Farda vzpomíná na útěk s Nedomanským: Šli jsme s tím, že už neuvidíme kamarády

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
18. 11. 2019 7:49
V reprezentační dresu toho společně zažili hodně, včetně zlatého šampionátu v Praze v roce 1972. O dva roky později podnikli útěk z komunistického Československa. Václav Nedomanský to dotáhl až do NHL a dnes bude uveden do Síně slávy. Jeho parťák Richard Farda pro Aktuálně.cz vypráví příběh odvahy a odhodlání.
Václav Nedomanský v roce 1972. Po 47 letech se rodák z Hodonína dočká uvedení do hokejové Síně slávy.
Václav Nedomanský v roce 1972. Po 47 letech se rodák z Hodonína dočká uvedení do hokejové Síně slávy. | Foto: ČTK

Jaký pocit máte z uvedení Václava Nedomanského do Síně slávy?

Jsem z toho nadšený, ani se to nedá pořádně popsat slovy. Kolik výborných hráčů z Kanady se tam vůbec nedostane. A že tam bude Venca, to je úplně super.

Je to jeden z vašich nejbližších bývalých spoluhráčů?

Dá se říct. Odehráli jsme toho spoustu proti sobě, když jsem hrál v Brně a Venca za Slovan. V Americe jsme pak hráli tři roky za stejný mančaft, a dokonce v jedné lajně. Takže možná jsem mu to tak dobře nahrával, že dával tolik gólů a teď je v Síni slávy. (smích)

V roce 1974 jste se společně rozhodli i k velkému životnímu kroku, emigraci z Československa.

Nejdříve jsme chtěli jít legálně, ale pan Himl (předseda ČSTV, pozn. red.) nás nepustil. Řekl nám, že jsme se měli narodit o 100 kilometrů dál na západ. Proto jsme to zkusili jinou cestou.

Situace u nás byla hrozná, chtěli jsme pryč

Když jste žádali o emigraci oficiální cestou, měli jste splněné podmínky, které tehdy komunisté stanovovali?

Venca měl 30 let, já jsem o rok mladší. Každý jsme měli přes 100 zápasů za národní mužstvo, v roce 1972 jsme vyhráli mistrovství světa. Po našem odchodu to otevřeli od 32 let a určitého počtu zápasů za reprezentaci. Byli jsme takoví průkopníci. V té době se totiž říkalo, že ve 30 letech už je člověk pro hokej starý. Psali to novináři, mysleli si to diváci. Ale když jste ještě nechtěl končit kariéru, to víte, že jsme přemýšleli o tom, abychom si vydělali v zahraničí nějaké peníze.

Jak těžké bylo rozhodování o nelegálním útěku ze země?

Ani nijak zvlášť. (úsměv) Domluvili jsme se, že to uděláme skrz dovolenou ve Švýcarsku s rodinami. Venca měl už při odjezdu v ruce nějakou smlouvu s Torontem Toros z WHA (World Hockey Association, konkurenční soutěž NHL, pozn. red.) a já jsem chtěl původně zůstat ve Švýcarsku. Jenže od evropské hokejové asociace jsem měl zaracha na 18 měsíců, nemohl jsem hrát. Řekl jsem si, že když dostanu v Kanadě smlouvu na dva roky, zkusím to tam i já.

Hokejisté u předsedy vlády Lubomíra Štrougala (1972): zleva Jaroslav Holík, Jan Klapáč, Richard Farda a Václav Nedomanský.
Hokejisté u předsedy vlády Lubomíra Štrougala (1972): zleva Jaroslav Holík, Jan Klapáč, Richard Farda a Václav Nedomanský. | Foto: ČTK

Ale přece jste opouštěli Československo s vědomím, že se možná už nikdy domů nevrátíte, ne?

Venca určitě. Já jsem to kvůli tomu zákazu stoprocentně nevěděl. Protože kdybych nedostal smlouvu v Kanadě, na kterou se to nevztahovalo, kdo by mě skoro v 30 letech ve Švýcarsku dva roky platil? Ale samozřejmě jsme počítali s tím, že už asi nikdy neuvidíme ostatní kamarády. Tak to měl každý, kdo utíkal, nejen my. Události roku 1989 byly pro nás potom milým překvapením.

Vaše touha zahrát si hokej v zahraničí byla tak silná, že jste byli zkrátka schopni tomu mnohé obětovat?

Ano, bylo to silné. Na druhou stranu politická situace v Československu byla v 70. letech hrozná. Člověk nesměl nic říct, aby se náhodou zrovna neobjevil někdo v koženém kabátu. Kluci v roce 1950 kvůli tomu po vykonstruovaném procesu skončili ve vězení. Byly to těžké časy, chtěli jsme pryč.

Dostat se do Švýcarska, úředně na dovolenou, pro vás tehdy tak složité a nebezpečné nebylo?

