abychom neudělali další ostudu. Na medaili jsem vůbec nemyslel," řekl Straka.
Čtyřicetiletý útočník Plzně je jedním ze sedmi hráčů tehdejšího výběru, kteří ještě neukončili aktivní hokejovou kariéru.
Jak prožíváte tyhle dny, kdy se vzpomíná na zlato v Naganu?
Už mám v počítači pozvánku na setkání celého týmu, které se o víkendu uskuteční. Moc se těším. Bude to moc pěkná akce, kterou si snad užijeme a hlavně všichni kluci pořádně pokecáme.
Na koho se těšíte nejvíc?
Bude tam Robert Lang?
Bude, omluvil se snad jen Jiří Dopita a Milan Hejduk s Jaromírem Jágrem, kteří mají program v NHL...
No tak na toho! Asi pět nebo šest let jsem ho neviděl. On je neskutečný bavič. Hrál jsem s ním v Pittsburghu a ty hlášky, co měl - paráda (směje se). Ale samozřejmě si rád pokecám i s ostatními.
Ale zpět k turnaji v Naganu. Češi tam nejeli jako favorité. Pamatujete si, co turnaji v Naganu předcházelo?
Jo, to jsme dostali pěkně na dršťku ve Světovém poháru. Doma jsme prohráli se Švédskem a lidi na nás házeli plechovky, nakonec jsme dostali sedmičku i v Německu. To byla ostuda hrozná.
Měli jste to v Naganu v hlavách?
To víte, že jo. Hned po příletu do Nagana jsme si tak stáli, já už ani nevím s kým, na tom stadionu a říkáme: 'No, hlavně ať to není další ostuda.' Věděli jsme, že do toho musíme dát všechno. My jsme fakt nechtěli připustit, aby se to opakovalo.
Vladimír Růžička řekl, že věřil, že se dá vyhrát všechno. Vy jste na medaili ze začátku nemyslel?
Ne, to vůbec. Rusáci, Kanada, Švédsko a třeba Spojené státy - to byla výborná mužstva. Já jsem si za sebe fakt jen přál, ať tam na ledě necháme duši a nějak to dopadne. Ale hlavně aby z toho nebyla další ostuda.
Nakonec z toho bylo zlato...
To bylo neskutečné. Tohle bylo díky Dominikovi (Haškovi). Co on tam pochytal, to dodnes kroutíme hlavou. Nešlo mu dát gól. A k tomu se pak přidalo všechno ostatní. Vláďa Růžička to jako kapitán neskutečně stmelil, byl tam Petr Svoboda a pak i osobnosti: Jarda Jágr už byl tehdy velká hvězda.
Co se během turnaje stalo, že byli Češi k nezastavení?
Prostě jsme si sedli. Vláďa Růžička to parádně stmelil, do toho udělali obrovskou práci trenéři a hrozně moc nás povzbuzovaly ty maily, které nám z Česka chodily. Podpora lidí nám dávala velkou sílu.
Co přesně Vladimír Růžička udělal?
To, že jsme všichni hráli pro tým. Nikdo nehrál na sebe. To šlo tehdy cítit každou minutou, jen když člověk procházel šatnou. Každý tomu dával maximum, protahování i pozápasové jízdy na kole, každý si přidával. To šlo cítit a na tom taky poznáte, že chce tým vyhrát.
Vzpomínáte na to často? Co se vám vybaví, když vidíte v televizi záznamy?
Je to krásný. Když Robert Záruba huláká při gólu Petra Svobody, běhá vám mráz po zádech. Je to fantazie. Doma mám vyvěšený dres i medaili. Tu jsem nemohl pět let najít. (Směje se)
Co jste s ní vyváděl?
Měla ji mamina. Když jsem se pořád stěhoval, létal do Ameriky a v Česku byl jen v létě, většinou jsem bydlel v nějakém nájmu. Tak jsem si ji dal asi k mámě. Teď jsme si postavili dům, chtěl jsem si ji pověsit a najednou jsem zjistil, že ji nemám. Vůbec jsem netušil, kde je. Už jsem myslel, že jsem o ni přišel úplně. Najednou ji máma našla někde v krabici (směje se).
