Minsk (od našeho zpravodaje) – Uspořádat hokejové mistrovství světa v Minsku nebyl špatný nápad, po sportovní stránce o tom prostě nemůže být pochyb. Ukázal to už první víkend turnaje. Po dvou letech, kdy šampionát pořádaný Švédy a Finy končil totálním fiaskem, se zase hraje před plnými tribunami. Minsk hokejem žije, na tribuny proudí rozdováděné davy lidí. Hraje se v parádní atmosféře a není to jen levným pivem.
Jenže tohle všechno je bohužel zábava draze vykoupena režimem, jaký v téhle zemi panuje.
Už i sám Velký bratr Alexander Lukašenko na hokej dorazil. Diktátor svůj turnaj zahájil a byl z toho velký povyk. Pořadatelé kvůli jeho návštěvě novináře na téměř hodinu úplně odstřihli od internetu. Vysvětlení? Prý bezpečnostní důvody.
Úřady vědí moc dobře, co děláme na internetu
Šampionát v zemi, kde jako v poslední v Evropě vládne režim tvrdě omezující lidská práva, budí velké rozpaky. Aktivisté bojující za práva lidí slibovali protesty, západní země dokonce úplný bojkot turnaje. Nic z toho se během prvních tří dnů turnaje v Minsku nestalo. Hokej se tady zatím hraje jen na ledě a politiku do toho nikdo nemíchá. Před arénou tak s úsměvem skotačí davy Čechů, Slováků, Švýcarů či Lotyšů. Vidět tu jsou i Francouzi a Němci.
Baví se tady dobře, ale i oni za to zaplatili tvrdou daň.
Jsou tady jako v Orwellowě románu. Hlídáni na každém kroku. Částečně kvůli jejich bezpečnosti, ale samozřejmě, a to především, kvůli bezpečí běloruského režimu.
Tak třeba internet: Bez předložení cestovních dokladů tady vlastní připojení neseženete. Wi-fi síť národního operátora BelTelecom sice jede rychle po celém městě, stejně rychle se ale zdejší úřady dostanou k tomu, co na internetu děláte. Vaše přípojka je označena vašimi osobními údaji. Úřady také moc dobře vědí, kde se cizinec pohybuje.
Vchody do arény hlídá kamerový systém – míří přímo do obličejů fanoušků, nejde se mu vyhnout. Na každém rohu tady potkáte bodyguarda v dobře padnoucím obleku či ozbrojeného milicionáře.
Bezpečnost na prvním místě
Ať už se Bělorusové snaží tváři mile jakkoliv, v otázce jejich bezpečnosti jde jakákoliv přívětivost stranou. „Musíme kontrolovat všechno, lidé jsou dnes vynalézaví,“ podezírá i české novináře urostlý pořadatel pokaždé, co do arény přicházíme - následuje tvrdá osobní prohlídka, ale to je tady normální. Klidně i několikrát denně. Kdo má u sebe počítač, musí ho před členy ochranky zapnout, fotografové zase vyfotit a pak i ukázat snímek.
„Může to být klidně atrapa, ve které pronesete zbraň,“ vysvětluje ostrým hlasem chlap a cítí se uraženě, když mu s úsměvem naznačíme, že to snad ani nemůže myslet vážně.
Minsk je moc hezké, čisté a udržované město plné zeleně, jezdí zde moderní auta světových značek a ani na lidech na první pohled nepoznáte, že by nějak strádali. Nosí drahé oblečení, v ruce drží moderní smartphony. Jenže to je jen ten první pohled na Bělorusko, který se za hranicemi města mění.
Český tým už opačná specifika téhle drsné země poznal i v moderním Minsku. Stačilo, aby se vážně zranil hned v prvním utkání se Slováky Roman Polák, a byl problém. „Město je krásné, čisté, udržované… Ale o nemocnici bych to říct bohužel nemohl,“ líčil Polák své zážitky. Bál se už při rychlé jízdě sanitkou do špitálu. „A u toho jsem přemýšlel, jak bude ta nemocnice vypadat. Když jsem to viděl, řekl jsem lékařům, ať na mě nesahají a udělají mi jen rentgen.“
Nemocnice jako poliklinika z roku 1980
„Byl to zážitek. Ta nemocnice vypadala jako poliklinika v Revoluční ulici v roce 1980,“ smál se pak i lékař českého týmu Tomáš Vyskočil. Poláka pak poslal léčit rameno domů a doufá, že se v dalším průběhu turnaje výletům ke zdejším zdravotníkům bude moct vyhýbat.
Kdo nahradí Poláka na soupisce, zatím není jasné, i když vytoužená posila Marek Židlický i podruhé nominační pozvánku odmítl. Nejčastěji se nyní hovoří o Lukáši Kovářovi z Vítkovic, který s týmem trénoval před MS.
„Je to tady super,“ chválí atmosféru turnaje český obránce Ondřej Němec. „Oproti loňsku? Parádní,“ přidává se i jindy velice chladný Alexander Salák. Zápasy se totiž konečně nehrají před prázdnými sedačkami a hokejový turnaj má zase šťávu.
Ani překupníci si tady neškrtnou
Co se totiž organizace týče, funguje Bělorusům vše dokonale. Vymizeli dokonce i překupníci s lístky, kteří každoročně skupují lístky po stovkách a pak fanoušky před arénou vydírají přemrštěnými cenami. V minulých letech to tak nebylo, v téhle zemi ale platí mnohem tvrdší pravidla. Tady by se s nimi nikdo nemazlil.
„Bělorusové udělali hodně dobré práce, aby turnaj připravili. Jsou to přátelští lidé a bude radost tady hrát,“ napsal na Twitter lichotku český bek Michal Jordán.
Jemu se tady stejně jako všem ostatním, kteří v divné zemi plné protikladu nemusí žít, ale jsou tady jen na pár dní kvůli hokeji, líbí. Nad tím, že mu v pátek v hotelu kvůli havárii protipožárního systému tekla voda na hlavu, jen s úsměvem mávl rukou.
