Vzkaz Jaromíra Jágra na facebooku

Ahoj rodino. Včera jsem po jedenáctihodinovém letu přistál v Americe a byl jsem ze všeho tak unavený, že jsem si šel hned lehnout a vzbudil jsem se dnes v osm ráno. To se rovná 18 hodin spánku v kuse:) V letadle jsem měl dost času o olympiádě, svém týmu a své budoucnosti přemýšlet a shrnul bych to do několika bodů.

1. Rád bych poděkoval všem fanouškům, kteří nám fandili, za jejich podporu, i když se nám ne vždy dařilo. Ale takový je prostě sport. Za sebe a za mužstvo můžu říct, že jejich fandění si strašně moc vážíme a bez vás by nemělo cenu vůbec hrát.

2. I přes všechny obavy před začátkem, musím říct, že pro mě to byla nejkrásnější olympiáda, které jsem se zúčastnil. Pokud jde o prostředí nebo o organizaci.

3. Co se týče naší hry, nemyslím si, že jsme hráli až tak špatně. Jasně, že každý by si přál vyhrát všechny zápasy, ale já jsem vás, fanoušky, předem upozorňoval, že jste až moc velcí optimisté.

4. Zápas s Amerikou - Z mého pohledu byl výsledek až moc krutý. Kdyby naše pětka zahrála lépe, hlavně já (byl to asi můj letos nejhorší zápas, cítil jsem, že mi došly síly. Hrát pět utkání v sedmi dnech na velkém hřišti je pro mě moc) a kdyby Ondra Pavelec měl větší štěstí, věřím, že jsme je mohli udělat.

5. A jak dál? Musíme začít u mládeže, mladí hráči si musí uvědomit, že bez super tvrdého tréninku a s trénováním navíc nemají ve světové konkurenci šanci. Naše země není až tak velká, abychom mohli spoléhat jenom na talent. Je třeba dobře zaplatit kvalitní mládežnické trenéry a nechat je trénovat. A ne aby, když trenér zvýší hlas na hráče (viz Klášterec nad Ohří), byl druhý den bez práce. Takhle to nejde. Hokej je kolektivní sport, při němž výkon hráče je závislý od výkonu spoluhráče. Proto se hráči v mládí musí naučit pokoře, disciplíně a odevzdat maximum nejen pro sebe, ale i pro druhého. Hráč si musí být jistý, že se může na svého spoluhráče stoprocentně spolehnout. A k tomu, aby se to naučili, je potřeba i někdy, aby trenér zvýšil hlas. Jestli se to hráčům a jejich rodičům nelíbí, bylo by možná lepší, aby svoje děti místo na hokej přihlásili do kroužku vyšívání... S námi se zamlada taky nikdo nemazlil.

6. Trenéři. Jsem toho názoru, že by měla být práce rozložená rovnoměrně na více trenérů. A každý z nich musí být zodpovědný za svoji práci. Přesilovky, oslabení, sledovaní hry mužstva i soupeře, posílání hráčů na led - to prostě jeden člověk nemůže zvládnout. Co si budeme namlouvat, hokej je tak vyrovnaný, že každý detail může rozhodnout zápas. Prostě dát naše nejlepší trenérské odborníky před mistrovstvím světa nebo olympiádou dohromady na jednu střídačku. A všichni musejí táhnout za jeden provaz.

7. Budoucnost týmu. Vůbec se toho nebojím. Hráči jako Plekanec, Židlický, Hemský, Krejčí, Voráček, Frolík, bratři Michálkové nebo Sobotka jsou výborní hráči a v nejlepších letech. K tomu mladí talenti Hertl, Gudas, Palát a základ je hotový. K tomu se ještě někteří další přidají a vy se můžete těšit na další setkání s hokejisty na Staroměstském náměstí...

8. Závěr: Věřte mi, že není pro hokejistu nic krásnějšího, než se po vítězném turnaji přivítat na Staroměstkém náměstí se svými fanoušky. Ale také není nic horšího, než když lidé do vás vkládají veškerou naději ve vítězství, a vy je zklamete. Je to hrozný pocit. Úplná beznaděj. Je vidět, že s věkem se snášejí porážky hůř a hůř. Ještě jednou bych rád poděkoval všem, kteří nám drželi palce a omluvil se těm, které jsme svým výkonem rozčarovali...