Stejně jako Vůjtek přichází Říha pozdě. Post kouče reprezentace nemá být cenou za celoživotní dílo

Daniel Poláček Daniel Poláček
8. 6. 2018 10:11
Zvolení nového trenéra hokejové reprezentace připomíná podruhé za krátkou dobu spíš ocenění za celoživotní dílo.
Trenér Miloš Říha
Trenér Miloš Říha | Foto: ČTK

Komentář - Když 59letý Miloš Říha líčil ve čtvrtek své pocity coby čerstvě zvolený kouč české hokejové reprezentace, nezapomněl dodat: "Už jsem to ani nečekal."

V tu chvíli si musel leckdo vzpomenout na Vladimíra Vůjtka, jenž před třemi lety prohlásil ve stejné pozici to samé. Šanci u národního mužstva dostal v 68 letech.

Oba trenéři, kteří zazářili v zahraničí, navíc měli štěstí. Říhovi pomohli Martin Straka a Libor Zábranský, kteří před váženou funkcí upřednostnili klub, a Vůjtkovi nechtěně otevřel dveře Vladimír Růžička, odstupující kvůli finanční aféře.

Je zarážející, že český hokej, jenž relativně dlouho žehrá na nedostatek kvalitních koučů, dává těm úspěšným příležitost pozdě a jen za určitých okolností. S velkou mírou nadsázky lze zavtipkovat, že je to podobné, jako kdyby Jaromír Jágr dostal první pozvánku na mistrovství světa až po přestupu na Floridu. Zkrátka na sklonku kariéry.

Vůjtek dostal vytouženou nabídku od svazu opravdu na poslední chvíli, neboť měl v plánu končit.

O zanechání trenérského řemesla už přemýšlel i Říha, ale zlákalo ho další angažmá ve Slovanu Bratislava, kde vydržel necelé tři sezony. "Teď přichází jeho čas, i když to možná čekal dřív," prohlásil svazový boss Tomáš Král.

Ano, Říha to dost možná čekal dřív. V roce 2014 řekl deníku Sport: "Už mě nebaví být jen mezi kandidáty, už bych se jednou rád dočkal."

Prošedivělý muž přezdívaný "Pytlák" stoupal na vrchol v novém tisíciletí. Se Slovanem dvakrát kraloval na Slovensku, Pardubice dvakrát dovedl do finále extraligy. Logicky začalo volat Rusko, kde Říha vedl i bohatý Petrohrad. Ještě předtím - v roce 2011 - protáhl do finále podceňovaný Atlant a stal se nejlepším trenérem Kontinentální ligy.

Jen od té doby mohl vést reprezentační lavičku minimálně dvakrát. Po rezignaci Aloise Hadamczika (2014) však šel potřetí na scénu Růžička a do dalšího okna pak vstoupil Vůjtek, jehož čas měl ideálně přijít už v létě 2005.

Tehdy se však rozjížděla "vláda" Růžičky a Hadamczika. Přinesla medaile i zklamání. Krásný i nepohledný hokej. Památné chvíle i nedůstojnosti. Relativně úspěšná, ač rozporuplná éra trvala jedenáct let, příliš dlouho vzhledem k dalším vhodným (a natěšeným) kandidátům.

Říhovi zřejmě uškodila pověst bouřliváka. Teď, když sítem konečně proplul, mu naopak může pomoct.

Temperamentní kouč bohužel nevyčaruje širší hráčskou základnu, ale už dokázal, že v rozhodujících chvílích umí z mála vykřesat maximum. "Pan Říha je vnímaný jako motivátor, který umí vyhrávat důležité zápasy i s týmem bez hvězd," uznal Král.

Jandač měl sice solidní celkovou úspěšnost, ale v play off prohrál čtyřikrát z pěti pokusů. Nadále ho provází pověst kouče pro základní část.

Zvolení Říhy dává smysl, ale stejně jako v případě Vůjtka mělo přijít dřív.

Pozitivní je, že přísloví "lepší pozdě než nikdy" z hokejového svazu zřejmě mizí, alespoň pokud jde o volbu kouče. Král a spol. o lídrech nastupující trenérské generace vědí a mluví o jejich postupném zapojení. Žádná ignorace. Filip Pešán a Václav Varaďa letos patřili ke kandidátům za Říhou, další nadějí je Jakub Petr. Ti se nejspíš dočkají včas.

 

Právě se děje

Další zprávy