Nárazník nadávek? Je to relax, říká nejlepší sudí. Vadí rozpité čáry a zrnité záběry

Podruhé v kariéře byl na galavečeru hokejové extraligy oceněn jako nejlepší sudí sezony, Miroslav Lhotský má přitom pohyb v pruhovaném dresu jako koníček. I když v play off posuzuje těsné klíčové momenty, i když na něj prší nadávky, pořád na ledě relaxuje. V rozhovoru pro Aktuálně.cz mluvil o roli nárazníku i zvyšujícím se tlaku.

Hokej prý berete jako odbourávač stresu. Přitom před plnou halou a pod tlakem se to zdá spíš jako adrenalin, takže pro vás opačně?

Pracuju totiž v oblasti bankovnictví a tam zažívám úplně jiný typ stresu. Kvůli schůzkám nebo rozhodnutím, na která máte sice více času, ale je to třeba o velkých investicích a podobně. V hokeji je to okamžitý stres, který z vás hned po zápase spadne a najednou máte úplně čistou hlavu. Na ledě si od práce odpočinu, naučil jsem se v tu chvíli všechny pracovní starosti zastavit. Sport mi slouží jako ventil.

Práce v bankovnictví, konkrétně v oblasti IT, je vaším hlavním zaměstnáním. Nejste profesionální rozhodčí. Jak se vám daří to kombinovat?

Rozdělím to na dvě roviny. Jedna je ta rodinná, kdy třeba v olympijském roce 2018 moje veškerá dovolená šla na hokej. V jiných sezonách to bývá tři a půl týdne. Druhá rovina je ta pracovní a tady mi pomáhá více věcí. Jednak mám skvělého šéfa, který sportu rozumí, podporuje to. A jednak mám práci, s níž si můžu flexibilně hrát.

Jak to v praxi vypadá?

Když třeba jedu na zápas do Třince, vezmu si půl dne dovolené, ale vím, že si to v sobotu dopracuju. Mohu si vzít práci domů a už se stalo, že jsem přijel na zápas sám dříve a ještě jsem tam na notebooku řešil pracovní věci. Pak už to člověk musí vypnout a mít na zápas klid a čistou hlavu, ale i takhle se to dá řešit.

Když se k tomu přidá čas strávený na cestách, často je to třeba na úkor spánku, že?

Například do toho Třince to mám 350 až 400 kilometrů, podle toho, koho kde nabíráme. Tam a zpět je to jako jet do Chorvatska, mezitím si ještě odehrajete zápas. Odjíždíte v deset dopoledne, vracíte se ve dvě ráno. A za pár hodin jdete do práce. Pak to dospáváte, částečně trpí rodina, částečně práce. Ale tak to zkrátka je.

Máte za sebou 19 sezon v extralize. Pořád máte chuť dál pískat?

Pořád mě to hrozně baví. Chuť pokračovat mám a chci se více zapojovat i do činnosti vzdělávání rozhodčích. Ono je to tak, že rozhodčí jsou hráči, kteří v hokeji neuspěli. Aniž bych to myslel špatně. Ale milujeme hokej a milujeme to prostředí. Ta komunita vás pořád drží, je to vaše vášeň.

Co pro vás znamená, že jste byl vyhlášen jako nejlepší rozhodčí sezony?

Znamená to pro mě opravdu hodně. Nejsem typ, který by počítal zápasy a sezony, užívám si to vnitřně. A tohle beru jako ocenění mojí práce. APK (Asociace profesionálních klubů ledního hokeje, která extraligu řídí, pozn. red.) a okolí mi tím dává najevo, že si té práce váží, což je pro mě důležité.

Přímo při předávání jste mluvil o tom, že jste chtěl na ocenění dosáhnout podruhé. Povedlo se vám to totiž už v roce 2015.

Ano, ať už to bylo tohle první ocenění nebo první finále mistrovství světa, člověk tím prolítne a pak zjistí, že si to ani tolik neužil. Takže jsem si řekl, že udělám maximum pro to, abych to mohl zažít ještě jednou a ty okamžiky si vychutnat znovu.

U hráčů je kritérií, která se dají posoudit, více, ale vybrat nejlepšího rozhodčího musí být složité. Měl jste v sezoně nějaké signály nebo pocit, že se vám daří?

Není to o tom, že by vám někdo z vedení nebo rozhodčích říkal, že to dostanete. Je to spíš vnitřní pocit z výkonu. Máme těžké situace, které musíme posuzovat, a po zápase nebo i během něj víte, jestli jste rozhodl správně. Dalším signálem je, pokud jsou týmy a vedení spokojené, pokud projdete základní částí bez problémů. A pak se to musí podařit ještě v play off.

To je období, kdy se o rozhodčích každoročně mluví nejvíce. Jaké to z vašeho pohledu bylo letos?

