Carolina začala letošní ročník NHL nejlépe ve své historii, Petr Mrázek má bilanci šesti výher a dvou porážek. Je příjemné sledovat, jak se mu daří?
Samozřejmě. Šel do sezony s tím, že je jednička. Zpočátku se s Jamesem Reimerem střídali, ale v posledních čtyřech zápasech už chytal jen Petr. Důvěra, kterou mu trenér slíbil, opravdu nastává. Neznamená to, že bude chytat všechny zápasy, ale důvěru mu vrací skvělými výkony. Naposled zachytal skvěle proti Calgary, předtím si připsal dvacátou nulu v NHL. Může být se svými výkony spokojen.
Pořád s ním spolupracujete jako mentální kouč a jste v kontaktu?
Ano, téměř před každým a po každém zápase.
Cítíte z něj, že je v pohodě?
Cítím z něj, že neřešíme výsledky nebo nuly, ale tu samotnou činnost. Jak se mu chytalo a podobně. Výsledek k tomu samozřejmě patří, avšak ovlivníme ho pouze činností. Naučili jsme se, že komunikujeme hlavně o činnostních věcech a nastavení. Podstatné je, že z Petra cítím, jak se mu vrátila radost, touha a vášeň. To jsou energetické hodnoty, na kterých se dá stavět. Já ho neučím chytat, na to má své trenéry. Navíc Petr už je zkušený, naučil se sebereflexi a teď jde o to, aby udržel emoční energii vysoko. Aby tam neustále byla touha, vášeň a nastavení každého zápasu jako určitého miniživota. Tohle spolu řešíme a baví mě, že Petr je v tom hrozně proaktivní.
Jakým způsobem?
Tuhle mi poslal fotku s určitými citáty, které sestavil do afirmačního bloku. Povídá mi, že před každým zápasem si vytáhne nějaký z těch citátů a od toho se odvíjí jeho myšlení, s čím do toho zápasu jde. Do každého zápasu, na každého soupeře máme trošičku jiné nastavení. Líbí se mi, že Petr už si na tyhle věci přichází sám a já jsem jen nějaký dorozovatel, inspirátor a partner pro dialog.
Pomohla mu minulá sezona, kterou považoval za svou poslední šanci, jak se v NHL uchytit? Došel s Carolinou až do finále konference a dostal dvouletou smlouvu s výrazně vyšším ohodnocením.
Jistě, úspěch vám dodá určitý pocit sebevědomí a jistoty. Ještě k tomu ta smlouva. Na druhé straně není to tak, že by to bylo uspokojení. Petr ví, že po této smlouvě chce podepsat další a zůstat v NHL. Ukázat, že je lepší gólman. Má vysoké cíle. Je fajn, když je spokojenost, ale musí být i nespokojenost. Já tomu říkám spokojená nespokojenost a je to takový výchozí bod. Určitá jistota v nejistotě, kdy je člověk energetizován do procesu. Když má člověk až moc jistot, je nastavený tak, že začne lenivět a podceňovat věci. Vnímám, že Petr to má teď správně nastavené, kéž to tak zůstane.
Mimo hokej si zároveň v Carolině pochvaluje život nebo fanoušky.
Byly to hlavní důvody, proč tam zůstal. Při vyjednávání smluv zůstával do poslední chvíle ještě druhý klub, který Petrovi dával dokonce vyšší nabídku, ale on ze zmíněných důvodů zůstal v Carolině. Ví, že tyhle věci si jen tak někde nekoupí. Myslím, že z hlediska priorit udělal dobře. Velikost smlouvy opravdu není jednoznačně prioritní.
Vy jste po roce spolupráce s Mrázkem mluvil o tom, že se vám spolu povedlo ukočírovat jeho sebevědomí. On si zase pochvaluje, že se teď nenimrá v neúspěších. Oboje bylo zásadní?
Ano, byl to ten hlavní bod. Vycházet ze svého subjektivního nastavení kolem nuly. Ani ne příliš nahoře, ani ne příliš dole. Je to taková jemná vibrace, kdy mám ohromnou touhu jít si za něčím, ale jsem si vědom rizik a nebezpečí, dokonce si umím představit, že to nevyjde. To by ale neznamenalo konec. Zkrátka dělám všechno pro to, aby to vyšlo. Základní motto je, že úspěch není o úspěchu, ale o tom, jak se zachovám k neúspěchu. Je nutné si subjektivní svět nastavit kolem té pomyslné nuly.
Jak se vám povedlo přivést Mrázka k tomuto nastavení?
To je otázka daných koučovacích technik a metod. Začali jsme s tím na začátku naší spolupráce, letos v létě jsme to znovu dopilovávali a vylepšovali. U Petra byl tou nejefektivnější, ale ne jedinou metodou řízený vnitřní dialog. Emotivní část našeho já při něm rozmlouvá s racionální částí. Ne, že bych se chtěl chlubit, ale shodou okolností nyní vychází má kniha Vnitřní svět vítězů, ve které toto téma rozebírám podrobně.
Tuto techniku aplikujete i u svých dalších svěřenců?
