Praha/Detroit - Celou kariéru tvrdě pracoval na tom, aby se z něj jednou stal nejlepší obránce v NHL. S Detroitem Red Wings vyhrál v roce 2002 Stanley Cup, o tři roky později s Českou republikou i mistrovství světa. Perfektně rozjetou kariéru hvězdného beka Jiřího Fischera ovšem tvrdě zničil náhlý kolaps srdce. 

Letos to bude již deset let, co dnes 34letý Fischer během zápasu NHL málem zemřel. Za tu dobu se stihl smířit s tím, že hokej dál hrát už nikdy nebude, a postavil před sebou mnohem smělejší plány. Už sedm let působí ve vedení Detroitu Red Wings a netají se tím, že by se chtěl jednou stát i generálním manažerem klubu.

"Je to můj sen i cíl," říká Jiří Fischer v obsáhlém rozhovoru pro Aktuálně.cz, ve kterém mluví o výchově mladých hráčů i o tom, co vede Detroit k tomu, preferovat spíše starší hráče před mladými talenty.

A jaká je jeho vize? Gólman Petr Mrázek se jednou stane jedničkou týmu, pro letošní play off by bylo skvělé, kdyby Detroit získal Jaromíra Jágra.

Letos to bude už deset let, co se vám během zápasu NHL zastavilo srdce a málem jste přišel o život. Jak jste na tom zdravotně, jestli se můžu zeptat, dnes?
Potom se mi to stalo ještě třikrát během asi dvou týdnů. Od začátku prosince 2005, kdy mi ale následně vyhladili a vypálili určité části zevnitř na srdci, se cítím v normálním životě dobře, je to úplně v klidu. Se svými kluky můžu jít na trénink, ukázat jim pár cviků na bruslení, fotbálek i tenis si s dětmi také zahraji, ale na profesionální sport to už není. Já žil přitom dlouho s tím, že možná ještě někdy budu hrát. Vynikající věc mě v tomhle ohledu potkala až před dvěma lety, když jsem letěl do Švédska a na přestupu ve Frankfurtu jsem potkal Petra Břízu.

Co vám Petr Bříza řekl?
Řekl mi strašně prima věc, která mi zůstala v hlavě dodnes. Řekl: „Hele, spousta hráčů chce trénovat, být manažerem a zároveň i napůl hráčem, ale to nejde.“

Člověk musí prostě odstřihnout tu pomyslnou pupeční šňůru a začít se věnovat kariéře, která s kariérou hokejisty ani nemá moc společného, ta vám maximálně pomůže v tom, že znáte prostředí. Díky tomu se dnes soustředím jen na vývoj našich hráčů a snažím se jim vytvářet ty nejlepší podmínky.

V klubu Detroit Red Wings už sedm let děláte ředitele hráčského rozvoje. Co si pod tím máme představit?
Starám se o všechny hráče, které naše organizace draftuje. Snažím se s nimi bezprostředně po draftu seznámit, seznamuju je s naším klubem i naší hráčskou filozofií. Říkám jim, co je čeká, co to bude obnášet a jaké budou další kroky. Starám se také o jejich mentální přípravu na zápas i na profesionální hokej, je to strašně různorodá práce.

Hráč musí mít výkon vyšší než plat

Která vás, jak už jste se několikrát nechal slyšet, hodně baví a naplňuje.
Každý rok více a více, fakt se mi to moc líbí. Spolupracuju se všemi trenéry, kteří trénují na farmách naše hráče, moc mě baví jim pomáhat. Jsem vlastně takový středový bod mezi trenéry, manažery a hráči, navíc musím vše pozorně sledovat a dokonale hráče znát. Protože opravdový charakter hráče se pozná až ve chvíli, kdy se mu nedaří. Je dáno historicky, že někomu se nedaří pravidelně každý rok v lednu, někomu v prosinci, někdo má slabší začátky sezony, někdo je vyloženě typ hráče pro play off. I tohle všechno musím monitorovat, tyhle informace o každém hráči sbírám už několik let a klub tato data využívá.

Jak těžké je starat se o mladé hráče v klubu, jako je Detroit, který je všeobecně známý tím, že za něj moc mladí hráči nehrají?
Před patnácti lety tady byla situace úplně jiná. Od té doby se ale měnila pravidla, zavedly se platové stropy a dnes je naše filozofie taková, že zapracováváme do týmu jen ty hráče, kteří jsou výkonnostně nad svým platem.

Proč?
Protože nehledáme hráče, kteří NHL mohou hrát a udržet se v ní, ale hledáme jen hráče, kteří mohou klub nějakým směrem posunout. Tohle je v podstatě jediná cesta, jak vybudovat vítězný tým. Každý musí hrát nad svůj platový výměr.

