Marha chválí extraligu. Ve Švýcarsku ale beci méně chybují

Adam Sušovský Adam Sušovský
20. 10. 2013 13:17
Útočník Josef Marha se po dvaceti letech vrátil do českého hokeje.
Josef Marha návratu do Česka po dvanácti letech v Davosu nelituje.
Josef Marha návratu do Česka po dvanácti letech v Davosu nelituje. | Foto: hcpce.cz

Praha - Když nás Švýcarsko v květnu dvakrát za sebou porazilo na hokejovém mistrovství světa, člověka to pomalu nutilo přemýšlet, jakou má vůbec tuzemský hokej úroveň. I Jaroslav Bednář ze Slavie tehdy říkal, že se ve Švýcarsku hraje mnohem lepší hokej než třeba u nás v extralize.

Srovnávat to ale prý nejde.

V rozhovoru pro Aktuálně.cz o tom mluví Josef Marha. Sedmatřicetiletý český útočník, který v létě přestoupil do Pardubic po dvanáctiletém působení v Davosu. Teď má za sebou první čtvrtinu soutěže v rodné zemi, kam se vrátil po dlouhých dvaceti letech.

"A je to tady skoro stejné jako ve Švýcarsku. Ten hokej je jen malinko jiný. Ve Švýcarsku se asi víc napadá, klade se důraz na presing a bruslení, je to hodně o soubojích jeden na jednoho. Tady se zase více brání," říká Marha.

Je teda švýcarská liga lepší?
A co to je lepší? Asi jak komu co vyhovuje. Každý tamní horní mančaft by hrál nahoře tady a stejně tak každý horní mančaft z Česka by hrál nahoře tam, ono se to nedá srovnat. Je tam moc Kanaďanů, kteří mají navíc licenci, že se nepočítají klubům mezi cizince. Jsou to šikovní kluci, kteří si třeba zkusili i NHL. No a co si budeme povídat, mají se tam dobře. Hraje se tam proto kanadský hokej, tlačí se to do brány a je pravda, že tam hráči nedělají tolik chyb na modrých čarách.

Jak to?
Když přejedete modrou, tak už směřujete puk na bránu. Tady hráči často zabrzdí, zaseknou a čekají... Ale všechno má něco do sebe.

Vám český hokej vyhovuje?
Něco jiného to je, ale jde to. Jsme nahoře a uvidíme, co bude dál. Teď jsme s Pardubicemi dvakrát prohráli, tak se musíme zvednout. Je to tady neskutečně vyrovnané, člověk prohraje a spadne na šesté místo, si vemte třeba Slavii. Tady se asi začíná hokej hrát až koncem února (směje se).

Jak jste se vůbec ocitl zpátky v Česku? Dvanáct let jste byl ikonou klubu v Davosu, žil v krásné zemi... To už jste neuvažoval, že tam zůstanete až do konce?
Není všem dnům konec. Chtěl jsem Čechy zkusit. A to myslím doopravdy. Víte co, když jste v jednom městě dvanáct let... My tam byli úspěšní a hodně se od nás očekávalo, loni to byl neúspěch ve chvíli, kdy jsme skončili čtvrtí. To bylo všechno super, ale já už potřeboval změnu. Ať jsem s trenérem výborný kamarád, voláme si pořád i teď, tak jsem i jemu řekl, že ho potřebuju vyměnit a on mě úplně pochopil. Byl to stereotyp. Ale je tam krásně, to máte pravdu...

Navíc vás tam milovali i fanoušci, že?
To se musíte zeptat jich. Hrál jsem tam to, co umím. Makal jsem a myslím, že jsme tam odvedli dobrou práci. Byli jsme tam takový základ šesti - sedmi kluků, kolem kterých se to tam stavělo. Jenže už stárnem. Já už jsem taky starý.

Ale pořád výborný hokejista. Neměl jste trošku strach z toho, co se tady v Česku od vás bude čekat? Tady jsme to pořádně nevěděli, i když jste byl v Davosu hvězdou, v reprezentaci jste toho moc neodehrál, v podstatě jsme o vás deset let neslyšeli...
To je pravda. Já ale ani v tom Davosu nebyl žádná hvězda.

To je skromné.
Co je to hvězda? Prostě jsem hrál pro mančaft, makali jsme, udělali jsme výbornou partu. A když přišli mladí, tak hráli to, co po nich trenér chtěl. A my tam dělali pořádek v kabině. Já vždycky říkám, že dobrá parta v kabině je polovina úspěchu týmu.

V Pardubicích taková teorie zatím platí taky?
I tady v Pardubicích je to teď výborné, ale nedělejme předčasné závěry. Já vždycky říkám: Mančaft se pozná až tehdy, kdy prohrajete tři zápasy za sebou. Ten čtvrtý zápas to pak ukáže. My jsme prohráli dvakrát, takže máme ještě...(začne se smát), ne to si dělám srandu. Ale je to prostě tak. Mančaft se pozná, když prohrajete tři zápasy a hráč se pozná, když nedá deset zápasů gól, jak se z toho vyškrabe nahoru. Prostě musíte dát hlavu mezi ramena a dupat, dupat, dupat. Ono to pak přijde.

Vy máte zatím góly dva a tři asistence k tomu. S tím jste spokojený?
Přiznávám, že se ode mě asi čekalo víc, ale tým je furt nahoře. Je to ode mě pomalý rozjezd, ostatní kluci ale dávali góly, tak je to v pohodě. Jednou se nedaří tomu, jednou zase tomu. Nemůžete hrát na dva tři hráče, to pak nic nemůžete vyhrát. Pro mě je hlavní mančaft. Však co já? I kdybych nedal žádného góla z padesáti špílů a my byli první, tak budu spokojený. Já už si tady nebudu v sedmatřiceti letech honit statistiky. V důležitých momentech je ale jasné, že bych toho góla dát měl a zatím mi to tam moc padat nechce. I na Spartě jsem trefil tyčku.

Hráč se pozná, až když nedá gól deset zápasů.
To mám ještě rezervu. Já jsem dycky měl takové začátky. Než se to rozehraje, než si to sedne a než se ti mladí vyblázní. To říkali starým hráčům i trenéři v Americe: V klidu, sezona je maraton a ne běh na sto metrů. A je to pravda, člověk si na začátku myslí, že v prvních deseti zápasech všechno urve, jenže v polovině března je pak jedno, jestli jste dal na podzim dva góly nebo dvacet. Ale já si uvědomuju, že budu muset gólmana pomoct týmu mnohem víc.

Nepůsobíte ale na mě dojmem, že by vás to trápilo.
Měl bych se tlačit víc do brány. Já se teda tlačím, ale napadá mi to tam zatím. Na Spartě jsem měl v pátek dvě šance, jednu tyčku a gól zase nebyl. Ale v klidu, nedá se nic dělat, jedeme dál. Jak říkám, je to maraton.

 

Právě se děje

Další zprávy