Maďarský hokej roste, ale s příkazy nehnete, říká Gudas. Sezonu mu pohřbil šéfův syn

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
8. 6. 2022 12:05
Coby řízný reprezentační obránce si Leo Gudas po pádu železné opony vyzkoušel hokej v pěti zemích Evropy. Jako trenér už stihl do svého životopisu zapsat Rumunsko a Maďarsko. "Cestování a poznávání nových míst mě baví," říká otec Radka Gudase, opory floridských Panthers. Právě na jihu Spojených států si teď užívá červnových dní.
Leo Gudas (uprostřed) má dva tituly se Spartou, s reprezentací získal pětkrát bronz.
Leo Gudas (uprostřed) má dva tituly se Spartou, s reprezentací získal pětkrát bronz. | Foto: Jakub Pláteník / www.hcsparta.cz

"Zrovna jsem přijel od moře, ale právě nyní tady začíná období hurikánů. Nedávno dokonce 24 hodin v kuse pršelo," vypráví Leo Gudas do telefonu v úvodu rozhovoru.

Florida s jeho synem Radkem prožila v NHL výbornou základní část a do play off nastupovala z pozice nejlepšího mužstva Východní konference. Zvládla první kolo s Washingtonem, obhájcům z Tampy však podlehla jednoznačně 0:4.

"Radko měl v neděli narozeniny, ale slavil je už v Čechách. To já jsem si pobyt na Floridě ještě prodloužil. Hokej sleduju v televizi, mám blízko k Ondrovi Palátovi, s kterým hrál Radko na farmě a v Tampě, i k Honzovi Ruttovi, toho jsem měl v Chomutově," zmiňuje Gudas starší.

"Je fajn, že máme české kluky stále ve hře," pokračuje. V sérii proti Tampě s Palátem a Ruttou bojuje Filip Chytil z New Yorku Rangers. A po postupu Colorada s Pavlem Francouzem do finále už je jisté, že také letos si na Stanley Cup sáhne někdo z Čechů.

Leo Gudas strávil pět sezon od roku 2016 v Erste Lize, která spojuje osm maďarských a tři rumunské kluby. V hokejově rozvojovém prostředí zažil lepší i horší časy, poslední ročník mu zkalil netradiční záskok.

Už víte, kam povedou vaše další trenérské kroky?

Ještě nevím. Něco se snad vystříbří. Už se objevují nějaké věci, ale zatím nemám nic konkrétního na stole.

Jaká byla uplynulá sezona v maďarském Dunaújvárosi?

Velice zajímavá. Majitel se rozhodl jít cestou velkých úspor, měli jsme mužstvo z maďarských hráčů a až později jsme přibrali i nějaké cizince, kteří nám hodně pomohli. Před Vánoci jsme byli předposlední, jenomže dostal jsem covid a nemohl jsem být s týmem. Převzal to majitelův syn a pak už sezona nedopadla dobře.

Tým převzal Zsolt Azari, v 35 letech ještě nezkušený trenér?

V minulé sezoně s námi ještě hrál, takže doopravdy žádné zkušenosti neměl. (úsměv) Ale jinak ten rok nehodnotím špatně, myslím, že mnoha mladým klukům jsem dokázal pomoct k hokejovému posunu.

Nakonec z toho bylo v Erste Lize poslední jedenácté místo, stejně jako v předchozí sezoně. Jaká to byla práce z tohoto pohledu? Věděl jste dopředu, do čeho v Dunaújvárosi jdete?

Věděl jsem to. V té první sezoně jsem přišel až v prosinci a měli jsme problém s brankáři, kteří neodváděli výkony, jaké měli. Tým nabral velkou ztrátu, tu už nešlo stáhnout. A letos, jak to říct slušně? Zkrátka když jsem se k mužstvu po covidu vrátil, bylo úplně rozklížené. Pracoval jsem s ním čtyři měsíce a syn majitele během tří týdnů všechno překopal. Systém, taktiku, složení pětek. Tým se rozpadl.

Vy jste to s ním nemohl na dálku konzultovat?

Měl jsem tam svého asistenta, ale ten neměl proti synovi majitele moc šancí něco udělat. Je to škoda, protože před Vánoci nám to začalo chodit, odehráli jsme několik dobrých zápasů. Nový trenér to pohřbil. Když jsem se vrátil, zbývala nám utkání proti těžkým soupeřům, kteří mají na soupiskách hodně cizinců. Už jsme neměli nárok.

V jakých podmínkách pracuje zahraniční trenér v Maďarsku?

Někde jsou dobré podmínky k trénování, jinde méně. V Dunaújvárosi to z tohoto pohledu nebylo nic moc, až v druhé sezoně jsme dostali k dispozici posilovnu. Jinak je tam kolem stadionu hezký areál, ale oni to nedokážou využít. Mají zimní a fotbalový stadion, házenkářskou halu, další venkovní sportoviště. Jenže bojujete se zvláštnostmi, s nimiž nejde hnout. Snažil jsem se zapracovat věci, na kterých jsem s Radkem dělal třeba už před patnácti lety. Oni na to koukali jako na novinky.

O co šlo?

