reklama
 
 

Osobní řidič a jeden Kazach stokrát za den. I tak Hrachovina poznává život v Astaně

26. 10. 2018 6:40
Podmanil si finskou ligu, s Tapparou Tampere získal dva tituly a pak se Dominik Hrachovina vydal do KHL za novou zkušeností. Začátek sezony mu v kazašské Astaně nevyšel podle představ, ale mimo své výkony je český brankář v novém týmu spokojen.

KHL je v plném proudu, jak se vám zatím líbí angažmá v Astaně?

Je to trochu pošramocené zraněním, které se mi přihodilo v létě. Výkony zatím nejsou ideální, je to menší komplikace, ale jinak je vše v pohodě.

Co se vám v létě stalo?

Zranění v dolní polovině těla. (úsměv) Ale nechci se na nohu vymlouvat. Prostě to není ono, nechytám teď dobře. Doufám, že se do toho dostanu.

Ve Finsku jste byl v posledních dvou letech naopak zvyklý na velkou vytíženost. Jak těžké je vypořádat se teď s rolí dvojky?

Psychicky to momentálně není lehké, ale život nemůže být pořád růžový. Je to další životní zkouška a jsem zvědavý, jak se s ní poperu.

První brankář Henrik Karlsson je v klubu třetím rokem, a byť je to rodák ze Švédska, reprezentuje Kazachstán. Má silnou pozici?

Zatím se mi nepovedlo ho předčit, ale počkám si, co přinese čas.

Z osmnácti zápasů Astany jste zasáhl jen do pěti, ale dosud jako jediný v lize jste vychytal suverénní Jekatěrinburg. Jak si to považujete?

Byla to taková jedna vlaštovka, která jaro nedělá. Ten zápas se povedl, přitom jsem dlouho nechytal a říkal jsem si, že to bude paráda, že tam zase vydržím chvilku. (úsměv) Nakonec jsme to ubojovali a vyhráli.

Astana je dlouhodobě základnou kazašské reprezentace, naprostá většina národního týmu hraje za Barys. Jak se žije v této partě?

Je pravda, že je tu spoustu kluků s kazašským pasem, ale hodně z nich jsou naturalizovaní Kanaďané. Asi polovinu týmu tvoří cizinci, takže je to z tohohle pohledu úplně v pohodě. Do základní sestavy se zase tolik opravdových Kazachů nedostane.

Projevuje se sehranost týmu, který hraje docela dlouho pospolu?

Přiznám se, že jsem dříve Astanu nesledoval, takže tohle nedokážu moc posoudit, ale letos přišlo hodně nových kluků. Anebo přišli hráči, kteří se vrátili odjinud. Třeba kapitán Brandon Bochenski byl rok bez hokeje. Ale jak říkám, připadá mi, že je nás tady dost cizinců a chod mužstva se řídí spíš podle nás, zahraničních hráčů, než podle místních kluků.

Byť je váš tým ve Východní konferenci až šestý, nastříleli jste už 67 gólů. Více mají jen tři mužstva. Jsou to od vás divoké zápasy?

Dokážeme dát gól ze všeho, v útoku máme neskutečnou sílu. Tam máme opravdu top hráče, ať už Kanaďany anebo Švéda Andrého Petterssona. To jsou výjimeční hráči, ale na druhou stranu hoříme v obraně. Je to jako den a noc. Šance si vytvoříme proti komukoliv, ale vzadu to zatím hoří.

Míří tedy pokyny kouče Andreje Skabelky spíš k obranné činnosti?

Určitě. Naše obranná činnostdefenziva se mu vůbec nelíbí a zaměřujeme se na to co nejvíce. V posledních zápasech jsme se v tomto směru už zlepšili.

Jak byste porovnal KHL s Finskem, kde jste strávil osm let?

Zatím jsem toho v KHL tolik neodchytal, ale musím říct, že rozdíl to je. Jsou tady po NHL ti nejlepší hráči světa, aspoň někteří. Hráči se musí rychleji rozhodovat, rozdíl je v rychlosti střelby. Rusové mají takovou svou vyčůranost, ze všeho chtějí střílet. Umí vystřelit, umí to trefit.

