reklama
 
 

Libor Procházka je mužem v domácnosti a zřejmě chystá konec

23. 1. 2015 7:00
Hokejový obránce Libor Procházka od konce minulé sezony nehrál soutěžní zápas a zvažuje konec profesionální kariéry.

Praha - Pro svůj důrazný herní styl si vysloužil přezdívku "jezdící kovadlina". Ta však svou tvrdost už přes půl roku nedala nikomu pocítit. Tedy alespoň co se profesionálního hokeje týče.

Čtyřicetiletý obránce Libor Procházka totiž po loňském sestupu Kladna přerušil kariéru a vypadá to, že se blíží chvíle, kdy jí dá definitivní sbohem.

"Že budu pokračovat? Tomu dávám tak dvacet procent," říká olympijský vítěz z Nagana, mistr světa z roku 1999 a momentálně muž v domácnosti ve velkém rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Libore, jak vypadá váš typický den posledních měsíců, kdy nehrajete hokej?
"Je ohromně zajímavý (směje se)."

Povídejte...
"No právě že není vůbec zajímavý (směje se). Je to spíš takové nicnedělání, až se skoro za to stydím. Po dlouhé době mám na starosti děti, a tak se jim věnuji."

Takže takový muž v domácnosti?
"Dá se to tak říct."

Hokej ještě hrajete, nebo už brusle a hokejku necháváte zaprášené v koutě?
"Více méně chodím na led jen jednou v týdnu, abych se trošku hýbal. Jinak to po těch třiadvaceti letech vypadá na definitivní konec."

Ve formě se tedy ale ještě stále udržujete?
"To ano. Občas chodím běhat, zajdu si do posilovny, zahraju si fotbal... Čtyřikrát v týdnu se snažím mít nějakou fyzickou aktivitu, takže ještě úplně rozteklý nejsem, ale na ten profesionální hokej to už asi není."

Nechybí vám ten hokejový kolotoč?
"Občas mám takové nutkání, že bych si šel ještě někam zahrát, ale i po těch svých hobby trénincích na druhý den cítím, že už to není ono. V posledních letech jsem to dennodenní trénování a tu spoustu zápasů hodně cítil."

Je to tedy především záležitost zdraví?
"Řekl bych, že věku a fyzické kondice. V tomhle věku je čím dál těžší udržovat se v nějaké fyzické formě. Hlava a srdce by chuť hrát pořád měly, ale tělo, když se trochu přetáhne, tak pořád něco bolí."

Byl to tedy ten hlavní důvod, proč jste po loňském pádu Kladna do 1. ligy už v týmu nepokračoval?
"Stoprocentně. Myslím si, že kdybych mohl trénovat a hrát obden a do toho třetího dne se dát dohromady, tak by to bylo v pohodě. Ale každý den? To už pro mne asi není."

Zhodnocoval jste si pro sebe, na jaký zápřah byste měl a na jakou soutěž by to stačilo? Třeba ta 1. liga...
"Myslím, že bych to odehrál, ale musel bych mít k tréninkům i zápasům individuální přístup. A na to jen tak někdo nepřistoupí, že by vás nechal trénovat dle libosti a vynechávat nějaké zápasy, když se zrovna necítíte. Proto se snažím spíš přemýšlet do budoucna, jak se zapojit do normálního života a realizovat bez hokeje. Moje kariéra trvala dlouho a nevidím v tom až takový rozdíl, jestli ten konec přijde letos, za rok, nebo za dva."

Zabýval jste se také myšlenkami na působení v zahraničí. Tato možnost padla ze stejného důvodu?
"Myslím, že ty nižší soutěže bych ještě odehrál, ale tím, že máme tři děti, z toho jedno je školou povinné, tak už se nám do žádného stěhování nechtělo."

Vaše jméno je spojeno především s kladenským hokejem. Jste s ním v kontaktu? Sledujete, jak si Rytíři vedou?
"Občas je vidím a výsledky z extraligy i první ligy sleduju pořád. Sledovat to hokejové dění mě teď baví víc, než když jsem hrál."