Pojďme ale zpět k tomu, jak to má Detroit s nasazováním mladých hráčů.
Detroit si dlouhodobě udržuje ten standard, že hraje každý rok play off. S tím ale přichází i to, že volby v draftu máme až od patnácté pozice a výš. Red Wings od začátku devadesátých let nedraftovali nikoho z první desítky a to se asi odráží na celkovém potenciálu a talentu hráčů. Musíme fungovat jinak, a to díky dlouhodobému vývoji hráčů pomocí předávání kultury těmi staršími. Stanley Cupy tady vyhrávali hráči jako Shanahan nebo Chelios, pod kterými takto vyrostli postupně ve velké hráče Dacjuk (draftován až jako 171. hráč celkově, pozn. redakce) či Zetteberg (draftován dokonce až jako 210). Naučili se vedle nich vyhrávat play off a dnes to oni předávají dalším, jako jsou Tatar nebo Nyquvist. NHL v poslední době vládnou týmy jako Chicago či Los Angeles, jenže to je dáno také tím, že tyhle týmy dlouhou dobu nehrály play off vůbec a díky tomu měly několik let za sebou vysoké volby v draftu. Detroit hraje o Stanley Cup každý rok.

Mrázek? Jeden z nejodolnějších gólmanů

Přesto český hokejista Andrej Nestrašil nedávno v rozhovoru pro MF Dnes řekl: "Byl jsem nadšený, když jsem po draftu šel z pódia v dresu Detroitu, ale můj agent mi hned řekl: „No, tak to je v prd..." V čem je to pro mladé hráče v Detroitu tak těžké?
To, co hráčům říká agent, je jedna věc, realita je jiná. Já byl v roce 1998 draftován do Detroitu v době, kdy vyhrál dvakrát za sebou Stanley Cup. Tenkrát ještě nebyly ani platové stropy a tendence tady byla taková, že nejlepší hráče, ať stáli co stáli, Detroit hned podepsal. Já si v tu chvíli taky říkal: Ježišmarja, do toho týmu se nemůžu dostat. Ale opak byl a stále je pravdou.

Andrej Nestrašil, než byl v průběhu letošní sezony vyměněn do Caroliny, se do prvního týmu nakonec dostal. Na farmách mu to ale trvalo čtyři roky, než si zahrál v dresu Red Wings i NHL. Co pro to musel udělat?
Hráči se dostanou do našeho týmu, až když jsou na to připraveni. A to psychicky i fyzicky. Spousta jiných týmů v NHL hraje hráče v útlém věku, protože je berou vysoko v draftu, a ti hráči jsou proto prostě lepší než někteří hráči na jejich soupiskách. Já říkám, že NHL je nejtěžší liga na světě proto, že se každý den musí každý hráč prát o místo v mužstvu. Když je někdo na úrovni Dacjuka nebo Kronwalla, hraje samozřejmě pořád. Jinak se ale o místo v sestavě bojuje, zvlášť tady v Detroitu. A co se týká konkrétně Nestrašila, věřím v to, že začal hrát až v momentě, kdy byl na to vše připravený. Když ho porovnám na draftu a dnes, je z něj úplně jiný člověk. Úplně jiný hokejista. Naučil se na každý den připravovat, jako by to měla být jeho poslední šance. A to je potřeba. On nespoléhá jen na to, že je dobrý hokejista, ale každý den si přidává i navíc. Někdo je na NHL připravený v devatenácti, někdo ve čtyřiadvaceti.

Jeden mladý Čech se teď obrovské důvěry Red Wings dočkal. Petr Mrázek je díky zranění obou gólmanů týmovou jedničkou. Bude jí i v budoucnu?
V tuhle chvíli samozřejmě jen do doby, než se vrátí po zranění Howard. Ale jinak Mrázovi věřím, takže jen tak dál, dokud je ta příležitost! On letos začínal na farmě a moc se mu to nelíbilo, nicméně nepřestával a dál makal. A teď chytá opravdu výborně.

Mnohé hodně překvapilo, že Detroit v létě podepsal i Gustavssona, a tím pádem nechal Mrázka i pro letošek původně na pozici číslo tři. Proč?
Gustavsson minulý rok chytal naprosto výborně, zatímco Jimmy Howard měl sezonu, kdy se mu moc nedařilo, a navíc přišlo zranění. Gustavsson pak vyhrával na denním pořádku, díky čemuž se dostal se Švédskem i do Soči. On si tu smlouvu prostě zasloužil, proto jsme ho podepsali. Ale také to bylo s tím, že Mrázek prodloužil kontrakt také a měl se s ním poprat o místo týmové dvojky. I když začal nakonec Mráza na farmě, vidíte, jak se hokejový život mění. Oba gólmani před ním se zranili a je z něj jednička.

