Vzpomenete si, s čím jste před 20 lety jeli na světový šampionát?
Já už jsem tehdy měl smlouvu s Pittsburghem a v juniorce jsem věděl, do čeho jdu. Kapitána jsem dělal skoro od šestnácti let, dá se říct, že i ve dvacítce jsem to měl předem určené. Sešla se výborná parta i s trenéry, panem Jaroslavem Holíkem a panem Radimem Rulíkem, kteří tomu dali nějaký řád. A jelo to, od začátku kempu v Havlíčkově Brodě šlo všechno jako po másle.
Přesto jste na MS neodjížděli v roli favoritů, že?
To určitě ne. Teď nám tady pan Tomáš Král (prezident Českého hokeje, pozn. red.) děkoval za medaili, před 20 lety nám tehdejší předseda pan Karel Gut při odjezdu přál štěstí a říkal, abychom hlavně nespadli. Že ročník po nás je silný, což se nakonec potvrdilo. (úsměv) My jsme chtěli dokázat, že ani my nejsme slabí a zkusíme něco uhrát.
Co si z turnaje vybavíte?
Celkem hodně věcí. V televizi se to nepřenášelo, a tak jsem po MS po návratu do Kanady, kde jsem tehdy hrál v juniorce, požádal manažera ze svazu, jestli by mi nějaké zápasy nedal. Dostal jsem videokazety se zápasy proti Kanadě a finále s Ruskem. Nicméně finálové nájezdy nebo to, jak jsme pak naskákali na Zdeňka Šmída, si pamatuju pořád živě.
Máte si videokazety vůbec kde přehrát?
Video, i když teda značně zaprášené, pořád mám. Kazety jsem si navíc nechal přehrát na DVD, Zdeněk Šmíd to zařizoval. Možná to někdy na počítači pustím synovi, protože mě pořádně neviděl hrát. Tak aby věděl, že jsem něco uměl.
Ukázal jste mu bodování turnaje? První Henrik Sedin, druhý Kraft, třetí Daniel Sedin.
Ne, malý asi Sediny nezná. Ale u našich doma je vystavený dres, hokejka a medaile, takže tam to vidí každý den. Už se ptal, také on hraje hokej.
Kdyby nám tleskali, třeba bychom nevyhráli
Pamatujete si, jak jste vítězný nájezd proti Rusům provedl?
Ani jsem nepředpokládal, že bych nedal gól. Říkal jsem si, že kde jinde než v bráně by měl puk skončit? Přemýšlel jsem spíš o tom, jak se budu radovat. Jestli zvednu ruce, hokejku, pozdravím diváky nebo si půjdu plácnout s klukama. Neměl jsem v hlavě, že bych gól nedal, což je pro hráče super. Někde mezi kruhy jsem vystřelil a trefil jsem se Iljovi Bryzgalovovi mezi nohy, stejně jako předtím Libor Pivko.
Nájezdy rozhodovaly zápas, který jinak skončil 0:0. Diváci na vás tehdy ve Švédsku dokonce pískali, bučeli. Zpětně je to vtipné, že?
Jasně. Kdyby se hrál hezčí hokej a lidi by nám místo bučení tleskali, třeba bychom prohráli a teď tady neseděli. Hlavní úkol na MS byl nespadnout, postupně jsme se prokousávali až do finále. Tak proč ho nezkusit vyhrát? Rusové byli favorité, a tak jsme proti nim hráli účinný, ne moc líbivý hokej. Nahodili jsme puk a čekali jsme. Oni se tlačili, pak zjistili, že to nejde, a začali také nahazovat. Kdyby se hrálo bez nájezdů, možná tam jsme doteď. (smích)
Když vzpomínáte na svou kariéru, vybaví se vám juniorské MS? Nebo roky v Pittsburghu, šampionát dospělých v Praze v roce 2004?
Mnoho věcí. Dvacítka, první gól v NHL, Praha 2004, zápas v Pittsburghu s Jaromírem Jágrem, který byl za Penguins jeho poslední. Návrat Maria Lemieuxe do Pittsburghu, Ivan Hlinka na střídačce. Je toho dost.
Jágr pořád svůj úplně poslední zápas neodehrál.
Je obdivuhodné, že pořád hraje. Klobouk dolů, pořád se udržuje, i když má nějaká zranění. Končit nechce, přeju mu, ať se mu daří a rozdává radost fanouškům. Vypadá to, že se s hokejem oženil. Já byl vychovávaný jinak. Ano, v jednu chvíli byl hokej vším, ale když pak máte děti, podnikání a víte, že hokejový život může skončit ze dne na den, tak přechod do civilního života tolik neprožíváte. Hlavní je teď role otce a manžela.
Uteklo to přesně tak, jak říkala babička
Postupně jste se vypracoval mezi opory Pittsburghu. Mrzelo vás, že po výluce v sezoně 2004/2005 už jste se do NHL nikdy nevrátil?
Je pravda, že tu poslední sezonu jsem zakončil dobře. Stávka pak trvala celou sezonu a já jsem spadal do kategorie hráčů "free agent", kteří nemohli nikde sami podepsat, ač neměli smlouvu s Pittsburghem nebo někým jiným. Nějaké náznaky jsem měl, ale sám jsem si nemohl vyjednat nic. Nevím, jestli to byla chyba mého tehdejšího agenta Ritche Wintera, jestli nechtěl zbytečně moc peněz. Sjednal mi angažmá v Omsku a do Ameriky už jsem nešel.
Nebylo vám líto, že od 26 let jste zůstal "pouze" v extralize?
Líto mi to není. Měl jsem nějaká zranění, natržené tříslo, třikrát problém s ramenem. Kdybych se vrátil do NHL, kdoví, jakou stopu bych tam ještě zanechal. To už nezjistíme.
