Holeček: Hrajeme jako dřív Kanaďané, chytáme jako Švédi

Michal Šenk
1. 5. 2015 10:00
Rozhovor s hokejovou legendou Jiřím Holečkem před startem světového šampionátu v Praze a Ostravě.
Jiří Holeček
Jiří Holeček | Foto: Lukáš Bíba

Praha - Hokej má pořád rád. Víc času než na ledě ale legendární brankář Jiří Holeček dnes tráví v sedle kola. Trojnásobný mistr světa hrál v Německu, jako trenér působil i v Japonsku, později pracoval jako account manager v reklamní agentuře.

“Měl jsem třeba klienta Hewlett-Packard. Zařizoval jim různé akce všeho druhu, včetně plesu na Žofíně pro 700 hostů,“ vzpomíná. K trénování brankářů v reprezentaci nebo v jeho “domácí“ Spartě už se nevrátil.

Nohu až k futrům dveří jako dřív už nevyšvihne, leč sebevědomí o vlastní brankářské výjimečnosti jej neopouští a v obsáhlém rozhovoru pro deník Aktualně.cz před startem MS v hokeji poměrně ostře kritizuje způsob hry českého hokeje včetně výchovy brankářů.

A podobně jako jeho syn (v juniorských kategoriích taky válel hokej, za Spartu i za reprezentaci) s Andrejem Babišem v zádech v barvách hnutí Ano kritizuje zavedené pořádky v celém českém sportu.

Provaz už jen ze sázky

Děláte ještě provaz, třeba jen tak na rozcvičku po ránu?

To už ne. Ještě ale před pár lety jsme seděli s partou v hospodě a vedle u stolu byli kluci fotbalisti, Venca Němeček, Ivan Hašek... Prý jestli vkopnu nohu až k okraji dveří. Říkám: Tak fajn pánové, pojďme se vsadit o útratu. Když se mi to povede, zaplatíte náš stůl, když ne my platíme vám. No zvládl jsem to. Ale jinak se šetřím. Jezdím na kole. Tak dvakrát týdně. Pak máme s naší partou pravidelné týdenní výjezdy na kolech několikrát do roka. Na jih Čech, na Moravu, ve Francii jsme byli. Když je ale velký kopec, radši slezu. Jsem nemocný se srdcem, už šest let se léčím v IKEMu u pana profesora Pirka. 

V hokeji jste ještě aktivní, nebo spíš už jen pasivně sledujete?

Sleduju. Pak mám často řadu různých pozvánek na akce svazu, reklamních partnerů hokeje a podobně. Jinak jsem léta usiloval o to, abych mohl trénovat brankáře na Spartě, ale není zájem. Spolupracuji tedy s pražskou Hvězdou, s klubem v Mělníku. Taky už jedenáct let mám svou brankářskou školu přes léto. Každý rok skoro sto gólmanů z celého světa.

Když tedy hokej stále poctivě sledujete, co vidíte?

Že se náš hokej ubírá bývalou kanadskou cestou. Mizí myšlenka, kombinace, přihrávka. Když je hráč v tísni, radši odpálí puk pryč. Kanaďani se naopak naučili evropský hokej, zapojují do hry prvky takové jakési chytrosti.

Co brankáři?

Trendem je takzvané slideování. Gólmani jezdí po jednom koleni od tyče k tyči, druhou nohou se odrážejí. Moc brzo klečí. Hráč přijede na modrou, natahuje ke střele a gólman už je na zemi. Když je akce pět metrů od brány, asi to má smysl, ale patnáct? Nemají asi tak rychlé nohy. Já jsem stál vždycky do konce. Nic nedělal napřed a stíhal to. A střely nejsou dnes rychlejší. A to slideování se učí jako první věc. Všichni se zbláznili do švédské brankářské školy, kde s tím přišli. Ti to ale udělali proto, že mají dvoumetrové brankáře a nahoře jsou po tyč.

Máme přesto pořád dobré brankáře, jak se vždycky říkalo?