Takže ve spojení s elitním hokejem jste stále?
"Ano. Navíc jsem se přihlásil na trenérské studium, na jaře bych si měl začít dělat B-třídu. I v souvislosti s mými dvěma kluky bych se chtěl do toho hokejového dění takto znovu zapojit a realizovat se."

Už jste se předběžně domluvil s Kladnem, že právě tam byste svou trenérskou dráhu začal?
"Ještě jsem to s nikým nekonzultoval, je to ještě otevřené."

Už jednou, před pěti lety, jste měl téměř roční pauzu. Dá se to srovnávat se situací, v níž jste nyní?
"Tehdy jsem byl zraněný, šel jsem na operaci ramena a pak kolena, takže to bylo něco jiného, protože jsem vnitřně věděl, že se k tomu hokeji ještě vrátím, a také jsem v sobě cítil i dobrou fyzickou sílu."

Nedoufáte ještě v jakousi druhou mízu? Třeba takovou, díky níž se například Martin Ručinský vrátil mezi absolutní extraligovou špičku.
"Tak tohle vidím třeba na Jirkovi Šlégrovi, který nehrál snad dva roky a taky se vrátil. Spíš si však myslím, že je to už jen takové oddalování. Stejně nebudu hrát do padesáti. Neříkám, že mě třeba v létě zase nezačne bavit připravovat se a zkusit to někde v nižší soutěži, ale momentálně tomu dávám tak dvacet procent. Vždycky je to o náladě."

V létě se tedy definitivně rozhodnete podle toho, jak se budete cítit a co vám fyzička dovolí?
"Určitě. Fyzička, když nehrajete profesionálně, s věkem upadá a hokejová úroveň se zhoršuje. Aby člověk na tom ledě nějak vypadal, musí se dostat do určité kondice, to je na tom to nejtěžší. O chuť ani tak moc nejde, tu většina hráčů v sobě najde, ale tělo hovoří zákony, proti nimž se nejde postavit. I když každý to má jinak. Že Martin Ručinský ve čtyřiačtyřiceti letech ještě takhle bruslí, to je mi záhadou, ale přeju mu to."

V posledních letech se především starší hráči svěřují do péče vyhlášených fyzioterapeutů a východní medicíny, která mnohým z nich dokázala prodloužit kariéru na vrcholové úrovni o řadu let. Nezkusil jste to také?
"Je to určitá cesta, ale vzhledem k tomu, že jsem v poslední sezoně více méně jen hrál a spal, tak to rodina už jako nějaké extra pozitivum nebrala. Děti jsou malé jen jednou a je třeba se jim také věnovat. Bylo čím dál těžší skloubit to dohromady."

Když nyní máte víc času, ozývají se vám vzpomínky na nejlepší okamžiky kariéry?
"Myslím si, že v tomhle nejsem až tak nostalgický. Když jsem teď většinu času s dětmi, tak už díky nim pomalu ani nevím, že jsem nějaký hokej hrával. Spíš na sobě pozoruju, že po těch letech pořád potřebuju být ve fyzickém zápřahu, ale už ne v takové míře, jako tomu bylo dřív. A mám na to i chuť, když mám den dva volno."

Prý se zajímáte také o reality. Jak se vám v této oblasti daří?
"Je pravda, že mě reality zajímají, jelikož mám vystudovanou stavební průmyslovku. A jelikož žena dělá v projekční kanceláři, tak teď dokonce jednomu kamarádovi překreslujeme dům. Je to oblast, která mě zajímá. Když se třeba nějaký starší dům předělává, tak se o tom rád bavím, diskutujeme, co by se z toho dalo udělat. Po hokeji je mi stavařina nejblíž a snažím se být v ní občas i nápomocný."

autor: Tomáš Kubánek | 23. 1. 2015 7:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama