Dvakrát za rok bouchnu jako sopka, říká Němec. V Brně našel soulad s týmem i fanoušky

Ondřej Zoubek Ondřej Zoubek
17. 3. 2019 12:19
Hraje rozvážně, působí na ledě jako klidná síla. Ale také občas popustí uzdu emocím nebo ho rozlítí nemístná otázka novináře. Opora mistrovské Komety, světový šampion a olympionik Ondřej Němec hovoří v obsáhlém rozhovoru o jednotlivých součástech hokejového života. Nahlédněte do kuchyně zkušeného obránce.
Po šesti letech v KHL se Ondřej Němec zabydlel v Kometě, se kterou má dva tituly.
Po šesti letech v KHL se Ondřej Němec zabydlel v Kometě, se kterou má dva tituly. | Foto: Lukáš Caha

S Kometou vyrážíte do boje o třetí extraligový titul v řadě. Jádro mužstva zůstává stejné, je v Brně nejlepší parta, jakou jste v kariéře zažil?

Jmenoval bych tři party. V Karlových Varech jsem byl pět let a v posledních třech letech to gradovalo tak, že parta byla opravdu neskutečná. Vyhráli jsme extraligu, přitom jsme neměli nejlepší tým. Ale makali jsme jeden za druhého. Dále zmíním mistrovství světa v Německu v roce 2010, kdy jsme se semkli a s bezejmenným týmem jsme díky partě došli až na vrchol. A v Brně snad i lidé okolo vnímají, že parta funguje a táhne za jeden provaz. Potom přichází samotné výsledky.

Jak docílit toho, aby se při velkém počtu hráčů nerozdělil tým na jednotlivé partičky?

Od toho jsou starší hráči, kteří čas od času zasáhnou. I z čistého nebe někdy zaprší, někdy to přijde a padne krize. Nemůžete být nejlepší kamarád s 25 hráči, ale důležitý je respekt k lidem, kteří pracují okolo. Všichni musí být nastavení na stejnou notu, aby to fungovalo.

Chodí se pořád s týmem na pivko, posedět do restaurace? Někdo třeba tvrdí, že už to v dnešní době mobilů a sociálních sítí není tak častý jev.

Naopak bych řekl, že v každém týmu to tak funguje. Za 18 let, co hraju profesionální hokej, se ve volném čase, když je možnost, chodí na večeři nebo na pivo. Po zápase, nebo když je volno, pár kluků jde tam, někteří jinam. Existují různé týmové večery nebo dohoda vznikne zničehonic, a jde se. Když je volno, nevidím důvod, proč by si člověk nemohl sednout s kamarády, oprostit se od hokeje a dát si pár piv. Je to dobrá věc, někdy se trochu pročistí vzduch a tým potom funguje zase o něco lépe.

V Rusku české legraci v kabině příliš nerozumí

Šest let jste strávil v KHL. Jak se utužuje parta, když se sejde mix národností?

Je to jiné, protože tam sedí třeba 18 Rusáků, dva Češi, dva Slováci, jeden Fin, jeden Švéd a tři Kanaďané. Každý pochází z jiného prostředí, z jiné země a má jiné názory. Ale za těch šest let jsem nezažil žádný problém. Finové jsou trochu uzavřenější, Švédové jsou vysmátí, Rusáci jsou sví, Kanaďané takoví různí. Je to případ od případu, ale já jsem zažil dobré party, kde to fungovalo, jak mělo.

V Rusku se navíc k zápasům hodně a daleko cestuje. Přirozeně musí být těžší najít si volný čas a někam s týmem vyrazit, ne?

Když v Rusku začne sezona, znáte jen letadlo, hotel, zápas, letadlo, hotel, zápas. Když přiletíte domů, ani nemáte po týdenním tripu chuť jít si s někým sednout. Potom třeba přiletí rodina a člověk se snaží být s ní nebo sám. Tripy jsou týdenní nebo desetidenní a tam trávíte čas jen s týmem, třeba 16 hodin denně. Chcete být sám ve svém prostředí.

Přestože jste v týmech KHL neměl problém, Češi často říkají, že se těší zpátky do české šatny. Proč?

Říkal jsem to i já. Chyběly mi ty naše klasické legrácky. Rusáci moc nechápali naši srandu, když jsme v týmu byli třeba dva nebo tři Češi. Nechápali, proč se smějeme zrovna tomuhle a proč před zápasem. Jsou trochu jiní, snažili jsme se jim to vysvětlit, ale mají jiné zvyky a nechali nás v tom.

Zažil jste v Rusku trenéry, kteří by vám nařizovali, co máte jíst?