Náš nejlepší gólman je Ondra Pavelec, Petr Mrázek roste v slušného brankáře. Další nejsou ve světové konkurenci nadprůměrní. Švédové a Rusové mají po deseti brankářích v NHL, kolik my?

Ve vaší škole se slideování neučí?

Musíme jít s trendem, takže taky učí, ale aspoň nabádáme gólmany, aby neproklečeli celý zápas.

Jak se v mládí pozná dobrý brankář?

Poznáte a vidíte to hned. Hned jak se ten kluk postaví do branky. Samozřejmě nezjistíte, jestli se za pár let nedá na pití, drogy, holky nebo, že to jinak nezačne šidit.

Vy sám se ještě postavíte někdy do branky? Třeba právě při těch letních kempech?

Když jsem končil kariéru, řekl jsem, že se nevrátím a to jsem splnil... Jsem rád, že jsem to celkem ve zdraví přežil a taky si nechci dělat ostudu. Na nějaké utkání, byť třeba exhibiční bych se musel připravovat měsíc, aby to nebyla ostuda. Chci, aby si mě lidi pamatovali jako dobrého, a ne trapného. Takže, když přišla pozvánka na nějakou exhibici, šel jsem, ale radši do pole.

Když jste skončil jako hráč, stal jste se trenérem. To bylo asi jasné pokračování.

Asi osm let jsem byl ústředním trenérem brankářů na hokejovém svazu. To znamenalo připravovat a realizovat nějakou koncepci výuky mládeže a koučovat gólmany A-týmu na mistrovstvích světa. Králíka, Šindela, Haška. Trénoval jsem i v klubech dokonce v Japonsku, ale i ve Slavii.

To, co u nás, se v Německu neděje

Před šampionátem českým hokejem hýbala kauza Růžička a možné uplácení v mládežnickém hokeji. Co si o tom myslíte?

Kauzu samotnou nechci soudit. To mi nepřísluší. To, že se takové věci dějí, je ale zřejmé. Lidé, kteří mají peníze, si myslí, že si koupí všechno. Toho pána, co přišel za Růžičkou, bych dal zavřít. Když vám peníze nedám, vy je nemůžete přijmout. Když nesu peníze, jsem já tím, kdo něco chce. To, že v hokeji často hrají netalentovaní na úkor talentovaných, to je zřejmé. U nás tehdy na Slavii v jedné žákovské kategorii nejlepší gólman nechytal, chytal jako jednička syn otce, který koupil týmu dresy a zaplatil autobus na zájezd do Švýcarska. Jdete na nějaký zápas dětí a slyšíte z tribuny výkřiky rodičů - jak to, že ten můj nehraje přesilovku? A podobně.

Tak to ale asi funguje i v zahraničí. Nebo ne?

Ne. Tři roky jsem hrál a žil v Německu a tam nic takového nebylo. Nejsou tak vyčůraní jako my.

Co vás obecně při angažmá v Německu zaujalo?

Šel jsem na západ. To bylo to hlavní. V té době jsme nemohli nikam, jen na OH a MS. Pět prvních hokejistů, kteří dostali povolení od vlády, na stará kolena pustili si přivydělat. Podepsali jsme závazek na tři roky, o tom, že, kdo se po třech letech nevrátí, bude emigrant... Koukal jsem tam na všechno jako vyjevený, jak si tam žijí krásně. Po hokejové stránce to samozřejmě byl krok dolů. Přišel jsem na první trénink a oni mi z nájezdů půl hodiny nedali gól. Tak jsem řekl trenérovi, ať je na mě posílá rovnou po dvou.

Kdo vám byl vlastně ze soupeřů hodně nepříjemný?

Jediný Bobby Hull, z Chicaga, měl nejtvrdší střelu té doby, 170 km/h. Vždy když jsme proti němu hráli, nabádal jsem hráče k osobce, že on nesmí vystřelit. Ostatní, že už si pochytám.

Hrubec se zranil svojí nešikovností

Dnes, když koukáte na hokej, říkáte si, že třeba některý hráč by vám uměl podobně zatopit?

