Vypadalo to, že výhra 1:0 proti Švýcarsku v sobotním zápase Euro Hockey Tour pro vás byla pořádně emotivní. Jak ten zážitek vstřebáváte po několika dnech?

Bylo to pro mě silné kvůli všemu, co tomu předcházelo. Posledních pět let mě trápilo vleklé zranění a v tomhle prvním zápase za reprezentační áčko šlo o to, že jsme to po těch letech zvládli. S trenéry a všemi, kteří se o mě starali. Dostala jsem se zpátky tam, kde jsem kvůli zranění končila, a ještě dál. Končila jsem totiž v době, kdy jsem jezdila na kempy, debut přišel až teď. Navíc to bylo s nulou. Takže i když jsem moc zákroků neměla, znamená to, že jsem dobře odvedla svou práci.

Zdálo se, že vaším příběhem žije celý tým. Bylo to tak?

Všechny ty holky znám, právě z juniorských reprezentací nebo z kempů v áčku. S Anetou Tejralovou třeba chodíme do stejného tréninkového centra, máme stejného kondičáka i stejnou výživářku. Holky se za mnou po konci zápasu rozjely radovat, gratulovaly mi. Cítila jsem, že mají upřímnou radost. Vendula Přibylová mi jela pro puk, dávala ho kustodům, mě to vůbec nenapadlo. Vážím si toho, jak mě mezi sebe vzaly. Ten tým je skvělý.

Související

K nezastavení, žasne zámoří. Češi nevídaně válcují elitní kanadskou ligu

V televizním rozhovoru jste pak měla co dělat, abyste přemohla slzy.

Cítila jsem, že se rozbrečím už na ledě. Bylo to pro mě strašně důležité - pro mě i pro lidi, kteří mi vždycky věřili a během těch pěti let do mě strašně moc investovali. Určitě jsem nevěřila po celou tu dobu, že se mi tohle může povést. Tohle všechno mi po zápase začalo docházet a během rozhovoru jsem se rozbrečela asi čtyřikrát.

Co se tedy stalo před těmi pěti lety a jaké jste pak měla vyhlídky?

Chytala jsem tehdy extraligu dorostenců (chlapců) na pražské Kobře. Během rozvolnění při covidu, kdy se mohlo začít trénovat, jsem se pak zranila na brankářském tréninku s Mírou Brožem. Udělala jsem zákrok, nijak výjimečný - a najednou mi prasklo koleno. Opravdu jsem slyšela zakřupání a měla jsem pocit, že tam najednou to koleno není. Vůbec jsem nevěděla, co se stalo, nemohla jsem se zvednout z ledu. Nakonec jsem se dohrabala na střídačku, tam jsem se postavila a noha se mi podlomila, jako by tam fakt to koleno nebylo.

Co jste se pak dozvěděla v nemocnici?

Doktoři dlouho moc nevěděli, co to je. Od každého jsem slyšela něco jiného, byl to dlouhý proces. Až pan doktor Petr Neoral mi udělal takový typ magnetické rezonance, při které zjistili, že mám prasklou čéšku a ještě spoustu jiných problémů s kolenem. Následovala operace, jenže po ní se to úplně nezahojilo a bylo mi řečeno, že už si asi nezachytám. Koleno bylo ve špatném stavu, navíc po tak rozsáhlé operaci nerehabilitovalo dobře, bolelo pořád víc. Naštěstí jsem pak po několika měsících potkala fyzioterapeutku Adrienu Pecinovou, která mi pomohla a vlastně mi zachránila kariéru.

Když brankářka vlastně na prahu dospělé kariéry uslyší, že je s chytáním konec, co to s ní udělá? Jak jste si zprávu přebrala?

Bylo to strašně těžké období. Psychika šla dolů, úplně jsem ztratila svoji identitu. Pamatuju si ten den, kdy jsem se to dozvěděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Když mi to došlo, psychicky jsem si sáhla na dno.

Jak jste se pak ze dna odpíchla nahoru?

Naděje začala s tou Adrienou, která je taky bývalá hokejistka. Říkala, že mě dá určitě dohromady, ale já jsem toho v té době už zkusila tolik, že jsem ničemu dalšímu moc nevěřila. Naštěstí její cviky mi opravdu pomohly, koleno se začalo zlepšovat. A po pěti měsících jsem to zkoušela na ledě. Těšila jsem se, skoro dva roky jsem totiž na ledě nebyla.

Jaké to bylo po tak dlouhé době?

Hrůza. Výkony byly strašné, přišlo mi, že vůbec neumím chytat. Dřív to na led prostě nešlo, bolest kolena byla obrovská. Takže tohle byla pro hlavu další rána, ale postupně jsem šla nahoru. Dlouho jsme trénovali bez zápasů, pak jsem začala chytat v juniorce Příbrami.

Měla jste nějakou odezvu od doktorů? Když jste zlomila jejich tvrzení, že to už na chytání nebude.

Od té operace jsem u doktora vůbec nebyla. Snažím se to řešit s fyzioterapeuty, spíše formou posilování. O moje zdraví se starají trenéři v centru STACA, plus fyzioterapeutka Adriena. Pořád posiluju svaly okolo kloubů.

Věřila jste, že se dokážete vrátit na takovou úroveň, aby přišlo povolání do reprezentace?

Těžko říct. Byly momenty, kdy jsem nevěřila, že se vrátím vůbec do nějakého zápasu, že už to nikam nepovede. Ale byly i momenty, kdy jsem si říkala, že na to znovu mám a přijít by to mohlo. Po roce chytání už jsem kvalitu cítila, zlepšila jsem se. Šlo mi to, díky Mírovi Brožovi jsem se posunula. Jenže šlo o to, jak se do reprezentace vůbec dostat. Bylo tam nové vedení, které mě vůbec neznalo. Když přišla letos v lednu možnost univerziády, říkala jsem si, že přes úspěch tam by mohla vést cesta. Nicméně tým, který jel na univerziádu, byl dost podceňovaný, takže tahle cesta byla dost nepravděpodobná. Pocity se u mě střídaly, bylo to dost těžké.

Podceňovaný tým s vámi v čele ovšem univerziádu senzačně vyhrál. Byl to tedy nakonec klíč k áčkové reprezentaci?

Určitě. Po univerziádě jsem dostala pozvánku na kemp před mistrovstvím světa. Tam mi koleno oteklo, měla jsem ho přetížené. I tak mi trenéři říkali, že jsou nadšení, jak chytám. Možná jsem mohla za reprezentaci chytat už dříve, ale zdravotně stoprocentně připravená jsem byla až teď.

Na univerziádě v Turíně jste měla až neuvěřitelná čísla - 0,75 gólu na zápas a úspěšnost 97,1 procenta. Finále proti Kanadě jste ozdobila 51 zákroky. Jaký to byl turnaj?

Jely jsme tam s tím, že to na úspěch nebude. Že budeme rády, když vůbec něco vyhrajeme. Bylo tam hodně hokejistek, o kterých nikdo moc nevěděl. Měly jsme i štěstí, ale sešly jsme se výborná parta. Já jsem tři roky opravdu makala, tam už jsem to nechala v hlavě být a jen jsem věřila, že se to ukáže. Jsem moc vděčná, že jsem tu šanci dostala.

Jak to teď vůbec máte s hokejem na klubové úrovni?

Chytám za juniory v Milevsku, v téhle kategorii můžu chytat za kluky, aniž bych musela žádat o nějakou výjimku. K tomu mám možnost trénovat i s áčkem, které hraje druhou ligu. Chlapský hokej je prostě dál, takže je super, že se takhle můžu na reprezentaci připravovat.

Jak kluci berou, když mají za sebou ženskou brankářku?

Já jsem v klučičím kolektivu celý život, umím do něho zapadnout dobře. Hlavně ani z reprezentace rozhodně nepřijdu do týmu s nosem nahoru. Chovám se normálně, vážím si zápasů s klukama úplně stejně jako v reprezentaci. Nedělám mezi tím žádné rozdíly, jedno by nebylo bez druhého. Kluci cítí, že to beru vážně a chci tam pro ně nechat maximum.

Bavíte se s nimi i mimo led?

Jsme na sebe zvyklí, rozumíme si. Jsou sice mladší než já, ale určitě spolu někam zajdeme i mimo led. Není problém do party zapadnout, když jsou kluci v pohodě a vy se k nim chováte taky v pohodě. Znám příběhy, kdy to některé holky měly těžší, zažily si šikanu, ale to se mě vůbec netýká. Měla jsem vždycky na partu štěstí.

Kdysi jste mluvila o tom, že chcete chytat v profesionálním mužském hokeji. Tenhle sen pořád platí?

Budeme to řešit na příští sezonu, mohlo by to vyjít. Málem to vyšlo už letos, samozřejmě bude záležet i na tom, zda budu mít nabídky ze ženského hokeje.

Můžete naznačit, kde byste chytala? Byla by to případně velká zvláštnost, ne?

Nebylo by to v Česku, tady tomu trenéři nejsou úplně otevření a v dospělých chlapech už by byla zapotřebí i ta výjimka. Nechci to upřesňovat, není to jisté a s týmy se teprve budu bavit, ale bylo by to v zahraničí. Tam, kde jednám, už kdysi ženská brankářka byla a pro mě by to byla obrovská výzva. Mužský hokej je kvalitní, rychlý, tvrdý, a to mě baví.

Zmiňovala jste už trenéra Miroslava Brože - bývalého brankáře, který pak přešel do světa bojovníků MMA. Pořád spolupracujete?

Ano, má na mě obrovský vliv, nejen na gólmanské, ale i lidské úrovni. Bavíme se o všem, spolupracujeme přes deset let. Nikdy to se mnou nevzdal, věřil mi. Podržel mě, když já jsem nevěřila. Já zase podržím jeho, když je potřeba. Je to člověk, s kterým budu v kontaktu do konce života. A dokud budu hrát hokej, bude můj brankářský trenér. Slovy ani nejde vysvětlit, co pro mě znamená.

Související

Krok od vězení. Byl jsem dobrej kluk, ale magor, vzpomíná bijec přezdívaný Inkvizitor

Právě MMA bylo kdysi vaším dalším snem. Zkoušíte i tento sport?

Zranění mi v trénování postoje příliš nepřekáželo a teď, když už je koleno více v pohodě, trénuju úplně všechno. Pátým rokem trénuju postoj a po hokejové kariéře bych si chtěla MMA zkusit. Teď je to daleko, ale je to sen.

Máte dokonce vytetovaného Conora McGregora, že ano?

Ano, je to jedna z mých největších zálib - baví mě sledovat i dělat hokej i MMA. Znám všechny fightery v UFC i Oktagonu. Ti lidé dělají extrémní sport, který je nutí být extrémně silní i v hlavě. Brát je jako vzor je strašná výhoda, jsou to strašně uvědomělí lidé. Třeba Jirka Procházka je teď někdo, komu strašně fandím a sleduju každý rozhovor s ním.

Inspirovaly vás příběhy fighterů ze světa MMA při vašem návratu?

Rozhodně. V hokeji se o příbězích třeba tolik nemluví, ale v MMA se fighteři promují právě přes ně. A když vidím, čím si někteří prošli… Mnozí měli mnohem těžší životní situaci než já, nedá se to srovnat. A stejně se vyhrabali, kam chtěli. Je to strašná inspirace a pro mě i jeden z důvodů, proč jsem to já nikdy nevzdala.

Motivovalo vás i to, jak se ženský hokej v Česku zvedá? Zatímco jste bojovala se zraněním, reprezentace hrála poprvé na olympiádě, pak dvakrát získala bronz na mistrovství světa.

Měla jsem radost, že to jde nahoru a že mají holky lepší podmínky. Fakt si totiž nikdo neumí představit, co tomu obětují. Když malý kluk maká naplno, má talent, je nejlepší, tak se může dostat do NHL a vydělávat miliony dolarů. U holek taková vidina vůbec nebyla. Když vyrůstaly, nikdo ani nevěděl, že se hraje ženský hokej. Teď už je to lepší, měla jsem radost, prožívala jsem úspěchy, ale motivace to pro mě asi nebyla. Spíš jsem si uvědomila, jak hokej miluju a že moje nejoblíbenější činnost je chytat puky.

S čím jste se teď v národním týmu po turnaji Euro Hockey Tour rozloučili? Máte šanci zabojovat o nominaci na olympiádu?

Všichni mi tam gratulovali, teď to ještě nějak vstřebávám a zatím jsme neměli s trenéry hovory o tom, jak to bude do budoucna. Myslím, že šanci bych mít měla, ale moc nad tím nepřemýšlím. Svou práci jsem udělala nejlépe, jak jsem mohla. Cíle před sezonou byly jasně dané, olympiáda tam figuruje. Ale teď na to nemyslím a soustředím se na jednotlivé zápasy. V sobotu chytám za juniorku a chci to odchytat jako se Švýcarskem. Za případnou nominaci na olympiádu budu ráda, ale když to nevyjde, budu mít čisté svědomí, že jsem pro to udělala všechno.

Související

"Je to dost vážné." Český útočník bude dlouho mimo hru, kouč naznačil příčinu potíží