Myslím, že 80 procent sportovců si ji oblíbí, hrají si s ní. Ostatně my si povídáme sami se sebou, třeba v těch nejhorších životních situacích. Když něco zkazíme, nebo se nám naopak něco povede. Často to používáme, ale nejsme si toho vědomi. Se sportovci se snažíme dát to do vědomé a řízené formy.
V Detroitu Mrázka provázel mediální obraz sebevědomého hráče, možná až machýrka. Vy jste ale říkal, že jste ho takto nepoznal.
Gúgloval jsem si, co se stalo v Detroitu, a bylo to popsané tak, jako by byl namistrovaná superstar. Ale to jsem absolutně nevnímal už při prvním setkání, hned mi na tom něco nehrálo. Spolu jsme si to ujasnili, na druhé straně Petr sám uznal, že jeho chování nebylo vždy takové, jaké mělo být. V tom byla jeho sebereflexe důležitá. Uvědomuje si, na čem chce dělat, co chce zlepšovat. Líbí se mi, že se to nejen projevuje snad v chytání a výkonu, ale také jinde. Projevuje se to ve vztazích, v životě jako takovém. To je pro mě ohromně cenné, z toho má člověk radost.
Berete to tak, že hokej není všechno, že?
Že se mu daří v hokeji, to je prioritní, ale nejde mi jen o to, vydolovat ze svěřence maximální výkon a zbytek je mi ukradený. Vychovejme nejdříve dobrého člověka, potom vrcholového sportovce. To vždycky přednáším rodičům, protože cítím, že v tomhle máme rezervy.
Věnujete se i dalším vrcholovým sportovcům. Je to teď vaše hlavní pracovní náplň?
Dá se říct, že ano. Časově určitě. Stále jsem i hokejový trenér. Respektive teď hokejový trenér nejsem, ale nechci, aby to vyznělo tak, že už jím nikdy být nechci. Na druhé straně poučení z toho prostředí mě už naučilo, abych nabídky více zvažoval. Už nevlezu do všeho. Stalo se mi, že jsem po zvážení něco odmítl. Mentální koučink mě baví a naplňuje, není tam žádný mezičlánek sponzora nebo majitele klubu. Mluvíte se sportovcem "face to face" a jednáte v kooperaci s trenéry. U trenérů týmových sportů jde hlavně o to, aby věděli, že má hráč svého výživového, kondičního nebo mentálního kouče.
Nadále trvá i spolupráce s tenistkou Karolínou Plíškovou?
Ano, určitě. Od února to bude dokonce i s její sestrou Kristýnou.
Dříve jste byl mentálním koučem Jaromíra Jágra. Jak okomentovat to, že v necelých 48 letech hraje v extralize tak výraznou roli?
Je to neuvěřitelné a úžasné. Dokazuje to ohromnou emoční vazbu. Nerad to používám, ale musím to nazvat tím zprofanovaným spojením, že je to láska k hokeji. Na druhé straně je racionální touha být co nejlepší. Pro Jardu je to takové perpetuum mobile. Energii mu to bere, ale i dodává. Je to hokejový terminátor. Problém samozřejmě jednou nastane, do hry vstoupí fyziologické determinanty. Ale zatím to teda vůbec nevypadá (úsměv).
V úterý si po zápase v Hradci stěžoval na velkou únavu z akcí, které musí absolvovat mimo hokej jakožto majitel klubu a vůbec v Česku obrovská celebrita. Jde si pak svým způsobem na led odpočinout?
I to je možné. Na druhé straně, buďme upřímní, že to jeho postavení mu zase mnohé věci umožňuje. Jiný hráč by asi v sezoně na několik dní do Las Vegas neodletěl. Jiný hráč by si nemohl věci řídit a dirigovat. Jarda tomu obětuje hrozně moc, musí plnit i jiné role, ale ty mu pomáhají kompenzovat další věci. Zažil jsem to coby trenér v Plzni, kde jsem měl v týmu Martina Straku jako majitele klubu. Bylo nepříjemné, když byl po zápase v hokejových kalhotách a najednou mu přinesli smlouvy, které musel podepsat, protože to spěchá. Zdánlivě to člověka odtahuje od hry, ale zase mu to umožňuje výjimky a jiné možnosti, jako třeba jezdit na zápasy autem.
Přetřásal se tlak, který Jágr vytváří v extralize na rozhodčí. Vnímal jste to před rokem a půl v semifinále první ligy, kde jste se jeho Kladnu postavil jakožto trenér Českých Budějovic?
Ne, nevnímal. Jarda tehdy moc nehrál, chodil na led na deset patnáct vteřin a ani neměl moc času s rozhodčími mluvit. Snad jednou se za nimi vydal na led ze střídačky, lidé v Budějovicích pískali, ale pokud má céčko nebo áčko, je tu to dovoleno. Je však pravda, že teď je na něm vidět daleko větší pocit zodpovědnosti za celý mančaft, jeho hráče, výplaty a všechno. Proto asi změnil chování k rozhodčím, protože s nimi nikdy nediskutoval tolik jako teď.