Samozřejmě když přiletíte do nějakého "horšího" města nebo hotelu, protože ne všechny destinace v Rusku jsou růžové, nedostanete vždycky ideální jídlo. Ale na trenéry jsem měl v tomhle štěstí. Brali, že jsem do Ruska přišel s určitými zkušenostmi, že jsem za sebou měl nějaké výsledky. Nechali mě dělat a jíst to, co jsem chtěl já.

Pohled za oponu

Série publicistických rozhovorů představuje čtveřici osobností hokejové extraligy mimo mantinely. Vybraní hráči mluví otevřeně o jednotlivých složkách sportovního života.

1. Ondřej Němec
2. Jiří Polanský
3. Jakub Petružálek
4. Radek Duda

Vnímáte obecně, že se dnes klade na stravu nebo i regeneraci větší důraz?

Asi ano, ale já nejsem úplně ten typ, který by na to zvlášť dbal. Mně přijde, že já jedu pořád to stejné. Samozřejmě si člověk nemůže dát před zápasem vepřo knedlo zelo, ale neupejpám se. Když je možnost, dobrá flákota masa nikdy neuškodí.

Neustále se tvrdí, jak se hokej zrychluje. Změnila se v souvislosti s tím příprava hokejisty od dob, kdy vaše kariéra začínala?

Četl jsem spoustu názorů a každý má dnes jinou představu, jak trénovat. Já ve svém věku už musím poslouchat svoje tělo, abych věděl, kdy povolit a kdy přitáhnout. Proto mi vyhovuje, když se v létě připravuju sám. Jeden den třeba něco nestihnu, ale můžu to dohnat ten další.

Co vás při trénincích nebo obecně při fyzické přípravě nejvíce baví?

To se nedá přesně říct. Jde o to, v jaké fázi se člověk zrovna nachází. Zkraje sezony v předzávodním období je to hodně o nabírání kondice, aby byl člověk fyzicky připravený. Ke konci už se zaměřujeme na detaily, pilujeme přesilovky a oslabení, aby systémové věci fungovaly. Žádný hokejista moc nemiluje, když se bruslí kola, když se jedou bomby, aby se nabrala fyzická kondice. Ale i tohle ke sportu patří.

Většina hokejistů asi cvičí raději herní stránku, ale zároveň si uvědomuje, že bez letní dřiny nejde být připravený, že?

Letní příprava je takové nutné zlo. Když skončí sezona, člověk na pár týdnů vypne. Zaprvé si musí odpočinout tělo, zadruhé i hlava. Pak přichází fáze, kdy člověk nabírá kondici. Já mám výhodu, že v létě trénuju sám, jsem na to zvyklý a majitel klubu Libor Zábranský mi to dovolil. Vím, co moje tělo potřebuje, ale samozřejmě je to po určité dohodě s kondičním trenérem. Nechal mě dělat, co mi vyhovuje, já jsem navíc zapracoval nějaké nové prvky.

Problémy zvenku se do týmu netahají

Jak důležitá je pro výkon hokejisty psychická složka?

Zastávám názor, že hlava ovlivňuje všechno. Pokud nefunguje, může být člověk fyzicky připravený, jak chce, ale nepomůže to. Ať jsem sebevíce natrénovaný, pokud nemám nastavenou hlavu do zápasu na ten správný mód, nedokážu dosáhnout svého maxima.

Snažíte se oddělit život sportovce od toho osobního?

Musí se to oddělovat. Pokud někdo přijde do kabiny, má problémy a dává to znát, projeví se to i na jeho výkonu. Já jsem typ, který se to snaží oddělovat. Když se problém vyskytne, sem nepatří. Tohle je můj koníček, zábava, něco, co mám rád, a ještě mi za to platí.

Pracujete nějakým způsobem na této stránce výkonu?

V tomhle pomáhá rodina. Pokud má člověk super rodinné zázemí, což já mám štěstí, že mám skvělou ženu a děti, které mě podporují, potom přichází do kabiny v klidu a může se věnovat tomu, co má rád.

Pomáhají s psychikou také různé rituály, které hráči mají?

Někteří hráči budou tvrdit, že to není pravda, ale každý hráč má nějaký svůj rituál. Někdo jich má více, někdo méně, ale každému to pomáhá k tomu, aby byla hlava připravena na výkon.

Vy údajně oblékáte výstroj zásadně zleva, při nástupu na led na modré čáře a případně při hymně se zvláštně pohupujete v kolenou. To vám pomáhá?

