Komunisté poslali hokejisty do lágrů. Bachaři se tam chovali jako bezcitné bestie

Jaroslav Pešta Jaroslav Pešta
22. 3. 2020 15:02
Před několika dny uplynulo 70 let od chvíle, kdy se měli českoslovenští hokejisté vydat do Londýna k obhajobě titulu mistrů světa. Místo toho bylo 11 reprezentantů zatčeno a později nesmyslně obviněno ze špionáže a velezrady. Kruté tresty se pohybovaly od osmi měsíců do 15 let, které strávili většinou ve věznicích na Borech a v Jáchymově.
Měli odjet na MS obhajovat zlaté medaile. Místo toho skončili v lágrech.
Měli odjet na MS obhajovat zlaté medaile. Místo toho skončili v lágrech. | Foto: ČTK

Tragická historie měla svoji předehru v sobotu 11. března 1950. Českoslovenští hokejisté se sešli v odletové hale ruzyňského letiště, ale brzy dostali informaci, že se do Londýna neletí, protože dva rozhlasoví reportéři dosud nedostali víza, takže dokud je neobdrží, musí celá výprava zůstat v Praze. Všichni hráči se tedy vrátili domů a podle pokynů v pondělí přišli do Tyršova domu.

"V nervozitě plné nejistoty jsme přečkali neděli a o den později se sešli na určeném místě. A tam jsme se od bývalého starosty Sokola Josefa Truhláře dověděli, že se nikam nejede. Tušili jsme, že jde o nečistou hru, protože zmíněná víza pro reportéry byla v Praze k dispozici už v sobotu odpoledne. Bylo nám tedy jasné, že důvody byly úplně jiné. Nicméně následný verdikt nečekal ani ten největší pesimista," vzpomínal před lety Václav Roziňák, vynikající útočník tehdejšího skvělého týmu.

Po tomto smutném rozhodnutí se čtyři moravští hráči vrátili domů a ti zbývající odešli do restaurace U Herclíků, kde se scházeli sportovci a herci z Národního divadla. Budějovický Jan Macelis zval všechny na oslavu právě narozeného syna a čerstvým otcem byl i Roziňák, který si i po mnoha letech osudný večer velice dobře pamatoval.

"Potřeboval jsem si doma vyřídit několik věcí a ke klukům jsem se vrátil. Manželce jsem slíbil, že budu brzy doma. Nemohl jsem samozřejmě tušit, že to bude až za pět let. S přibývajícím časem a konzumací alkoholu jsme nešetřili ostrými výrazy na adresu tehdejšího režimu, aniž bychom tušili, že za okny jsme sledováni příslušníky StB. Kolem deváté večer jsem se chystal vrátit ke své rodině, ale při otevírání dveří mě nějaký cizí člověk chytil za ruku a došlo k napadení Červeného. Vzápětí vtrhlo do místnosti několik chlapů a s řetízky na rukou nás odvedli do připravených antonů. To už jsme věděli, že jde o policejní akci. Bylo nás devět, protože Vladimír Zábrodský a Vladimír Kobranov se u Herclíků zdrželi jen krátce."

Brankář Bohumil Modrý se už vzdal reprezentace, byl v té době s rodinou v Krkonoších a zatčen byl až 24. března za přítomnosti manželky Eriky, která nikdy nemohla pochopit, proč ho zatkli.

"Manžel tehdy klepal koberce, když si pro něj dva muži přišli. Prý měl organizovat útěk celého mužstva do zahraničí, což byl nesmysl. Dokonce ho postavili do čela protistátní skupiny mimo jiné i proto, že se znal s nějakým Američanem." 

Kruté tresty nevinným

Výslechy probíhaly podle stejného scénáře. Vyšetřovatelé chtěli po hokejistech přiznání, že jejich záměrem byla emigrace do Anglie a že se stýkali s cizími státními příslušníky, aby jim mohli předávat důležité informace.

Některým hráčům přitom přitížilo, že svým známým chtěli v Londýně předat nějaké drobnosti a dopisy. Vesměs šlo o malichernosti.

"Dost dlouho jsem si myslel, že jde o nějaké nedorozumění, ale tato moje představa se postupně začala rozplývat. Po několika měsících mě z nedostatku pohybu a špatného jídla začalo otékat koleno, ale do nemocnice mě odvezli až po řadě týdnů. Koleno mi dali do sádry a odvezli zpět do vazby. Co však pro mě bylo vůbec nejhorší, byla zpráva, že moji manželku s maličkým synkem vystěhovali z našeho bytu, takže i po mém návratu jsme dlouho žili u rodičů," vzpomínal Roziňák.

Půl roku trvalo vyšetřování, zato soudní přelíčení pouhé dva dny, 6. a 7. října. Spis obžaloby nesl název: Proces s protistátní skupinou Modrý a spol. Bylo rozhodnuto, že budou obžalováni z velezrady, a jejich rodinám byl vstup do soudní síně zabráněn, museli stát před soudní budovou na Pankráci. Sedmého října večer pak předseda senátu četl rozsudek.

K trestu odnětí svobody se odsuzují: Bohumil Modrý 15 let, Augustin Bubník 14 let, Stanislav Konopásek 12 let, Vladimír Kobranov 10 let, Václav Roziňák 10 let, Josef Jirka šest let, Zlatko Červený tři roky, Jiří Macelis dva roky a Přemysl Hajný jeden rok, Antonín Španinger osm měsíců, Josef Stock osm měsíců a hostinský Mojmír Ujčík tři roky.

Vladimíru Zábrodskému byla jen zastavena sportovní činnost. Několik hokejistů bylo navíc odsouzeno k peněžitým trestům a u pěti s nejvyššími vězeňskými pobyty došlo ke konfiskaci celého jmění. O osudu nevinných bylo rozhodnuto.

Na Borech a v Jáchymově

Z Pankráce je pak svázané řetězy automobil s kulometem před nimi i za nimi odvezl do trestnice v Plzni na Borech, z které šel vždy strach.

"Tři měsíce nás drželi v samovazbě, v přísné izolaci a nesměli jsme ani na vycházky. Nejednou jsme slyšeli, jak bachaři v noci mlátí vězně. V kobkách se netopilo, takže chladem jsme často nemohli ani spát. A poprvé jsem zažil, co je hlad. Fasovali jsme 300 gramů chleba na den a k tomu kafe. Nebo brambory s tuřínem. Pokud jde o práci, tak jsme dělali všechno možné. Například povřísla do samovazů na žňové práce, leštili stříbrné nádobí a dralo se i peří. Kdo nesplnil stanovenou normu, měl druhý den poloviční stravu. A teprve téměř rok po zatčení jsem se poprvé setkal s manželkou a synkem Honzíkem," vracel se Roziňák ke svému pobytu na Borech.

V plzeňské věznici byli do léta 1951, kdy začaly transporty do uranových dolů v Jáchymově, kam byl s několika dalšími nejtvrději potrestanými hokejisty odvezen i Roziňák.

"Byla to hodně tvrdá práce. Za splnění normy v ražení chodby se dávaly vězeňské peníze, za které šlo koupit si v kantýně chleba, sedmičku pivo nebo cigarety. Často jsme však také trávili celé dny i noci v promočených oblecích a občas nám jen náhoda zachraňovala život. Jednou se mi při vrtání objevila červená hmota, což byl zbytek dynamitu. Jeden z brigadýrů si toho všiml, zařval a zastavil sbíječku. Krátce předtím se to stalo jednomu klukovi a nezbylo z něj nic," nikdy nezapomněl na situaci, která naštěstí skončila bez tragédie.

Mezi nejcennější bohatství patřilo kamarádství. "Bylo potřeba mít jistotu, že se mám na koho spolehnout. Když toto kamarádství někomu chybělo, tak následovalo zhroucení, beznaděj i sebevražda. Žili jsme tam se skutečnými politickými vězni s tresty od dvaceti let až do doživotí a jen víra v lepší časy jim dodávala sílu. Nesměli ztrácet naději, kterou jsme brali od nich. Při pohledu na ně jsem si říkal, že těch deset let klidně odsedím, třeba i na břitvě. Vůbec nejdůležitější byla pro mě opora rodiny, kterou hodně chlapů postupně ztrácelo," prozrazoval Roziňák.

Zvláště na jednu nelidskou příhodu nešlo zapomenout. "Po jednom nevydařeném útěku bylo několik vězňů zastřeleno a my jsme museli kolem nich pochodovat. Jeden z nás se odvážil před mrtvými smeknout a dozorce ho hned srazil na zem, surově zkopal a hlavu mu otloukal o jejich zkrvavená těla. Většina bachařů, až na výjimky, se chovala jako bezcitné bestie. Nemohl jsem pochopit, jak Češi mohli být vůči Čechům tak bezohlední a krutí."

Z Prahy do Švýcarska

Po více než tříleté nesmírně náročné práci v plném vystavení radioaktivnímu záření bez jakýchkoli ochranných pomůcek prezident Antonín Zápotocký na začátku roku 1955 odpustil hokejistům zbytky trestů, ale následky celkem pětiletého vězeňského pekla si nesli i nadále.

Jako první ukončil svoji životní dráhu legendární brankář Bohumil Modrý, který zemřel v roce 1963 v pouhých 47 letech. "Když mě pustili domů, bylo mi 33 let a na hokej jsem ani ve snu nemyslel. Neměli jsme byt a kriminálníka nechtěli nikde zaměstnat. Nakonec jsem skončil ve válcovnách na Kladně. Vstával jsem každý den v půl čtvrté a dělal často i 16 hodin denně. Po dvou letech na svobodě přišla nabídka ze Sparty. Nezdálo se mi moc dobré se v 35 letech vracet do vrcholového sportu, ale nakonec rozhodla ekonomika. Byli jsme chudí jak kostelní myš a za vyhraný zápas bylo 180 korun. A tak jsem ještě šest let patřil do základní sestavy a potom trénoval rezervní sparťanský tým," vzpomínal legendární brankář na svůj návrat na hokejovou scénu.

Roziňák na jaře 1968 odjel jako hokejový trenér na zahraniční angažmá do Švýcarska. V srpnu téhož roku byl v Praze, ale po známé okupaci se s rodinou rozhodl vrátit do Curychu. "Nejeli jsme do Švýcarska s tím, že tam zůstaneme, ale když jsme zjistili, jak se u nás celková situace vyvíjí, tak jsme se rozhodli pro život v této zemi. Profesi hokejového trenéra jsem brzy pověsil na hřebíček a začal pracovat u firmy Siemens. Bez sportu jsem však dlouho nevydržel. V Buxu, nedaleko Curychu, si dobře vedla česká tenisová škola s řadou našich emigrovaných trenérů. Dostal jsem nabídku, kterou nešlo odmítnout, takže jsem vlastně neměl možnost zestárnout," smál se při vyprávění o svém životě ve Švýcarsku.

Kdo je Václav Roziňák

Václav Roziňák (1950)
  • Narodil 7. prosince 1922, zemřel 1. března 1997.
  • Jako hokejista oblékal postupně dresy Stadionu Podolí, LTC Praha a Sparty (tehdy Spartaku Sokolovo).
  • Národnímu mužstvu pomohl v letech 1947 a 1949 k titulu mistra světa a v roce 1948 ke stříbrné medaili na Zimních olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici.
  • V roce 2008 byl in memoriam uveden do Síně slávy českého hokeje.
 

Právě se děje

Další zprávy