Nevím, musel bych ty rány cítit na svém těle. Já měl pod výstrojí tělo samá modřina...

Jaké nejhorší zranění jste zažil?

Otřesy mozku, když jsem se praštil hlavou o led. Neměl jsem ještě helmu. Pětkrát vykloubená ramena...

Jako ten třinecký brankář Hamerlík, co se teď ve finále extraligy zranil, když se natahoval po puku.

 Byl u toho nešikovný, kdyby byl šikovný, tak se nezraní. Když se zraní je nešikovný, takový jednoduchý zákrok. Nikdo nečekal, že se mu něco stane.

Vy jste také rok trénoval japonský klub Sapporo. Byl jste tam někdy od té doby?

 Myslím, že už to snad i celé zabalili, dřív končívali v tamní lize třetí, čtvrtí. Ale i kdyby hráli, stejně nemám peníze na to tam letět.

Třeba vás mohli pozvat.

Vždyť mě nikam nepozvou ani lidé z našeho hokeje tady, natož Japonci, kde jsem byl jen rok.

Co vás na tamním hokeji, či vůbec celé zemi zaujalo?

Ze země jsem toho moc nepoznal. Já byl pořád buď na ledě, nebo v letadle. Ještě tak, když se jelo vlakem. Ale co se hokeje týče, což asi platí i o tamní mentalitě obecně - skutečně platí to, že jsou poctiví, jak se o nich říká. Naordinoval jsem jim nějaké posilovací cvičení, zapnul stopky, zapovídal se s kolegou a oni pořád jeli. Ani jeden nepřestal. U nás, když se trenér nedívá, všichni přestanou, tam by umřeli. Ale mají jiné chyby. Neumějí improvizovat. Co netrénují, to nedokážou. Kreslili jsme si třeba založení útoku, trénovali to. Oni se ale hned ptali. A co, když ten hráč, kterému mám přihrát, bude obsazený? No tak pojedeš sám přeci, nebo si jinak poradíš. Odvětili – ne. Pojďme si to zkusit. Všechno, do poslední maličkosti museli zkusit v tréninku.

Peníze na sport mají jít dětem

Váš syn je dnes poměrně aktivní v politice v oblasti sportu…

Málo aktivní ještě. Měl by přidat. Je předsedou sportovního podvýboru sněmovny. Co člověk kolem sportu vidí je jen to, že se dávají peníze ze státního milionářům, a nedávají se na děti a juniory. S tím se musí něco dělat.

Řešíte to se synem?

Jsem dokonce v jeho komisi, jako člen poradního orgánu, kde je dalších dvacet bývalých sportovců. Jednou za dva měsíce se scházíme a řešíme, jak peníze dostat k dětem a do škol. Ve školách se přestalo sportovat, dotace hodin tělesné výchovy se snižují, místo aby se přidávaly. Pak máme tlusté děti od počítačů a jídel z fastfoodů.

V souvislosti s novou legislativou kolem sportu se řeší i to, zda by sport měl mít své vlastní ministerstvo. Byl byste pro?

Nemusí to být ministerstvo. Stačí pět lidí, kteří budou mít čas, který stoprocentně věnují sportu. A ne jen deset procent, jak to dnes na ministerstvu školství funguje. Pak ten sport snáz ovlivňují Janstové, Ječmínkové, Černoškové a spol.

Dotaz na závěr: kdo letos šampionát vyhraje? 

Když nebudeme mít brankáře v nadprůměrné formě, lepšího než Švédové, Rusové, Finové, nemůžeme hrát o medaile. Brankář je rozhodující. Když gólman třikrát sáhne vedle, dvacet lidí se honí zbytečně. Budu to bedlivě pozorovat. Dokonce mi svaz věnoval dvě vstupenky na všechny naše zápasy. Ale jenom základní části. Kdybychom postoupili, tak tam nesmím. Anebo se rovnou počítá s tím, že nepostoupíme. Ne. To si dělám legraci.

 

Právě se děje

Další zprávy