Začněme Švýcarskem, které na skončeném šampionátu slavně získalo stříbro. Překvapilo vás to?
Nemluvil bych o překvapení. Spíš mě udivila taková ta jistota, moderní pojetí hokeje, týmová semknutost, pohyblivost, odolnost v osobních soubojích. Klobouk dolů. Švýcaři udělali obrovský kus práce. Nepůsobili jako outsideři, zahráli skvěle. Žádná náhoda.
Jak se švýcarský hokej změnil? Proč se na konci 90. let tak odpíchl?
Předně bych řekl, že švýcarský hokej se změnil hodně, ale ne rychle. Dalo to mnoho práce, která začala u výchovy mládeže. Posun se nejdřív ukázal na osmnáctkách a dvacítkách.
Má na švýcarském vzestupu podíl Kanada, jejíž hráči a trenéři ve Švýcarsku působí v docela hojném počtu?
Hlavně bych řekl, že práce dané země se ukazuje v NHL, což je dneska nejatraktivnější soutěž, protože je tam nejvíc peněz. Ve Švýcarsku má nejlepší hráč jednou brát milion franků, v Kanadě je ta hranice asi desetkrát vyšší. Počet cizinců v NHL neustále stoupá, protože se tam hráči z Evropy tlačí. Dominuje Švédsko, pak je Finsko a tak dále. Samozřejmě je tam i řada Švýcarů. My svoje dřívější pozice ztrácíme.
Švýcaři získali za pět let dvě stříbra, ale také dvakrát nepostoupili ani do čtvrtfinále. S olympiádou dokonce čtyřikrát. Čím si to vysvětlujete?
Je to vyrovnaností. A turnaj je chvilková záležitost, hodně záleží na formě. Trend zlepšení švýcarského hokeje je ale evidentní. Je omyl si myslet, že všechno se změní výměnou kouče. Švýcarům změna trvala velmi dlouho. Teď mají hráče, jako je Roman Josi nebo Kevin Fiala, kteří patří do nejvyšší mezinárodní třídy.
Čekáte, že Švýcarsko se bude na úkor Česka tlačit do elitní šestky?
Ono už tam je. I na tomhle mistrovství světa bylo každé mužstvo hendikepované tím, že výběr hráčů nebyl zcela svobodný. A když se podíváte do statistik, my v nich vysoko nefigurujeme. Švýcaři z NHL, ale i z domácí ligy výkonnost prokázali.
Během medailového sucha Čechů slavili stříbro Švýcaři, ale i Němci. Tyhle země přitom také mají omezenou hráčskou základnu. Nechybí na české střídačce výjimeční trenéři?
Ne, v tomhle směru jsme na tom velmi dobře. Když je ale ochraňuju, tak na druhou stranu musím říct, že naši současní hráči jsou produktem práce právě našich mladých trenérů od mládeže po extraligu.
Před dvěma roky - na šampionátu v Rusku - jste vyzdvihoval práci Vladimíra Vůjtka. Zhodnotil byste stejně pozitivně Josefa Jandače?
Vláďa Vůjtek s tím mužstvem, které v Moskvě měl, skutečně dosáhl na maximum. Opravdové maximum. Nevím ale, jak si mám přeložit, že hráči a trenéři v čele s Jandačem mluvili teď po mistrovství tak, že vlastně byli spokojení. Pochválili atmosféru, bojovnost a tak dále. Výsledkem je ale sedmé místo. Pak to chápu tak, že když do toho dáme všechno, budeme sedmí s tím, že lépe to neumíme.
Reprezentaci teď povede Filip Pešán, Václav Varaďa, nebo Miloš Říha. Vzhledem k tomu, co říkáte, předpokládám, že mezi nimi nemáte favorita.
To opravdu nemám. Situace se s novým trenérem vůbec nezmění, u nás se musí změnit uvažování a práce s mládeží. To nejde zlomit přes noc ani přes sezonu. Vrcholový sport sice dneska podléhá komerci, přesto v něm je odbornost, u níž se podstatné věci změnily. A my o nich nemluvíme.
Dřív jste říkal, že nám chybějí tvořiví hráči. David Pastrňák, Martin Nečas nebo Filip Hronek se ale letos slušně předvedli, nemyslíte?
Samozřejmě jsou to talenti, ale samotný Nečas nám nevyhraje medaili. Zvlášť když se podíváte na Rusy nebo Švýcary, jejichž individuální výkony byly ohromné.
Že je Nečas talent, tedy nepopíráte. Dalšími jsou Filip Chytil či Filip Zadina. Vyrostli navzdory systému, nebo je to záblesk lepší práce s mládeží? Nebo problém vězí v tom, že jich je málo?
V množství mladíků nás předčí Kanada, Amerika a Rusko, víc jich možná bude mít také Švédsko. Jinak nikdo. Tihle kluci, které zmiňujete, hráli na osmnáctce, na dvacítce, kde jsme je ale nedokázali zužitkovat. Dneska je výkonnost tak vyrovnaná, že rozhodují kroky. A my máme problém, o kterém nikdo nechce mluvit. Děti špatně učíme, do rozvoje jim dáváme šprajc, který nás nakonec dělí od toho, abychom byli výš. Máme strašně moc nespokojených rodičů. Mnozí z nich se ohromně snaží prsknout svoje talentované děti do Švédska nebo Kanady.
Mělo by si tedy Česko brát příklad ze Švédska nebo Kanady?
Podívejte se, dřív se ostatní jezdili učit k nám. Náš problém je, že kouče nevzděláváme, ale školíme. Co je to za nesmysl? Říkáme jim, co mají dělat a jak to mají dělat, ale oni přece mají vlastní zkušenost, musí o věcech sami přemýšlet. Měli jsme spoustu trenérů, kteří vychovali světové hráče a učili se metodou pokus - omyl. Také byli strašně vášniví a féroví. U nás se z toho stal byznys. Bývalý reprezentant třeba dostane školení, co má dělat a jak má trénovat. A říkají mu to lidé, kteří v tomhle oboru nikdy nic nedokázali a nemají přehled. Názory na výchovu se strašně změnily. Nejde až tak o vytrvalost, rychlost, taktiku. Člověk je od dětského věku do dospělosti jinou bytostí, než si myslíme. Vrcholový výkon není otázka rozumu. Tvořivost vytvářejí city, rozum ji brzdí.
Myslíte, že cestou, jak z relativně malé základny dostat maximum, je akademie, jakou postavili Rakušané v Salcburku, kde hrají jejich nejlepší mladíci?
Ne, musíme se dostat k vlastní práci, k vlastní tradici. Vždycky jsme měli talentované hráče světového formátu. U kluků do patnácti let nepotřebujeme žádnou elitní výchovu, ale normální přirozenost. Velký rozpor je v tom, že profesionální sport nemá nic společného s výchovou. Není v pořádku, že majitelé klubů řídí hokej mládeže. Za svoje peníze samozřejmě můžou mít svoji akademii, ale také je to otázka státu. Otázka příležitostí. Musí hrát co nejvíc dětí.
Jak byste profesionální a mládežnický sport rozdělil?
To je otázka na disertační práci. Jestliže ale stát přispívá na výchovu mládeže, musí vědět, kam ty peníze jdou, kdo s nimi nakládá a jaké to přináší výsledky. A my už to dneska můžeme hodnotit, jít patnáct dvacet let dozadu. Pořád brečíme, že výsledky nemáme kvůli nedostatku peněz, ale to není pravda. Výsledky nemáme, protože nepracujeme tak, jak bychom měli.
