Praha - Slavomír Lener jede na svou druhou olympiádu. Zatímco před šestnácti lety v Naganu se coby kouč spolu s Ivanem Hlinkou podílel na historickém zlatu, tentokrát je jeho role jiná.

Jakožto generální manažer reprezentace má na starosti především organizační záležitosti. "Jsem takové pojítko mezi týmem a vnějškem," osvětluje náplň své pozice.

I když svými trenérskými postřehy bude hlavního lodivoda Aloise Hadamczika také zásobovat.

A kdyby se povedlo velký úspěch zopakovat a přišla by řeč na jeho pověstný knír? "Tak bych ho klidně znovu obětoval. A rád," usmívá se 58letý šéf hokejové výpravy.

Do olympiády už zbývá jen pár dnů, a tak asi máte velký shon, že?!
"Samozřejmě se nezabývám jen olympiádou. Mou povinností jakožto šéftrenéra je starat se také o mládež. Ohledně olympiády tady byla nominace, po ní to byly organizační věci jako letenky apod, ale to dělal team manažer Honza Černý. Já teď spíš sleduju výkonnost hráčů, hodně se dívám na zápasy v televizi. Jelikož bude během olympiády tři měsíce pauza, tak se snažím spíš si dodělat vše, co se týče mládeže. Abych to měl všechno hotové."

Jaká role a jaký program vás čeká přímo v Soči?
"Pozice generálního manažera je takovým pojítkem mezi týmem a vnějškem. Patří tam direktoriáty, jednání s výpravami dalších reprezentací apod. Zprostředkovávám požadavky našeho týmu směrem ven a obráceně."

Takže když má vedení turnaje nějaké požadavky na tým, tak se obracejí na vás, a naopak tým přes vás řeší takové věci, jako jsou třeba stížnosti na šatnu?
"Přesně tak. Záležitosti okolo šatny, dresů, stížnosti k rozhodčím atd. Takové věci se vždycky objeví, to je pak moje parketa."

Kromě funkce generálního manažera jste i svazový šéftrenér. Projevuje se tato vaše role i do koučinku mužstva?
"Lojza Hadamczik je silná osobnost a má své pevné názory, ale zároveň stoprocentně naslouchá jak svým asistentům, tak mně. Já sleduju zápasy většinou seshora a to, co vidím jako zásadní záležitosti, tak mu řeknu třeba během třetiny. Většinou jde o systémové věci. Pak už záleží na něm, jak si ty věci přebere. Myslím, že když si je třeba v něčem nejistý a přijde postřeh seshora, tak si to potvrdí. Rozhodnutí si ale dělá sám."

Na práci, která předcházela zúžení nominace do finální podoby, jste se také výrazně podílel, že?!
"Týkalo se to především návštěv hráčů v NHL. Byla to trochu otázka výkonnostní, i když toho hráče vidíte v jednom dvou utkáních. Hlavně ale šlo o kontakt s konkrétními hráči, trenéry, manažery. Když tam člověk je, tak s nimi promluví, zkonzultuju plány trenéra, pobavím se o zdravotním stavu. To jsou věci navíc, které v televizi nevidíte. Při sledování výkonnosti nám nejvíce pomáhá videokouč Honza Procházka, který díky moderním vymoženostem utkání nebo jednotlivá střídání našich hráčů sestříhá a připraví ke shlédnutí."

A jakou roli jste měl při konečném rozhodování o tom, kdo na olympiádu pojede a kdo ne?
"Každý řekl svůj názor. Trenér vždycky přijde, řekne, jak vidí sestavu on, a zeptá se, jestli k tomu někdo něco má. Takhle se pak diskutuje o dvou třech hráčích. Není to třeba úplně o jménech, ale také o tom, kdo s kým by mohl hrát. Rád si poslechne názory ostatních, ale to poslení a rozhodující slovo má on."

Po oznámení užší nominace se strhla místy až hysterická kritika okolo několika jmen. Jaký jste z toho měl pocit? Nejde spíš o obecný jev, který takováto rozhodnutí tradičně doprovází?
"Ano, je. Jak sleduju dění po celém světě, tak je to stále agresivnější. Možná země jako Švédsko a Finsko zůstávají v klidu, tam to společnost mnohem víc respektuje. Ale viděli jste, co se strhlo na Slovensku nebo v Kanadě, kde nebylo nominovaných padesát hráčů, kteří by si to přitom zasloužili. Takže všude kritika je, někteří hráči jsou populární, jiní méně a třeba Steve Yzerman musí také hodně vysvětlovat. Kdyby byl u nás u kormidla Láďa Růžička nebo Pepa Jandač, tak by bylo pět šest jmen zase jiných. Základ zůstává stejný, ale u dalších hráčů, které trenér vezme podle svého přesvědčení, jak to cítí, se vždycky stane terčem kritiky. Řekl bych, že je to normální."