V podstatě o to, že hokej není vytrvalostní sport, ale rychlostní. To už se dávno ví. Metody tréninku v létě jsou už úplně jiné, než bývaly. Trochu to tam mění Kanaďané, kteří do Maďarska ve velkém začali chodit, někteří dostali i občanství. Do Rumunska zase chodí ruští hráči. Velké rezervy v trénování tam však zůstávají.

Za pět sezon v Rumunsku a Maďarsku jste vedl dost různorodé týmy, prošli vám pod rukama hráči více než deseti národností. Jak těžké je ukočírovat takovou partu?

Mám velkou výhodu, že mluvím anglicky, německy, švédsky a rusky. Když nastal nějaký problém, vyříkali jsme si to v daném jazyce, aby hráči opravdu pochopili, o co mi jde. Jinak musíte jako trenér navodit určitou atmosféru v kabině a pak se soustředíte vlastně jen na hokej, protože v Rumunsku stihnete klidně až sto zápasů za sezonu. Vedle společné Erste Ligy hrajete ještě rumunskou, o Vánocích rumunský pohár. Do toho si vezměte cestování, je to náročné.

Jak byste srovnal hokej a zázemí v Rumunsku a Maďarsku?

Maďaři jsou na tom daleko lépe. V Rumunsku má akorát Brašov velice solidní stadion a celkové podmínky, zato Csíkszereda a Gyergyói (další dva rumunští účastníci Erste Ligy, pozn. red.) jsou na tom hůře. Nebyla tam žádná posilovna, v Csíkszeredě jsme všechno mimo led museli dělat venku, v zimě. Bylo to docela složité.

Přitom právě Csíkszereda je v posledních letech hodně úspěšná. Vy jste s ní v roce 2018 vyhrál rumunskou ligu, kterou ovládla i letos. Do toho zvítězila letos i vloni v Erste Lize.

Většina rumunských reprezentantů tam začínala, klub už má takovou historii. Dobře pracuje s cizinci, trefuje posily. Do toho nabízí cizincům po několika letech občanství, tak to udělali s několika Rusy i Čechem Radimem Valchařem. Ti kluci se potom počítají jako Rumuni, můžete k nim přibrat další cizince a rázem máte velmi dobrý mančaft.

Na reprezentační úrovni však Rumuni na Maďary zatím nestačí.

Maďaři jsou pořád trochu lepší, staví více na vlastních hráčích. Navíc v některých sportech jsou Maďaři státem podporovaní tak, že je to až neuvěřitelné. Budují se haly, premiér Viktor Orbán do toho sype obrovské množství peněz.

Letos vybojoval maďarský národní tým postup do elitní divize mistrovství světa. Vrátí se tam po sedmi letech.

Pamatuju si, jak hráli šampionát nižší divize v Budapešti v roce 2018 a o postup tehdy přišli v posledních minutách proti Velké Británii. Tehdy to vyloženě prokaučovali. Teď se jim to povedlo, ta podpora zřejmě nese výsledky. Když je navíc vyloučené Rusko a Bělorusko, o něco vzroste i šance na záchranu v elitní divizi. Třeba Britové tam hráli důstojnou roli, zjistili, jak se hraje na nejvyšší úrovni, a poučili se. Maďaři by si je mohli vzít za vzor.

Ve skupině v Tampere nastoupí proti Čechům, ale také proti Rakušanům a Francouzům. S nimi se mohou měřit?

Bude to těžké, protože ligy v Rakousku a Francii jsou za mě pořád kvalitnější. Přestože maďarská šla díky cizincům dost nahoru.

Maďaři a Slovinci původně dokonce kandidovali na pořadatelství příštího MS, ale maďarská strana to stáhla kvůli absenci Ruska a Běloruska. Co jste na to říkal?

Nevím, jestli by na to byli Maďaři připravení. Je to politické rozhodnutí, hokejový svaz asi nemohl nic moc namítat. Když v Maďarsku přijde příkaz shora, nikdo se s ničím nepáře.

V Rumunsku nebo Maďarsku působíte od roku 2016, zůstal byste v případě dobré nabídky v tomto prostředí, nebo vás to táhne jinam?

Chtěl bych to vyzkoušet i v Čechách, zatím na dobrou konkrétní nabídku čekám. Ale až tak moc se na to prostředí neohlížím. Pokud mě něco zaujme, vezmu to. Cestování a poznávání států je pro mě zajímavé. V Rumunsku i v Maďarsku jsem si udělal hodně přátel. V Rumunsku se mi strašně líbila také tamní příroda, i když místní si jí neváží, jak by měli. Zajímavé bylo, když jsme jednou po cestě z Brašova do Csíkszeredy ve vesnici potkali medvěda, jak si vykračuje po chodníku. Měl snad tři sta kilo, byl obrovský. Na druhý den vyšlo v novinách varování.

Už jako hráč jste sbíral zážitky z mnoha zemí, teď na to plynule navazujete.

Je to tak. Pak vznikají situace, kdy jsem si třeba v Galati v Rumunsku vzpomněl, že jsem tam hrál v 80. letech s mládežnickou reprezentací. Říkal jsem si, že to snad není možné, stadion se tam za tu dobu totiž vůbec nezměnil. (úsměv

 

Právě se děje

Další zprávy