Praha - Od mala mu nevěřili. Chlapče, ty na to nemáš, slýchával prý často hokejista Andrej Nestrašil od lidí kolem. Všichni mu vyčítali hlavně špatné bruslení. Díky neúnavné dřině to však dotáhl až do NHL, minulý týden podepsal dvouletý kontrakt s Carolinou.
Ve druhé části rozhovoru pro Aktuálně.cz všestranný útočník vypráví o dřině, která ho vedla k tomu, aby na svém bruslení a pohybu zapracoval.
První část rozhovoru o tom, jak dlouho čekal na šanci v NHL a proč svůj sen nevzdal ani ve chvíli, když se jen potloukal po nižších zámořských soutěžích a sám si byl téměř jistý, že se do NHL nikdy nepodívá, čtěte ZDE.
"Zhubl jsem asi deset kilo, to mi hodně pomohlo. Když se podívám na fotku před dvěma lety, a jak vypadám teď? Hlava se cítí mnohem líp, říkám si: 'Sakra, teď už rychlej být musím.' Hlava je ve sportu to nejdůležitější. Když si hlava věří, předá to tělu a najednou všechno funguje,“ říká útočník Caroliny v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
A.cz: Ken Holland, manažer Detroitu, se loni během přípravného zápasu pak prý sám nachytal, jak si v duchu říká: Tyjo, ten Nesty je ale rychlej...
Andrej Nestrašil: (Směje se) Jo, to bylo na začátku sezony. Celou dobu se mnou měli jediný problém, moje bruslení. Říkali, že až ho zlepším, tak to bude dobré. Najednou pro ně už ani bruslení problém nebyl a já hrál. Samozřejmě jsem na tom bruslení zapracoval, ale je to strašně pomalý proces. Za to léto se člověk zlepší třeba o dvě procenta, strašně dlouho to trvá. Navíc má každý člověk svůj limit, přes který se nikdy nedostane. Já nebudu nikdy tak rychlý jako třeba Tyler Seguin.
A.cz: O kolik se dá v bruslení zlepšit?
To je těžké odhadnout, o kolik procent se dá zlepšit. Záleží na jedinci, jaké má předpoklady, jaká svalová vlákna, ale to je už medicína a tomu já nerozumím. Když jsem jel v patnácti poprvé na nároďák, trénovali nás Jirka Kučera s Rosolem. Jirka Kučera mi tehdy doporučil krasobruslařku v Praze, ke které jsem začal chodit na power skating. Tam to všechno začalo. Celý ten proces zlepšování je složitý, ani to nedokážu moc dobře popsat a sám tomu moc nerozumím. Prostě si musíte k sobě vybrat lidi, kteří tomu rozumí, a zkusit to s nimi. Když už jsem cítil, že jsem se někam posunul a víc mi to už nedá, přešel jsem zase k jiným.
A.cz: A teď hrajete a bruslíte v NHL, dokonce o vás Ron Francis - manažer Caroliny - řekl, že jste skvělý atlet. Pomohlo vám, že jste před loňskou sezonou zhubl dvanáct kilo?
Určitě, ale trošku vás opravím, bylo to asi jen deset kilo. Všichni tomu pořád přidávají a já nevím proč (směje se). Ale jasně že to pomohlo. Však si dejte na záda desetikilový batoh a jděte běhat, to vám samozřejmě nepůjde. Co je ale důležitější, je, že jsem tím přesvědčil lidi tehdy ještě v Detroitu, že jsem ochotný na sobě pracovat a dávat tomu hodně energie. Přesvědčil jsem lidi, že jsem cílevědomý a hodně hokeji obětuji.
A.cz: Člověk se pak navíc cítí líp, že?
To hlavně. Když se podívám na fotku před dvěma lety, a jak vypadám teď... Hlava se cítí mnohem líp, říkám si: 'Sakra, teď rychlej být musím.' Hlava je ve sportu to nejdůležitější, je to znát na sebevědomí. Když člověk odvede práci a dřinu, tak si pak říká: 'Teď už to přece musí přijít, vždyť jsem pro to udělal tolik.' Když si hlava věří, předá to tělu a všechno najednou funguje. Hubnutí mi pomohlo jak po bruslařské stránce, tak i v sebevědomí.
A.cz: Zhubnout deset kilo ale hlavně u vás, sportovce, který se hýbe celý život, není jen tak. Musel jste asi razantně upravit jídelníček, že?
První léto bylo ostré, to jsem zhubl nějakých sedm kilo. Další léto už jen tři. Člověk zase nesmí být úplně hubený, musí mít nějakou sílu. Strava v tom ale hrála největší roli. Jídlo je pro člověka hrozně důležité. Myslím, že lidi, kteří nesportují, si to tolik ani neuvědomují, protože nepracují fyzicky, ale v práci spíše mentálně a psychicky. Když máte ale ráno trénink, po něm si dáte na oběd nějaký fastfood a pak vás čeká ještě večerní druhý trénink, víte, že to není ono. Že tělo nezregenerovalo. Tím špatným jídlem hrozně celý proces zpomalíte, protože se s tím jídlem tělo dlouho vypořádává. A energie, kterou tomu věnuje, pak chybí i vám. Tím, že jsem jídlo upravil, jsem začal hubnout a cítit se i líp na tréninku. Byla to změna, kterou když člověk jednou udělá, tak se mu už nechce zpátky. Protože už pro něj to, co bylo, nedává žádný smysl.
A.cz: Jak jste jídelníček upravil?
Úplně razantně zase ne. Já udělal jen jednu radikální změnu, že mám doma prázdnou ledničku. Nemám v ní vůbec nic.
A.cz: Proč?
Když se lidé nudí, nebo mají špatný den, chtějí si jídlem změnit náladu. Přesně takový jsem byl i já. Byl jsem doma a večer jsem si říkal: Tyjo, já nevím, co dělat. Tak jsem otevřel ledničku a hledal jsem v ní, co bych si dal. A to je to nejhorší. Jíst večer po deváté hodině už není dobré, protože tělo nemá čas to strávit. Teď mám doma úplně prázdnou ledničku a jím jen venku. Nemám doma ani svačinky a sladkosti. A i když mě mlsná někdy přepadne, tak jediná moje možnost je sednout do auta a někam si to jít koupit, ale vzhledem k tomu, že jsem po tréninku unavený, si vždycky řeknu, že mi to za to ani nestojí, a zůstanu doma.
A.cz: To je celé?
Taky jsem se samozřejmě naučil jíst pravidelně. Informoval jsem se o tom, co je dobré jíst večer, co po tréninku, co si člověk kdy může dovolit. A pak si to nastavit podle sebe, protože každý člověk je samozřejmě úplně jiný.
A.cz: Jak je ale těžké držet váhu přes léto doma v Česku? Jakub Voráček říká, že kvůli mámě, která mu tak dobře vaří, odlétá za oceán už o měsíc dřív.
Podobné to bylo i u mě. Když jsem podepsal první kontrakt, tak první, co bylo, že jsem se odstěhoval od mámy. Ona je taková typická máma. Chce se o syna pořádně postarat, tak uvaří tři jídla, aby si synáčkové měli z čeho vybrat. Navíc je tam pořád lednička plná dobrot, stačí ji otevřít a už slintám. Takže musím vždycky utíkat z jejího dosahu, aby nebyl průšvih. Já to s ní řeším dodneška. Když za ní jedu, dopředu jí volám, že přijedu na večeři, ať udělá maso se salátem, ale normální porce, a ne ty její. A běda, jestli bude na stole i něco jiného.
A.cz: Poslouchá vás?
Když neřeknu, jsou na stole navíc nějaké oříšky, ovoce a takhle to tam chodí. Takže jsme se asi před čtyřmi týdny dostali do situace, kdy jsem jí řekl: 'Hele, chceš, abych sem jezdil? Jestli tady něco příště bude na stole, už mě tady nikdy neuvidíš.' Od té doby se poučila (směje se).
První část rozhovoru o tom, jak dlouho čekal na šanci v NHL a proč svůj sen nevzdal ani ve chvíli, když se jen potloukal po nižších zámořských soutěžích a sám si byl téměř jistý, že se do NHL nikdy nepodívá, čtěte ZDE.