Ono se to s Mrázkem táhne už od toho jeho povedeného šampionátu dvacítek, kde byl fantastický. Je na něm obrovsky vidět v každém zápase, jak moc chce vyhrávat. Mohl by z něj jednou být pro Česko nový Dominik Hašek?
Psychicky je to jeden z nejsilnějších gólmanů, s jakými jsem se kdy setkal. V tomhle směru je na tom podobně jako Hašek, Osgood nebo nyní Howard. Nicméně mně je 34 a myslím, že má generace nového Haška ani Jágra nezažije. Moc tahle porovnání nemám rád, je to uměle vytvořený mediální tlak a myslím, že by směrem k nim bylo i nefér porovnávat. Každopádně jestli bude Mrázek dál takhle makat, týmovou jedničkou v NHL určitě bude.

Pokud přijde Jágr, pro Detroit jen dobře

Trenér Babcock o něm mnohokrát řekl, že je to člověk, který není nikdy smířený se svou rolí v týmu. Že z něj cítí, že nechce být dvojka, chce být v Detroitu proto, aby chytal.
Kvalita tréninku každého týmu se totiž odráží od gólmanů. Čím je gólman lepší, tím víc se hráči snaží. A Mráza je jeden z těch gólmanů, který takové prostředí na tréninku dokáže vytvořit. Nedává nic zadarmo, dělá vše pro to, aby v tréninku chytil i čtvrtou, pátou, šestou dorážku. V tomhle je jeho přístup skvělý.

Jak se díváte na další Čechy, kteří v organizaci Detroitu figurují? Ať už to je Kindl, Frk či Nosek…
Každý z nich je výkonnostně někde jinde. Kindl už je zajetý hráč NHL a má dlouhodobou smlouvu, Frk letos začal v AHL v Grand Rapids, ale protože nedostával moc prostoru, propadl se níž do Toleda, kde hraje výborně. Je tam suverénní v první lajně, řídí všechny přesilovky, teď dával dokonce i hattrick a je jen otázka času, než půjde zpátky na farmu.

A co Tomáš Nosek, kterého Detroit v létě podepsal z extraligy?
Ten měl bohužel v létě takové divné zranění, když se doma na bytě říznul do ruky a musel na operaci opravit pár šlach. Viděl jsem ho v zápase hned po Vánocích a vypadá, že už je zpátky na úrovni, kde byl na začátku sezony. Ten měl vynikající. Přišel do Detroitu nedraftovaný, podepsal s námi smlouvu a byl vlastně i jeden z posledních, kdo se bohužel nedostal do Minsku na mistrovství světa. Přípravu na NHL měl vynikající, dal gól, měl přihrávky a ukázal, že umí hrát proti nejlepším centrům. Viděl jsem ho například, jak hrál proti Chicagu a nastupoval na led proti Toewsovi, hrál výborně. Už se těším na to, až se začne na farmě prokousávat v AHL na pozici prvního centra. A pak se uvidí.

V Česku se poslední dobou hodně spekuluje o dalším Čechovi v souvislosti s Detroitem. Začínáme se pomalu zajímat o to, kam New Jersey vymění Jaromíra Jágra, a Detroit je podle mnohých jedním z adeptů.
Pokud by přišel, bylo by to skvělé. Jako malý kluk v dorostu jsem se s ním vyfotil, tu fotku má babička pořád v kuchyni vystavenou na zdi. Potom jsem s Jardou vyhrál ve Vídni mistrovství světa a měli jsme spolu další fotku, tentokrát s medailí a doutníkem. Mám na něj jen úžasné vzpomínky. On je přitom o deset let starší, takže jsem k němu vždycky vzhlížel jako k ikoně. I díky tomu, že jsem v osmadevadesátém seděl ve tři ráno na gauči a koukal na Nagano. Kdyby Jágr přišel do naší organizace, bylo by to super.

Čekal jsem spíše, že mi takovou spekulaci z pozice člověka z vedení Detroitu vyvrátíte.
Že by Jarda přišel do Detroitu, o tom se spekuluje už pět let. V podstatě od doby, kdy se vracel z Omsku do NHL a nakonec podepsal Flyers. Zatím se tak nestalo, a pokud se tak stane, bude to jen dobře.

Učitel Holland. Nejlepší manažer NHL

Vy sám máte obrovský přehled a možná i vy jste v podstatě naděje Detroitu, ale to na jiné úrovni. Chtěl byste se jednou stát generálním manažerem týmu?
Bylo by to prima a je to můj sen i cíl. Jeden z mých bývalých nadřízených z Detroitu Jim Nill teď dělá generálního manažera v Dallasu, od něj jsem se hodně naučil. Jeho přísloví vždycky bylo: Člověk se musí naučit dokázat si užít i štěstí dalších lidí. Ne každý to tak přitom má, hlavně ne hráči. Člověk na ledě vždycky chce, ať se hlavně daří jemu. Hokej někdy je a často i musí být sobecký. Samozřejmě chcete, aby váš tým vyhrával, ale k tomu potřebujete jako hráč i to, aby se dařilo hlavně vám, abyste k tomu pomohl. V managementu je to přesně naopak. Co nejvyšší úspěch ostatních je naše štěstí.