Když jsem hrál hokej za Kometu Brno, měl jsem známé i mezi policisty a na místech, kde se udělovala víza. To šlo úplně lehce. Už předtím jsem byl ve Švýcarsku dvakrát, ale bez synátora, kterého tam nechtěli se mnou pustit. Potřetí si řekli, že se stejně vrátím, dali povolení celé rodině a my jsme tam potom zůstali.

Nejistota ve Švýcarsku, řežba v Kanadě

Ale při čekání ve Švýcarsku pak nebylo všechno tak růžové. Nedomanský měl údajně velký strach o bezpečí své rodiny.

To je pravda. Bál se, aby tam někdo s kabátem nepřišel a nesebral mu kluka, třeba někde na pískovišti v parku. Venca měl strach, mně tyhle věci ani pořádně nedocházely.

Jak dlouho jste ve Švýcarsku pobývali?

Venca asi 14 dní. Přiletěli za ním do Curychu manažeři a hned se letělo do Kanady. Já jsem ve Švýcarsku musel čekat na azyl, domluvil jsem se s Kanaďany až později a sotva jsem stihl tréninkový kemp před začátkem sezony.

Vyšlo to nakonec perfektně v tom, že jste mohli být spolu v jednom týmu a v zemi s totálně odlišnou kulturou.

To ano. Dostal jsem smlouvu na dva roky a věděl jsem, že budu s Vencou. Ten měl už své jisté, měl smlouvu dříve, a dobrou smlouvu. Každopádně zrovna v Torontu jsme měli plno známých. Když jsme tam jezdili na hokej s národním mužstvem, motalo se kolem nás mnoho českých emigrantů. Ti nám pak pomohli sehnat byt a s dalšími věcmi okolo. Protože jsme se teprve učili anglicky.

Jaké byly začátky na ledě?

Hrozné. (úsměv) Přijeli jsme na tréninkový kemp, kde bylo asi 80 hráčů. Kluziště malé, jen takové plivátko. A teď všichni bojovali o místo. Takže to byly hrozné řežby. Musíte do toho dát úplně všechno, jinak vás to pohltí a jdete od válu někam pryč.

Spolu s Nedomanským jste pokračoval i v Birminghamu, kam se klub z Toronta v roce 1976 přestěhoval.

Ano, po těch prvních dvou sezonách mi dal náš majitel novou smlouvu ještě na tři roky. Do Birminghamu nás prodali za jednu noc. Najednou přišel telefonát, ať letíme do Birminghamu, najdeme si tam byty a tolikátého se hlásíme na kempu. O nic víc se nikdo nezajímal.

Byla nová smlouva důkazem, že vám to v Kanadě svědčilo?

Asi ano, hlavně na konci druhé sezony v Torontu se mi dařilo. Dostal jsem se do dobré lajny s Paulem Hendersonem a tehdejší velkou naději Markem Napierem. Míval jsem tehdy za zápas třeba dvě přihrávky na jejich góly nebo jsem skóroval sám. Šlapalo to. Jenže později mě jeden kanadský debil nachytal za brankou, zranil jsem si kolínko a už jsem šel…

Nedomanský naopak pokračoval do NHL a strávil tam šest let.

Ligy WHA a NHL se potom spojovaly. Týmy jako Calgary, Edmonton nebo Quebec měly na NHL peníze, slučovalo se to. A když Birmingham zanikl, odešel Venca do Detroitu hrát NHL a zůstal tam.

V reprezentaci jste byli nerozlučnými parťáky, často jste spolu bydleli během akcí národního týmu. Znali jste se odjinud?

Znali jsme se už jako malí kluci. Venca je z Hodonína, já z Brna, takže jsme proti sobě hráli už v žácích. Spolu jsme pak v dorostu hráli za Moravu na výběrových turnajích mezi Čechami, Moravou a Slovenskem.

Venca byl přírodní talent, v civilu moc nemluvil

Nedomanský nastřílel v reprezentaci 163 branek a je historicky jejím nejlepším kanonýrem. Odmalička byl střelec od přírody?

Ano, ta jeho střela, to bylo něco. Měl rychlou a prudkou ránu, v Kanadě dal v jedné sezoně skoro 60 gólů. Byl to přírodní talent na všechny sporty. Hrál za Slovan Bratislava ligový zápas ve fotbale, výborně mu šel tenis. Na co sáhl, v tom byl hned dobrý. Nerad cvičil s činkami, ale měl takový talent, že to tolik nepotřeboval.

Jaké byly jeho další přednosti na ledě?

Vedle vynikající střely byl dobrý i technicky, centr se vším všudy. Je to samozřejmé a dané, že když střílíte tolik gólů, musíte být celkově dobrý hokejista.

Emoce údajně běžně tolik neprojevoval, ale mnoho fanoušků si v souvislosti s jeho jménem vybaví záběry z MS 1969, jak lomcuje po gólu Jana Suchého se sovětskou brankou.

Ono proti Rusům se vyhecoval každý na 200 procent. Ta radost byla tehdy o to větší a emoce cloumaly i s Vencou, který se tam namotal.

Jaký byl mimo led?

Musím říct, že jako hráč to nebyl úplně kluk do party. Změnil se až na stáří. Bylo to dané tím, že hrál dlouho za Slovan Bratislava, jako jediný tam mluvil česky a Slováci mu to nemohli zapomenout. (úsměv) Podle toho, co jsem slyšel, se tam po hokeji s týmem moc nestýkal.

V Bratislavě vedle hokeje studoval také univerzitu.

Proto tam také už v 18 letech šel. Slovan o něm od dorostu věděl, že je dobrý, a přetáhl ho na školu. Trenér Jáno Starší se v tom angažoval. Na univerzitě učil, byl snad i vedoucí katedry. Vencu tam dostal a bylo to. Je to tak, že mimo led působil Venca jako inteligentní člověk. Moc toho nenamluvil, ale co řekl, to mělo hlavu a patu.

Berete to tak, že Kanada konečně docenila jeho kariéru a vůbec životní příběh s emigrací? Že je to uznání po dlouhých letech?

Ano. Je potřeba si toho vážit, protože takovou čest mu mohou závidět mnozí Kanaďané. Klobouk dolů, všichni mu to přejeme. Po Dominiku Haškovi je to druhý Čech, určitě přibude ještě Džegr. (úsměv)

Jste spolu ještě v kontaktu?

Viděli jsme se v Hodoníně, kde Venca byl, když tam po něm pojmenovali zimní stadion. Jinak si sem tam zavoláme, ale žije v Americe, takže je toho kontaktu málo.

Nechtěl jste letět do Toronta na ceremoniál v Síni slávy?

Ne, ne. (úsměv) Kamarád Jaroslav Krupička, u kterého jsme při emigraci přespávali ve Švýcarsku, za Vencou letěl. No jo, ale to je 12 hodin letadlem. To já už nemůžu ani vidět. Třeba se ještě někdy objeví tady.

 

Právě se děje

Aktualizováno před 8 minutami

Dálnici D2 u Lanžhota směrem na Slovensko uzavřela nehoda

Na dálnici D2 u Lanžhota ve směru na Slovensko se nad ránem stala nehoda dodávky a nákladního auta a dálnice byla přes dvě hodiny neprůjezdná, nyní je již průjezdná alespoň jedním pruhem.

Policisté dopravu odkláněli na sjezdu na Břeclav přes město a přes Lanžhot. Nehoda si podle mluvčí záchranky vyžádala jen jedno lehké zranění, řekla její mluvčí Hedvika Kropáčková.

"Na místě jsme ošetřili jednoho muže s poraněnou rukou, jeho stav nevyžadoval ani převoz do nemocnice," doplnila Kropáčková. Podle mluvčího policie Petra Zámečníka se pravděpodobně řidič dodávky nevěnoval dostatečně řízení a zezadu narazil do nákladního auta s přívěsem. "Přívěs se překlopil na zem a dálnici zablokoval," popsal situaci.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Novozélandští potápěči hledají poslední dvě oběti sopky

Policejní potápěči znovu začali prohledávat vody blízko novozélandského ostrova White Island, kde v pondělí vybuchla sopka. Cílem je najít dvě zbývající těla obětí výbuchu, uvedla novozélandská policie. Nejméně jedno tělo bylo spatřeno ve vodě a záchranáři se v sobotu na ostrov nevrátí, uvedl server BBC.

V pátek se při vysoce rizikové operaci podařilo z ostrova dostat šest těl, která byla poslána k identifikaci do Aucklandu. Při erupci podle současných zpráv zemřelo 14 osob, kolem 20 osob zůstává v intenzivní péči v nemocnici kvůli těžkým popáleninám.

před 1 hodinou

Rakouští protiteroristé zneškodnili splašenou krávu. Je to tu jak na Divokém západě, tvrdí ochránci

Údiv v Rakousku vyvolal zásah protiteroristické policejní jednotky, která tento týden zneškodnila splašenou krávu. Ochránci zvířat mluví o praktikách jako na Divokém západě.

Kráva ve vsi Matrei am Brenner zdivočela při nakládání na auto, které ji mělo odvézt na porážku. Porazila a zranila přitom jistého muže a pak prchla na blízké železniční koleje. Majitel se snažil agresivní zvíře odchytit a když se to nepovedlo, zavolali lidé policii.

Na místo dorazili členové protiteroristické jednotky Cobra, kteří byli zrovna nedaleko se svým vrtulníkem, a když kráva přešla z kolejí na louku, větším počtem výstřelů ji usmrtili.

Zdroj: ČTK
Další zprávy