Postupem času si na něco navyknete a děláte to stereotypně. Už při tom o ničem jiném nepřemýšlím, je to pro mě rutina. Někdo se obléká zleva, někdo zprava, ke každému něco patří. K tomu pohupování na ledě - já jsem člověk, který nevydrží chvíli sedět na místě. Mám raději pohyb, třeba dvě hodiny v kině jsou pro mě očistec.

Stane se vám, že se v zápase necháte unést emocemi? Že hlava není nastavená, jak by měla být?

Každý má čas od času nějaký výlev, kdy emoce neudrží. Ono to k tomu patří, bez emocí nemůže hrát člověk úplně správně. Já mívám zhruba dva nebo tři výlevy za sezonu, kdy se něco stane, kdy to lítá. Kupí se to ve mně a jednoho dne jsem jako sopka. Bouchne to.

Naučil jste se během kariéry vytěžit maximum z podpory fanoušků?

Jsem typ hráče, který hraje strašně rád doma. Pohupuju se a prozpěvuju si s fanoušky. Lidé to potom i ocení, vidí, že hráči jsou zapojení do celého procesu a nakopne je to ještě k většímu a lepšímu povzbuzování. Venku pokřiky a případně pískání lidí moc nevnímám. Beru to jedním uchem dovnitř a druhým ven, ale chápu, že vás jako soupeře nemůžou mít rádi.

Pro podpis si někdy přijdou i ti, kteří vám nadávají

Co s vámi dělá, když vás fanoušci zastaví na ulici a žádají podpis nebo fotku?

Rozumím tomu, že hokej se hraje hlavně pro ně. Aby přišli znovu, musíte podávat dobré výkony a musíte je bavit. Pak je příjemné, když lidé přijdou pro podpis nebo vyfotit se. Je součástí hokejového života snažit se jim vyhovět v tu správnou chvíli. Když vás někdo potká a jste naštvaný po zápase, nemůžete být vždy úplně příjemný, ale snažíte se respektovat, že za vámi lidé jezdí po celé republice.

Zažil jste moment, kdy už byl zájem fanoušků za hranou?

Spíš jsem zažil lidi, kteří na vás celý zápas ječí z tribuny, když hrajete někde venku. Pak třeba prohrajete a oni za vámi přijdou se žádostí o podpis. V tu chvíli přemýšlíte, jestli je to normální, že vás tam častují vulgarismy, a potom přijdou jako ti nejmilejší. To máte sto chutí je poslat někam, ale musíte se udržet. Jakkoliv je to možné, snažím se vyhovět.

Sportovci v dnešní době hodně žijí sociálními sítěmi, kdežto vy jste z generace, která je ještě tolik nepoužívala. Co dnes?

Došlo to ke mně později. Když jsem vyrůstal, takové věci nebyly, rozjížděl se akorát internet. Facebook jde úplně mimo mě, já mám jen Instagram, kam se občas podívám. Strašně rád sleduju třeba Rogera Federera a další špičkové sportovce, abych viděl, jak žijí, připravují se, oslavují.

Přidáváte fotky pro vlastní fanoušky?

Občas ano, pár jich tam mám, ale nejsem takový, abych přidal fotku každý den. Nedávám tam, že ráno snídám nebo že si jdu utřít zadek, jak se říká.

Chodily vám někdy i nenávistné nebo výhružné vzkazy od lidí, kteří sledují hokej?

Každý si tím jednou nebo dvakrát za kariéru projde. Narazíte na blbce a je těžké se s ním hádat, a proto se snažím takové věci naprosto ignorovat. Respektuju, že má každý svůj názor, ale nesmí to přerůst v nějakou agresi.

Stejně jako fanoušci patří k hokeji i média a kontakt s novináři. Zvykl jsem si na to?

Snažím se být vstřícný a milý, ale narazíte i na novináře, kteří v určitou chvíli nerespektují rozpoložení daného hráče. Přijdou v nevhodný čas s nevhodnou otázkou.

Při rozhovorech po zápase dost záleží na náladě hráče, že?

Ano, ale mně spíš vadí, když mě novinář svou otázkou vede k něčemu, co chce slyšet. To úplně nenávidím, protože mi ani nedá šanci pořádně odpovědět. Takovým novinářům toho moc neřeknu.

Myslíte i situace, kdy vás novinář dotlačí k určité frázi nebo klišé?

Vím, že se říkají hlášky jako "tak určitě" a "tak samozřejmě", ale když tam člověk stojí pár minut po zápase, je plný emocí. Nemá čas utříbit si myšlenky, půl hodiny po zápase už by mluvil jinak. Jsou lidi, kteří přijdou a zeptají se normálně, ale jsou novináři, kteří pokládají opravdu blbé otázky.