Teď se máte co učit také od Kena Hollanda, současného manažera Red Wings. Tým vede od roku 1997, vyhrál čtyři Stanley Cupy a šestkrát byl ve finále. Je to také nejdéle sloužící manažer v celé NHL.
Je to nejlepší manažer. Náš vůdce a obrovská autorita. Jít s ním na zápas a být vedle něj, to je zážitek. On se soustředí vždycky na velké věci o každém hráči. Nesnaží se vnímat každou jeho chybičku, ale dívá se na něj dlouhodobě. Protože vizitku si hráč dělá vždycky jen na základě toho, jak se projevuje dlouhodobě. Někdo je prostě hráč do čtvrté lajny NHL, i když na farmě sbírá body, někdo je defenzivní bek, i když třeba v juniorce hodně boduje. Hrozně mě baví se učit tyhle věci rozpoznávat, navíc po boku takový lidí, kteří jsou do hokeje takhle nadšeni.

V NHL je dosud jen jeden Evropan v pozici generálního manažera. Fin Kekalainen šéfuje Columbusu. Dal jste si cíl, kdy i vy budete šéfovat třeba Detroitu?
Každý vidí svou cestu jinak. Já se dnes víceméně opravdu soustředím na svou každodenní práci. Uvidíme, co bude za pět let, co za deset. Vždyť já ani nevím, co bude zítra. Dnes mám v popisu práce starat se o naše nadějné hráče a to mě baví. Až mně za rok a půl vyprší smlouva, budu mít s manažerem Hollandem další pohovor. On tohle léto prodloužil smlouvu o čtyři roky, tak uvidíme, jaké se mnou bude mít dál představy.

Vy jste se v minulých letech musel rozhodnout, jestli se směrem k budoucnu vydáte k pozici trenéra pro NHL, nebo člena managementu. Proč jste nakonec zavrhl možnost trénovat?
Protože se mi líbí stabilita na straně managementu. V NHL a vlastně i v Evropě trenéři často přicházejí o místa a musí se pravidelně někam stěhovat, to já nechci kvůli rodině obětovat. Mám dva malé kluky, kteří tady hrají hokej, a chci žít tady v Detroitu. Z pozice v managementu mě jen štve dnešní trend.

Jaký?
Že si rodiče dětí, ale vlastně i hráči v juniorce, často říkají: trenér mě nemá rád, půjdeme jinam. Považuju to za obrovský problém. Za nás to tak přitom nikdy nebylo, aby se skákalo z klubu do klubu, to prostě neexistovalo. Přitom to má, a já to teď i vidím, hodně společného s psychickou odolností každého hráče. Je to zlozvyk už v dětském hokeji, pro mě rakovina hokeje, když rodiče i hráči pořád svádí jednu věc na ostatní. Moje priorita tak teď je, aby k tomu u nás nikdo neměl důvod.

Vidíte, a my v Česku tohle zrovna řešíme. Rodiče se pustili do boje proti tabulkovému odstupnému, které jim v možnosti měnit klub brání.
Má to plusy i minusy. Tady v Severní Americe je přechod dětí naprosto volný, je tady úplná svoboda a já můžu dát své syny, kam chci. To ale také není vždycky dobře. Já chci, aby hráli co nejdéle v jednom klubu.

Proč?
Když rodiče dávají každý rok syna jinam jenom proto, že se jim tam více daří, není to dobré pro vývoj toho hráče. Každý trenér má přitom tendenci takovou, že je nejprve na dítě hodný, aby si ho získal, a až pak začal přitvrzovat, aby se dítě rozvíjelo určitým směrem. Nakonec se pak často stává, že dítě hraje jen pod trenéry, kteří jsou na ně hodní, ale tak to přece v kariéře nefunguje. Kolikrát za pět let hrají i pod sedmi trenéry a pak je to znát v juniorech, protože tam narážejí a mají z psychického hlediska obrovské problémy. V juniorce už přestupovat nesmíte a rodiče vás nedají tam, kde na vás trenér nebude křičet. Dítě si musí odmala získat místo svým výkonem, a ne na základě toho, kde je trenér hodný a kde se trenér od tatínků nechá pozvat na večeři.

Facebooková stránka autora článku - Adam Sušovský - Aktuálně.cz.