Oproti jiným sezonám to bylo hodně hektické. Pod daleko větším drobnohledem, s častějšími mediálními přestřelkami. V porovnání s předchozími lety to bylo těžké play off.

Proč je to tak?

Kluby do toho dávají více a více peněz, při pohledu na soupisky jsou tam super zvučná jména a logicky ten tlak je potom vyšší.

Vyšší tlak, ale s tím, jak v posledních letech rostou platy hráčů v extralize, zůstáváte vy rozhodčí „chudí příbuzní“, ne?

V porovnání s hráči ano, to se samozřejmě srovnat nedá, ale od doby, kdy se rozhodčí přesunuli pod APK, jsme dostali navýšení, za což jí patří velké poděkování. Předtím se totiž třeba deset let na odměny vůbec nesáhlo. Zvedlo se to až pod APK a je fajn, že se více řeší i kvalita techniky a vybavení na stadionech.

Vy jste byl jako čárový rozhodčí u toho, když se v prvním finále řešil možný ofsajd u gólu Pardubic. Byl to váš nejtěžší moment v play off?

Asi ano, je to moment, který rozhoduje dané utkání. A tahle situace byla těžká, těsná.

Platí, že čím déle se na video díváte a zkoumáte záběry, o to těžší je pak vynést verdikt?

Někdy je to tím, že na některé záběry čekáme. Máme jich více, čekáme na opakovačky z televize, ta prodleva není vždy o těsnosti situace. Raději to o minutu natáhneme, abychom si byli opravdu jistí. Bylo by skvělé, kdyby všude měli kamery nad modrými čarami, jako mají v Třinci. Hrozně by nám to pomohlo. Stejně jako kdyby se technika posunula do full HD stavu.

Letos se řešilo, že vám v play off ztěžují práci i rozpité čáry. Je to tak?

Určitě. Divákovi se to na první pohled nezdá, ale když na tu rozježděnou čáru položíte puk a bavíte se o pár centimetrech, které mohou rozhodnout, tak už je to jiné. Čára je rozpitá, rozježděná, někdy může být i vykousnutá. Když si připočtete ještě starší kameru s určitou zrnitostí, pak je skutečně těžké rozhodnout. Dá se to posunout dopředu, je to z mého pohledu o nákladech.

Byl jste na olympiádě a pěti MS, to letošní se vás netýká?

Netýká. Klukům, kteří pojedou, držím palce, protože být na mistrovství světa, to je nejkrásnější pocit.

Vy jste v letech 2015 a 2019 figuroval dokonce ve finále. Máte v tomto směru ještě nějaké ambice?

Bratislava 2019 byla mým posledním MS a zakončil jsem to ve finále, což pro mě bylo skvělé. Potom jsem byl ještě na turnajích nižší úrovně po světě, ale do budoucna bych se chtěl v mezinárodních kruzích posunout na pozici v oblasti vzdělávání a koučování rozhodčích. Tak bych chtěl své zkušenosti předávat dál.

Jak je na tom české prostředí, co se týče vystupování vůči rozhodčím?

Rozhodně se kultivuje, za nějakých 20 let se to posunulo do úplně jiné roviny. V nižších soutěžích rozhodčí mnohdy odjížděli s doprovodem policie, což teď vůbec neregistruju. Klubům a divákům patří poděkování, že to prostředí chtějí kultivovat, přispívají tomu i moderní arény.

Takže jste dlouho nezažil žádnou dramatickou situaci?

Nadávky byly, jsou a budou. Já říkám, ať se lidi klidně vykřičí na stadionu a pak jsou na sebe doma hodní. Ale zaplaťpánbůh si nevybavuju situaci, že by se na mě sápali diváci, natož aby došlo k nějaké inzultaci.

Od hráčů a trenérů toho ale čároví rozhodčí schytají více než hlavní, ne?

Je pravda, že my čároví jsme první nárazník v komunikaci s hráčem, který je ve vypětí a pod emocemi. Ale my to bereme. Pokud mě někdo pošle někam, je to chlap s chlapem, není to v osobní rovině. Vulgarita vylítne, pak hráče připravíme pro případnou diskuzi s hlavním rozhodčím a ta první negativní emoce už je pryč. Jsme nárazník, vezmeme to na sebe, neletíme žalovat.

A co postoj klubů? Dříve jste říkal, že rozhodčí jsou pro ně závaží, škodiči hokeje. Lepší se i tohle?

Taky se to posouvá a vnímal jsem to třeba i teď při předávání ocenění. S představiteli klubů se normálně pobavíme, podáme si ruku. Dříve to bylo takové „jéžiš, rozhodčí, vyřešte si to a běžte“, zato teď jsem byl příjemně překvapený, že ani ty diskuze nesklouzly k tomu, že jsme něco měli udělat jinak. Nebylo to tak, že by nám zástupci klubů hned něco vyčítali.