Setkali jste se někdy dříve se zlatou partou z MS juniorů 2000?
Nikdy. I proto chci poděkovat vedení Českého hokeje, že nám to umožnilo. Neměli jsme mezi sebou ani moc kontaktů, teď si je vyměníme, třeba založíme skupinu na WhatsAppu a v létě se možná zase sejdeme.
Přepadla vás kapka nostalgie?
Trochu ano. Dvacet let je strašně dlouhých. Když jsem byl náctiletý a ptal jsem se babičky na život, říkala mi, že to všechno rychle uteče. Jasně, to babi jen tak povídá, myslel jsem si. Ale když teď mám děti a vidíme se tady s klukama po dvaceti letech, je to pravda. Uteče to strašně rychle.
Ptají se vás lidé na zlato z dvacítek?
Občas. Máme s rodinou penzion a sportovní areál v Letkově u Plzně, občas si někdo vybaví jméno a zeptá se. Je to dvacet let, ale medailí nebylo tolik, takže se to pořád udržuje.
Aktuální náplň? Údržbář a trenér
Jak jste se dostal k podnikání?
Jsme sportovní rodina, sestra hraje tenis, táta hrál dlouho hokej a pak tenis. U sportu jsme zůstali a udělali jsme sportovní areál, který funguje asi jedenáct let. Je tam ubytování, jsou tam kurty a teď i nafukovací hala, abychom mohli hrát v zimě. Tenis hraju v podstatě denně.
Jaké práce v areálu penzionu a sportovišť zvládáte?
Hodně věcí. Já se nepasuju do role nějakého manažera, spíš říkám, že jsem údržbář. Starat se o kurty nebo jezírka, to hlavně v letním období zabere dost práce a času. Máme restauraci vhodnou pro různé oslavy, zhruba čtyřicet lůžek na ubytování. Kolikrát toho máme dost, ale nestěžujeme si. Důležité je, že je to naše a nemáme nikoho nad sebou. Nikdy jsem nechtěl mít zaměstnavatele, který mi třeba řekne, že musím ráno vstát a zavézt zboží tam a zase zpátky. Říkal jsem si, že po hokeji budu samozřejmě pracovat, ale nenechám se zaměstnat.
Říkal jste, že váš syn hraje hokej. V Plzni?
Ne, Daniel hraje v Rokycanech za mladší žáky, chodí do šesté třídy, je mu dvanáct let. Já dělám u týmu asistenta, chtělo by to víc kluků, ale s tím jako trenéři asi moc nenaděláme. Mladí teď mají na výběr víc sportů jako třeba florbal. Je dobře, že sportují, ale tradiční kolektivní sporty u nás už na výši nemáme, což je asi obraz toho, jak je tady děláme.
Jste víc trenér, nebo rodič?
Na ledě nebo na střídačce jsem víc trenér, ale dokážu se od toho oprostit. Abych pak s malým celý den nemluvil kvůli tomu, že prohrajeme zápas, to zase ne. Člověk chce, aby to kluky bavilo, ale kluci musí zase vědět, že chtějí vyhrát. Třeba být na sebe naštvaný, když netrefím bránu nebo nedám přihrávku. Spoustě kluků je úplně jedno, že jedou desetkrát a devětkrát netrefí branku.
Snažíte se u nich budovat srdeční vztah ke sportu?
Pořád jim to říkám. Nedávno jsme měli trénink, jeli jsme nájezdy a říkal jsem, že kdo dá aspoň dva góly, koupím mu nějaké cukrovinky v automatu na zimáku. Bohužel mě to nestálo moc peněz, asi čtyřicet korun. Kluci moc gólů nedávají, takže doufám, že se zlepší.
Chtěl byste mít ze syna lepšího hokejistu?
Nejsem rodič, který by ho cepoval každý den na hokej. Opravdu jsem spíš naštvaný, když zkazí přihrávku a vypadá, že mu to je jedno, nebo když se nevrací. Ale chodíme i na tenis, na házenou. Chci, aby se uměl postavit ke všemu, protože já jsem tak vyrůstal. Nebyl pro nás s klukama problém jít si zakopat, zaházet, zahrát tenis. Jestli to u syna v něčem nakonec bude na závodní hraní, to teprve uvidíme.
Dostanete se na hokej i jako divák?
Dlouho jsem nebyl, i když do Plzně to mám kousek. Kolikrát se mi to kryje s tréninky nebo s tenisem. Když už si jedu užít sport, vyrazím do Mnichova na Bayern.
Takže je z vás spíš fotbalový fanoušek?
Možná ano, i když rád se podívám na jakýkoliv sport. Vždycky jsem chtěl jezdit na fotbal, obzvlášť na Ligu mistrů. Když přijedete do nasvícené Allianz Areny, je to zážitek. Přes 70 tisíc lidí, do posledního místa plno. Po gólech se skanduje "Danke" a "Bitte", je to skvělé.
Co říkáte na výkony Bayernu?
Teď se mu moc nedaří, uvidíme, co z toho vzejde aspoň v Lize mistrů. Ale je půlka sezony, věřím, že to nějakým způsobem i v Bundeslize ukopou. Na druhou stranu by možná nebylo od věci, kdyby se chvilku nedařilo, teď těch mistrovských titulů měli hodně.
Zpět k hokeji. Na dvacítkách v Ostravě a Třinci panuje vynikající atmosféra, kdežto před dvaceti lety na vás moc lidí nechodilo.
Nedá se to srovnávat. Tady se hraje doma, navíc kluci hned první zápas vyhráli. Mediálně je to oživené, aby lidi chodili, na Čechy je pořád plno a věřím, že fanoušci potáhnou kluky i dál. Neskládejme dopředu zbraně.