Jsou věci, o kterých se s novináři nemluví

Prošel jste někdy kvůli kontaktu s novináři mediálním tréninkem?

Ne, nic takového jsem neabsolvoval. Co mám na jazyku, to řeknu. Nebojím se skrývat své chyby, nebojím se skrývat chyby týmu. Proč si něco nalhávat? Ale na druhou stranu jsou věci, o kterých se nemluví, ať se novinář ptá, jak chce.

Nemluvíte o něčem, abyste chránil svůj tým?

Tím, že jsem součástí Komety, nemůže mě ani napadnout, že bych řekl něco proti ní. Jsme jeden tým, pracujeme jeden s druhým. Nikdy bych neřekl nic špatného vůči týmu, ve kterém hraju.

Mají vůbec rozhovory o přestávkách nebo těsně po zápase přínos pro diváky a čtenáře?

Podle mě chtějí slyšet bezprostřední názor. A nikdo z hráčů s tím nemá problém, respektujeme to. Každý na rozhovoru někdy byl a musí se zachovat tak, aby byl prospěšný týmu.

Sledujete i ve volném čase sportovní média a hokejové dění?

Každý má v dnešní době internet a přečte si výsledky nebo rozhovory, co zrovna kde nějaká celebrita provedla. Já sleduju každý den i ruské sportovní stránky. Jelikož jsem tam pár let byl, rusky umím a přečtu si, co se u nich děje. Chci být v obraze.

Byl v Rusku kontakt s novináři v něčem jiný?

Já jsem ruštinu ve škole neměl, takže jsem se ji učil první dva roky v Rusku za pochodu. Díky tomu jsem na rozhovory moc nechodil, novináři to respektovali. V dalších letech jsem už chodil více, ale v Rusku jsem právě odpovídal těmi frázemi. Jazyk mě i tak limitoval, a proto jsem se nepouštěl do velkých rozhovorů.

Máte rozmyšlené, co budete dělat po skončení kariéry?

Nebudeme si nic nalhávat, můj hokejový život už nebude trvat deset let. V 35 letech už pro mě bude každá další sezona hezká. Až jednoho krásného dne ucítím, že nemůžu dál hrát na nejvyšší úrovni, skončím. Nechci po čtyřicítce paběrkovat někde ve druhé lize. Nicméně chtěl bych u hokeje zůstat. Věřím, že za ta léta jsem se něco naučil a můžu to předat dětem. Baví mě chodit s nimi na led a předávat jim poznatky. Když mám doma ve Vsetíně čas, chodím s devítiletým synem a jeho ročníkem na led už teď.

Bylo pro vás na hranici dospělosti těžké rozhodnout se, jestli se budete naplno věnovat hokeji?

Každý nemá to štěstí, že se může živit tím, co ho baví. Já to štěstí měl a jsem za to rád. Od rodičů jsem měl ale jasně nastavené, že musím dodělat školu. Gympl jsem dodělal, i když už jsem dva roky hrával extraligu. Nesnáším názory některých rodičů, že profesionální sport se nedá skloubit se školou. Asi nemůžete hrát extraligu a studovat magisterský obor, ale nevěřím tomu, že by šestnáctileté dítě mělo skončit se školou na úkor hokeje.

Berete to jako výmluvu některých mladých hokejistů a jejich rodičů?

Někdy mi to tak přijde. Řeknou, že se nemůžou stoprocentně věnovat hokeji, protože chodí do školy, a to je hloupost. Hokej znamená hodinový trénink denně a dvě nebo tři hodiny na další přípravu nebo regeneraci. Ale u toho se dá studovat. Existují individuální plány, já jsem měl štěstí na učitele, kteří se mi snažili pomoct, na druhou stranu mi nedali nic zadarmo. Musel jsem se něco naučit a školu dodělat. Rodiče, kteří říkají, že jejich děti nemůžou dělat sport a školu, jsou pro mě blbci.

Gymnázium vám stačilo a dál už jste se vrhl do hokeje na nejvyšší úrovni?

Ano. Měl jsem i spoustu spoluhráčů, kteří se snažili studovat vysokou školu, to už je však o něčem jiném. Jsou výjimky, které vystudují výšku i při hokeji, a je to jen dobře, ale já jsem byl rád, že jsem zvládl maturitu a že mi to třeba pomůže i v dalším životě po hokeji. Nemyslím si, že je správné vsadit všechno na jednu kartu. Jen teď doufám, že pár let ještě moje kariéra potrvá.

 

Právě se děje

Další zprávy