Reklama
Reklama
Sport

Hořký konec legendy: Se Slavií nemluví, doma Novákovi dluží

Ondřej Zoubek
Ondřej Zoubek
Ondřej Zoubek

Hokej hrál ještě ve 47 letech, ale minulý týden Jan Novák oficiálně oznámil konec. S pražskou Slavií má dva extraligové tituly, v sešívaném dresu odehrál 17 sezon. S reprezentací zažil zase domácí mistrovství světa. V rozhovoru se bývalý obránce ohlíží za bohatou kariérou a přemýšlí, jak to bude s rozlučkou. Vztah s jeho osudovým klubem totiž zamrzl.

Jan Novák v dresu pražské Slavie
Jan Novák v dresu pražské SlavieFoto: Profimedia – Pavel Mazáč / CNC / Profimedia
Reklama

Sbohem hráčské kariéře dáváte v rozjeté sezoně. Ještě jste si předtím nechával nějaký prostor?

To ne, spíš jsem to takhle načasoval, protože se mě hodně lidí ptalo, jestli ještě budu hrát. Já jsem ale začal na pozici asistenta Miloše Říhy mladšího trénovat Prostějov. Když v létě nastoupili na led, začal jsem s týmem pracovat. A teď jsem napsal, že jako hráč už definitivně končím a nebudu si nechávat žádné okénko.

Přitom ještě na jaře jste po třetí sezoně ve druhé lize s mateřským Havlíčkovým Brodem říkal, že končit nechcete.

Neměl jsem to v plánu, ale přišla tahle nabídka od Miloše. Vzal jsem ji, protože už bych tu hráčskou kariéru tlačil asi zbytečně. Tak jsem do toho bouchl, šel jsem zkusit trenéřinu a jsem rád, že jsem v týmu, který má ambice. Kdybych nabídku nedostal, možná bych ještě někde hrál, ale pokud bych se měl trápit, to by mě už nebavilo.

Hrát ve 47 letech je úctyhodné. Nechtěl jste to ale přece jen dotáhnout až k padesátce?

Chtěl, to je jasný! (úsměv) Samozřejmě bych pořád hrál, ale už mi to celkově nesedělo, ani po zdravotní stránce to nebylo ono. Miloše znám, vedl mě jako trenér na Slavii, takže když přišla nabídka z Prostějova, neodmítl jsem a říkal jsem si, že teď půjdu touhle cestou. Navíc hrát do padesáti by znamenalo ještě tři sezony, což je strašně moc práce. Hlavně v létě, kdy se člověk musí připravit.

Berete to tak, že jste aspoň skončil doma v Brodě? Navíc vás v minulé sezoně trénoval bratr Petr.

Možná to tak mělo být. Ale je škoda, jak to skončilo, protože tam byly podmínky, za kterých jsme s bráchou už s vedením dál spolupracovat nemohli. Tohle ještě není uzavřená kapitola…

Reklama
Reklama

O co šlo?

V Brodě se to řeší pořád dokola. Dluží peníze, které slíbili hráčům před nastoupenou jednotkou za postup do play off a úspěch v něm. Měla to být odměna za celosezonní práci, teď už je říjen a ještě po tom neštěkl ani pes. Brod je kniha, kterou jsem ještě neuzavřel. Beru to i jako svoje zklamání, byl jsem tam kapitán a nějak se mi pořád nedaří domluvit s vedením, aby svoje závazky splatilo.

Takže i tohle sehrálo při rozhodování o konci kariéry roli?

Samozřejmě, je to jeden z největších důvodů. Na hokej potřebujete mít čistou hlavu, obzvlášť v tomhle věku. Když chodíte na zimák a řešíte, že nejsou peníze, nejsou další věci, tak vám to ubírá strašně moc energie, která vám pak chybí.

Do 44 let jste hrál ještě o úroveň výš v první lize. Cítil jste už, že je pořád těžší udržovat se fyzicky?

Věk je znát, ale nikdy jsem neměl ráno, kdy bych se netěšil na stadion. Pořád jsem měl v sobě tu motivaci, na tréninky a zápasy jsem se těšil. I v té druhé lize v Brodě. Bavilo mě to a věděl jsem, že připravený být musím, proto jsem i mimo tréninky s týmem chodil sám cvičit, chodil jsem na led s veterány do Letňan. Udržoval jsem tělo v koloběhu, aby nevychladlo, nevykydlo.

Takže to je váš recept na hokejovou dlouhověkost, ovšem zároveň něco, co musí mít člověk přirozeně v sobě, ne?

Asi jo, ale to není jen u hokeje. Cokoliv člověk dělá, měl by to dělat s láskou. Měl jsem kolem sebe hokejisty, kteří končili po pár letech, vyprdli se na to. Já jsem nikdy nešel spát s tím, že se mi druhý den nechce na zimák.

Reklama
Reklama

Když se za kariérou ohlédnete v globálu, tak je to 17 sezon ve Slavii a také dalších osm klubů v Česku a osm v zahraničí.

(úsměv) Ano, takhle to vypadá, že toho je strašně moc, i když ve spoustě z nich jsem byl krátce. Jednoznačně mám nejvíc v hlavě Slavii. Dostal jsem se tam do dospělého hokeje, pánové Tomáš Herstus s Jaromírem Látalem mi dali šanci, zahrál jsem si s Vláďou Růžičkou. S dalšími jsme skočili do velkého hokeje, jádro nám drželo několik let, udělaly se dva tituly a další úspěchy. Měli jsme silný tým a skvělou partu. Všichni tomu obětovali strašně moc.

V minulosti jste mluvil o tom, že vzpomínky na titul z roku 2003 jsou přece jen silnější než na ten druhý o pět let později. Co se vám hlavně vybaví?

Poslední gól Michala Supa v tom sedmém finále v Pardubicích, poslední vhazování Milana Antoše, které jsme excelentně odehráli. A pak už totální euforie. Přijeli jsme s pohárem do starého Edenu, tam nás čekaly davy. Náš autobus doprovázeli příznivci, auta s fanoušky, bylo to fantastické a nezapomenutelné.

Nejvíce zápasů za Slavii:

  1. Pavel Kolařík - 1 122

  2. Petr Kadlec - 1 013

  3. Jan Novák - 846

  4. Marek Tomica - 834

  5. Michal Sup - 744

Nemyslel jste tehdy, že ve Slavii odehrajete celou kariéru?

Určitě jsem si to myslel. Když je člověku někde dobře a má skvělé podmínky, tak nemá důvod něco měnit. Pak ale nastal čas, kdy jsem tu změnu sám chtěl udělat. Později to třeba byly i nucené odchody kvůli výkonům, ovšem to k hokeji patří.

První zahraniční štací byla Kazaň v roce 2006. Jak se vám tam líbilo?

Moc. Poznal jsem Kazaň jako nádherné město, studentské a kulturní. Dneska je Rusko neoblíbené téma, ale já jsem tam byl spokojený. Bohužel jsem se v posledním zápase sezony zranil a pak už jsme se nedomluvili. Šel jsem do Švédska, což byl vesměs propadák. Brali mě jako elitního střelce od modré čáry a po deseti zápasech mě vyhodili, že nemám vůbec nic. A měli pravdu. (úsměv) Šel jsem do Kärpätu Oulu, na konci toho ročníku jsem se vrátil na Slavii a vyhráli jsme druhý titul.

Reklama
Reklama

Později jste se Slavií zažil i sestup z extraligy. Dodnes to ve vás je?

I tohle má člověk v kebuli, byť by to nejraději vymazal. Jako ostatní hráči si za to beru zodpovědnost. Stává se to, i když by nemělo, a pak se nám už bohužel nepodařilo vrátit Slavii zpátky na výsluní.

Napadlo by vás tehdy, že ani o 11 let později nebude v extralize?

To určitě ne. Předtím jsem si dokonce myslel, že se buduje dynastie, která bude extraligu válcovat několik let jako dřív Vsetín. Bohužel to bylo krátkodobější, pak se to nějak vyvinulo i finančně a dál to nepokračovalo.

Co říkáte na dnešní stav klubu a vizi nového stadionu?

O vizi slyším už několik let, ty rozhovory čtu vlastně každý rok. Zatím to není nic hmatatelnějšího, i když chápu, že situace je hodně těžká. Bude to stát strašné přípravy, snad se nového stadionu dožiju. Že by to bylo v horizontu několika let, to si nemyslím. Vidím to jako běh na hodně dlouhou trať.

A co sportovně? V minulé sezoně první ligy Slavia vyhrála základní část, po 12 zápasech té aktuální je poslední.

Loni si Slavia na začátku sezony vydobyla respekt, všem se tam hrálo špatně, ale na co vám je, že vyhrajete základní část, když pak vypadnete hned na startu play off? Nebylo to k ničemu. Letos začali hůř, ale věřím, že se z toho dostanou. Ten tým rozhodně není horší než loni a ostatní až tolik neposílili. Snad je to jen nějaká momentální deka.

Reklama
Reklama

Urovnal se váš vztah s klubem? V roce 2021 jste bral odchod do Sokolova hořce, Slavia s vámi podle vašich slov nejednala férově.

Nikdo nic neurovnával, já ani klub. Nic se nezměnilo.

Mrzí vás to vzhledem k tomu, kolik jste toho za Slavii odehrál?

Samozřejmě, je to ve mně, ale každý má nějaké věci, které ho trápí nebo mrzí. Já to teď vedu jiným směrem, mám jinou práci. Situace je zkrátka taková. Neříkám, že se nemůže nic změnit, ale to se uvidí.

V nedávné minulosti měli v Edenu rozlučky Pavel Kolařík, Jaroslav Bednář nebo Marek Tomica. Lákalo by to i vás?

Stoprocentně bych chtěl něco takového udělat, ale to se vracíme k předchozí otázce. Musela by přijít i nějaká iniciativa ze strany Slavie. Já můžu fanouškům slíbit, že jsem schopný to zorganizovat, rád bych dal dohromady partu hokejistů, se kterými jsem něco prožil, a rozloučil se s lidmi, kteří mě celou kariéru podporovali.

Takže přijde také iniciativa z vaší strany?

(úsměv) Nevím, jak se to dělá, jestli hráč přijde za klubem a zaťuká na dveře, že by chtěl rozlučku. Nebo by měl přijít klub s tím, že jste tam odvedl nějakou práci, tak pojďme něco udělat? Uvidíme… Budu to řešit, hlavně pro ty fanoušky. Dost lidí se mě ptá, zájem by o to byl. Nechci to moc odkládat, rád bych to směřoval k příštímu létu.

Reklama
Reklama

Ještě na závěr téma národního týmu. S ním jste odehrál domácí MS 2004, známé vítěznou šnůrou ve skupinách a pak trpkým vyřazením od USA. Kam řadíte v kariéře tohle?

Má to své místo hodně vysoko. Hrál jsem hokej, abych vyhrál nějaký titul, abych se dostal do národního týmu. Pak jsem se chtěl dostat na MS, chtěl jsem ho vyhrát. Bohužel se nám to nepovedlo, ale zahrát si v Praze s hráči NHL byl pro mě neskutečný zážitek. Výjimečný, každému bych to přál. Vzpomínám, když jsem stál poprvé na modré čáře a při hymně měl slzy na krajíčku. Rodiče seděli osm řad nad střídačkami, moc dobře jsem je viděl a měli na krajíčku taky. To jsou pocity k nezaplacení.

A v tehdejším hvězdném týmu jste nebyl jen tak do počtu, postupně jste se propracoval do prvního obranného páru.

Dostal jsem nějaký prostor, byl jsem za to rád. Bohužel se to nedotáhlo k úspěchu, který by si Praha zasloužila. S tím, jak silný kádr jsme tehdy měli.


Chcete vídat Aktuálně.cz častěji na Googlu?
Přidat jako preferovaný zdroj
Reklama
Reklama
Reklama