Jedním z hlavních témat nominace bylo zařazení Michala Barinky, což řada lidí bere jako protekci kvůli jeho příbuzenskému vztahu s trenérem Hadamczikem. Dokážete si sebe sama představit v takovéto situaci, že byste se rozhodoval, zda vezmete na tak důležitý turnaj někoho z rodiny? Zachoval byste se stejně?
"Pokud je trenér o kvalitách hráče přesvědčen, tak všechny city a vztahy jdou stranou."

Nepříjemnější však zřejmě bylo vytahování minulosti, co kdy pod trenérem Hadamczikem nefungovalo. Sám jste to odrážel slovy ´věci z kabiny se nemají vytahovat´...
"Je to tak, za tím si stojím. A víc to nechci komentovat."

Jaké má tedy hráč možnosti, pokud je přímo na turnaji s něčím nespokojen?
"Těch má stovky. Jsou videopřípravy, slovní přípravy, nákresy, diagramy... Každý hráč má možnost si vše vyslechnout společně nebo také na zvláštních poradách obránců, útočníků. Pokud hráč chce, může zajít přímo za trenérem, za jeho asistenty nebo videokoučem, aby mu to vysvětlili. Nebo ti mu naopak sdělí pozitivní věci, které mu jdou dobře a které má dál dělat."

Bude mít vedení týmu projev k hráčům, aby už tentokrát vše zůstalo pouze v kabině, především během turnaje?
"To je věc pro kapitány. Myslím si, že hráči, kteří byli nominováni, už mají své zkušenosti a ví, co se sluší a patří."

Když pomineme krátký návrat na střídačku loni na jaře, netrénujete už několik let. Nechybí vám to?
"Určitě, chybí mi to hodně. Když totiž pracujete s mužstvem, tak jej můžete ihned ovlivnit. Z mé pozice mám pod sebou několik stovek trenérů a ještě mnohem víc hráčů. A ten každodenní kontakt s nimi prostě není. Vidím je na seminářích, při návštěvě klubu jednou při tréninku nebo zápase a to je všechno. Hlavní rovinou je při tom konzultace. Kdežto při trénování se s hráči věci nekonzultují, ale přímo řídí. Tím všechno můžete daleko víc ovlivnit. Současně mám takový pocit, že by mělo být víc trenérů, kteří by nejen trénovali, ale také by víc publikovali, angažovali se v seminářích, promlouvali k mladším nezkušeným trenérům. Dá se takhle pozitivně ovlivnit velké kvantum hráčů a trenérů, tak je ta práce mnohem efektivnější a záslužnější."

V případě, že byste se vrátil ke koučování, jaká úroveň byl vás lákala?
"Celý život kromě vojny a krátkého působení v ČLTK jsem měl pořád dospělé. Takže by to asi znovu bylo u dospělých. Ale práci u mládeže, kdy bych měl na starosti nějaké klubové mužstvo, bych se také nevyhnul. To spektrum je pro mě hodně široké."

Neozývají se ve vás trenérské pocity nyní o to víc, že začíná olympiáda a s ní se vracejí vzpomínky na Nagano?
"Nene. Já se moc dozadu neohlížím. Spíš myslím na to, co bude. Nějak si Nagano a Soči nepropojuju. Už proto, že je to šestnáct let zpátky. Tehdy jsem byl v plném trenérském elánu a měli jsme tandem s Ivanem Hlinkou. Teď teprve uvidím, co od toho sám budu čekat. Podle mě se to bude naplňovat ze dne na den. Jak tam přiletíme, tak ta atmosféra člověka teprve probudí."

Před odjezdem na velkou akci se většinou vytyčují cíle. Pro českou reprezentaci jím nejčastěji bývá medaile. Je tomu tak i tentokrát?
"Je to tak. Říká se, že placka znamená úspěch. Nebo aspoň dostat se mezi nejlepší čtyři. Řekl bych to tak, že když přejdete přes čtvrtfinále, už to není neúspěch. A když se udělá medaile, je to úspěch."

Při vítězství v Naganu jste v rámci sázky obětoval svůj knír. Máte něco podobného připraveno i letos?
"Já ne, ale už jsem byl na několika akcích, kde mě k tomu vyzvali. Bylo by to to nejmenší a s radostí bych to udělal."

A na pana Hadamczika se něco chystá?
"Já ne, to musíte s něčím přijít vy."