Bratislava (od našeho zpravodaje) - Čeští hokejisté se oproti velkým turnajům posledních let posunuli. Na skoro domácím šampionátu v Bratislavě měli dobrou příležitost ukončit sedmileté čekání na medaili. Nestalo se, ale světýlko na konci tunelu je vidět.
S přístupem, hrou a chutí, jakou národní tým oplýval, nemůže otravný půst trvat věčně. I přes mrzutý konečný výsledek v podobě čtvrté příčky je namístě konstatovat, že český tým svým hokejem bavil. Byla radost se na jeho výkony dívat.
V úchvatném představení na úvod přehrál Švédy, kterým sice letošní MS celkově spíše nesedlo, ale to nástup Čechů nijak nesnižuje. Dále si bez problémů poradil s outsidery, s chutí si zastřílel. Zvládl obrat proti Lotyšsku a o bronzovou ozdobu se s Rusy bil až do padnutí.
Sehrál vyrovnané a emotivní utkání se Švýcary, kteří navzdory konci ve čtvrtfinále dokázali, že patří k nejlepším. Snad už tomu všichni věří. To Češi si čtvrtfinále tak trochu protrpěli, ale takticky si zápas pohlídali.
Problém přišel v semifinále proti Kanadě, která zmařila zlatý český sen. V tomto zápase chyběla českým hráčům šťáva, Kanaďanům se nepřiblížili. Znovu se vrátila stará bolest. Po překonání čtvrtfinálové překážky nebyli Češi schopni skórovat, zabrat, prosadit se.
Ukázala se asi největší rezerva českého hokeje posledních let. Dostat ze sebe to nejlepší v klíčový moment, zvládnout tíhu okamžiku a být v tu chvíli lepší než soupeř. Kdyby Češi proti Kanadě zopakovali výkon z prvního zápasu na MS, nejspíš by se doopravdy prali o velké finále.
V zápase o bronz stáli Češi proti papírově nejsilnějšímu mužstvu na turnaji. Proti sobě měli největší útočná esa NHL, s kandidátem na Vezinovu trofej v bráně. Hořké rozuzlení bolí a nějakou dobu bolet bude. Nicméně časem zklamání vyšumí a převážit by měla zlepšená nálada.
Český hokej v dospělé kategorii se zvedá pomalu, ale nastavil správný kurz. Trenéru Miloši Říhovi a jeho realizačnímu týmu se podařilo postavit silné mužstvo. Mísily se v něm zkušenosti i dravost mladíků, osobnosti z NHL i zástupci "evropského jádra".
Jakub Voráček se ukázal jako skvělý lídr, zažil parádní turnaj. Hlavně v základní části doslova zářil Michael Frolík. Po delší době se v národním dresu objevili Dominik Simon nebo Ondřej Palát. Aktivitou hýřil obránce Filip Hronek, s Voráčkem se dostali do výběru hvězd turnaje.
Povedený turnaj zažily reprezentační stálice Jan Kovář a Michal Řepík, Dominik Kubalík dorostl v tahouna a hotového hráče pro NHL. Solidní dojem zanechali všichni obránci, gólmani Patrik Bartošák a Šimon Hrubec při premiéře na velké akci rozhodně obstáli.
Více prostoru mohli dostat mladíci Jakub Vrána a Filip Chytil, kteří svou kvalitu dokazují v zámoří. Přijeli do Bratislavy nažhavení pomoct úspěchu, ale trenér v rozhodujících chvílích věřil více jiným.
Jeho volba, o tom žádná. Povolal Milana Gulaše, nechal hrát bratrskou dvojici Zohornových. Ovšem když si mohl své kroky obhájit, často před novináři reagoval zbytečně podrážděně. K odstavení Chytila a Vrány se vyjadřoval místy neobratně, místy vůbec.
Na druhou stranu by bylo zvláštní, kdyby se Chytil s Vránou cítili po jedné takové zkušenosti natolik dotčeni, aby v budoucnu odmítali pozvánky. Český tým je bude potřebovat, jejich čas určitě přijde.
Říha po zápase s Rusy ubezpečoval, že zájem reprezentovat i příště mají všichni hráči, kteří do Bratislavy přijeli. Prožili na Slovensku hezké dva týdny, užili si skvělou podporu publika, leckteří se mnohé přiučili od zkušenějších kolegů. Chybí pouze kulaté ocenění.
Finální výstup je ale pozitivní. Češi mají v sedmičce týmů, které mohou hrát o světový titul, své pevné místo. Pokud bude vztah hokejistů k národnímu týmu takový jako letos, nemalá šance zlomit předlouhé čekání přijde zase v příští sezoně s vrcholem na MS ve Švýcarsku.