V KHL si užijete také mnohem více cestování. Už jste si na to zvykl?

Já obecně cestuju velmi nerad, ale tady mi to nějak nevadí. Máme vlastní letadlo, každý hráč má tu svou trojičku, která je předělená jako postel. Na to nemůžu říct ani půl slova, navíc z lítání strach nemám. Hotely jsou tady hezké, větší rozdíl oproti Finsku je možná v kvalitě jídla.

V šatně plné Kanaďanů si vystačíte s angličtinou?

Ano, všechno je anglicky. Trenér sice anglicky vůbec neumí, takže mu to pokaždé někdo překládá. Nadává rusky, ale jinak se jede v angličtině.

Co říkáte na hlavní město Kazachstánu po životní stránce?

Je to veliké a pěkné město. Není tu nuda, dá se dělat spoustu věcí. Mají tady hezké obchoďáky, hezké restaurace. V tomhle je to bez problémů. Samozřejmě, žijí tu Asiaté, takže vám přijde, že jste jednoho člověka viděl už stokrát. (úsměv)

Mnoho sportovců mluví po návratu z Kazachstánu o rozdílech mezi bohatými a chudými obyvateli. Je to vidět na první pohled?

Jasně, tohle vás strašně moc praští do očí. To město je rozdělené na dvě půlky. V nové části žijeme my, většina týmu, a pak je ta stará část, kde se zastavil čas, když to řeknu hrozně. Někdy v roce 1975, ve studené válce.

Cítíte se ve městě bezpečně?

V té naší části je to v pohodě, ale můj řidič mi říkal, abych tam radši nikdy nechodil, že by mě tam nechtěl nechat samotného. Není tam bezpečno.

Osobní řidič je také něco nového, ne? Takové východní specifikum?

Tady to neberou jako něco specifického. Je to něco jiného, když si člověk řídí sám. Ve Finsku jsem to tak měl. Ale upřímně mi to vůbec nevadí, je to o starost méně. Nemusíte se starat o to, že by ráno bylo auto studené. Přijdete z baráku a před dveřmi stojí pan řidič. Jdete do teplého auta. To je jedna z věcí, která mi naprosto vyhovuje. (úsměv)

Jací fanoušci jsou v Astaně?

Jsou suproví. Máme krásný, skoro nový zimák a na zápasech je podle mě skvělá atmosféra. Rozdíl bývá podle soupeře. Na Minsk mnoho lidí nepřišlo, kdežto s Kazaní nebo CSKA bylo diváků více. Atmosféru jsem čekal o moc horší, fanoušci mě příjemně překvapili.

Barys hrál pravidelně play off KHL, ale v minulé sezoně tam chyběl. Je už na začátku nové sezony znát kolem klubu velké očekávání?

Určitě. Z toho, co jsem pochytil, vím, že v minulé sezoně se prohrálo asi 20 zápasů v řadě, takže lidi vůbec nechodili. Letos se vrátili hráči jako Bochenski nebo Dustin Boyd, tým je podle mě o dost silnější.

Do Finska jste odcházel už v 16 letech, vydržel jste tam osm let a s Tapparou Tampere vyhrál dva tituly. Už jste se chtěl posunut dále?

Byl jsem tam dlouho a opravdu, když to řeknu blbě, de facto už nebylo co vyhrávat. Pořád jsme hráli nahoře, vyhrávali, už jsem chtěl něco nového.

Na světový šampionát do Dánska jste se bez jakékoliv předchozí zkušenosti s dospělým národním týmem podíval jako trojka. I to vám dodalo novou motivaci do další práce?

To bych asi ani neřekl. Byl jsem za to samozřejmě rád, vážil jsem si toho, že tam můžu s klukama být, ale velkou váhu bych tomu nepřikládal. Teď se všichni trenéři změnili a bude to zase jiné. Nikdy jsem to příliš neřešil a to se teď nezměnilo. Každý by tam chtěl být, být jako Hašek a Jágr, ale já tomu pořád moc nevěřím. Až tam někdy budu, až se to povede, tak jo, ale jinak mi to nikdy zvláštní motivaci nedávalo.

autor: Ondřej Zoubek | 26. 10. 2018 6:40

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama