Sledovali jsme z českého pohledu úspěšné, nebo neúspěšné mistrovství světa?
Hokej dostává obrovský mediální prostor, vyjadřuje se k němu spousta odborníků. Jako úspěch bych tedy bral jen medaili. Zarazilo mě, když kouč po utkání, v němž jsme vypadli, prohlásil, že je pyšný na své hráče. Nelze jim nic vytknout, poděkování je na místě, ale očekával bych, že také řekne, že k práci, kterou provádíme, se musíme postavit sebekriticky. Nejen on, ale všichni koučové, kteří se starají o mládež.
Co jste při sledování šampionátu vypozoroval?
Nemáme hráče, kteří by soupeři dělali problémy. Když se podívám na zápasy a statistiky z nich, vidím, že všichni jsou stejní. Jsme v situaci, kdy lidé, kteří vedou hokej mládeže, neznají sebekritičnost. Problémy jsou v tréninku, ne v dětech, ty chtějí. Naši hráči také chtěli. Od prvního utkání na mistrovství světa jsem neviděl, aby něco vypustili nebo odflákli. Nemůžu jim nic vytknout. Jsme prostě někde jinde. Jak český, tak slovenský hokej ne že není tam, kde byl, ale dostává se až mezi země jako Švýcarsko, Dánsko a Německo.
Opravdu jsou všichni hráči stejní? Někteří se ve svých klubech výrazně prosazují, hlavně ti ze zámoří.
Měli jsme jedenáct hráčů ze zámoří, ale na ledě jsem rozdíl vůbec neviděl. Chyběl nám někdo, s kým by měl soupeř plné ruce práce, na koho by se musel koncentrovat.
Mohl takovým hráčem být Pavel Zacha, kterého New Jersey neuvolnilo?
Pavel Zacha má ohromné fyzické předpoklady, ale v produktivitě se bude těžko nějak výrazně prosazovat.
I když se mění trenéři, silnější a slabší ročníky, výsledek dvacítky na mistrovství je pořád stejný. Vidíte za těch dvanáct let bez semifinále alespoň herní posun?
Nevidím. Musím se zmínit o Slovácích. Účast v extralize je stojí minimálně milion eur, ale nepřinesla vůbec nic, jen demoralizaci a průměrnost. Pokud jde o naše mužstvo, není mi nic do toho, jaký trenér u něj bude. Seshora ale musí říct: "Hochu, jsi tady a máš na starosti dvacítku, to je tvoje jediná práce a chceme, abys prošel do semifinále." Ten trenér musí dát všechno stranou, což u nás neexistuje.
Podle vás tedy není ideální, že Jakub Petr má trenérské a manažerské závazky ve Vítkovicích?
Dejme stranou dnešního kouče, ale nemělo by to tak být. Je to odpovědná, důležitá práce. Něco vám řeknu. Jeden trenér mládeže mi poslal oběžník, kde regionální trenéři kontrolují práci klubových trenérů. Ten oběžník je takový administrativní nesmysl! Kdybych ho dostal do ruky, vyhodím ho. Trenérská práce vyžaduje plné odevzdání, ale i důvěru okolí. Kumulovat funkce nejde. Je třeba plná odpovědnost, volné ruce a zadaný úkol.
Když jsme u Jakuba Petra, tak ten po neúspěšném čtvrtfinále prohlásil, že české mládeži chybí především herní rychlost, respektive rychlost rozhodování. Souhlasíte?
Je to výstup problému, základní problém je v samotné výchově. Herní mozek, který rozhoduje o všem, se rodí v dětství, tedy někdy do deváté třídy. Další věc je, že trénink během dospívání nemá intenzitu.
Co dělat, aby hráči měli herní mozek?
Když to řeknu velice stručně, cestou je obrat od metodiky, co hráči musejí plnit, k přirozenosti chování. Hráč musí sám získat sebevědomí, musí nejen vědět, ale i pociťovat, že soupeře zvládne a že si může dovolit mnoho věcí.
Ve skupině Češi nezvládli prodloužení proti Švýcarsku a Dánsku. Šlo o prohranou loterii, nebo za tím vězí psychická neodolnost?
Zase to souvisí s výchovou. Kouč musí psychickou odolnost dětí rozvíjet. Musí jim pomáhat tak málo, jak je to možné, a tak hodně, jak je to nutné. Místo toho koučové pobíhají s tabulí a kreslí každé cvičení, ale situace na ledě, kde je i soupeř, se neustále mění. A tuhle proměnlivost musí zachytit hráč, je třeba, aby reagoval bez tabule, nevědomě. Naše děti vůbec neumějí hrát svoji hru. Třeba Crosby hraje svoji hru i na té nejvyšší úrovni. Někdy to vypadá, že když má kouč problémy, pošle tam Crosbyho, který to vyřeší podle sebe.
Zdá se, že česká osmnáctka je o něco konkurenceschopnější než dvacítka. Slabší soupeře poráží přesvědčivě, má úspěchy na Hlinkově memoriálu. Může to být tím, že je přes rok víc pospolu a tolik nestojí na krajáncích?
Nějaký vliv to mít může. Třeba Chlapík v šestnácti nebo sedmnácti odešel do úplně jiného prostředí, tady k sobě hráči mají blíž. Dneska už ale ve dvacítce jsou dospělí hoši. Důležité je, aby za sebou měli správnou mládežnickou výchovu.
Mimochodem, překvapilo vás, že obhájci titulu Finové spadli do boje o udržení?
Hráli blbě, trápili se. Také je třeba mít trochu štěstí na kouče.
Kdo vyhraje zlato, to už je částečně loterie. Máte přesto favorita?
(Rozhovor vznikal ještě před semifinálovými zápasy, pozn. red.) Přál bych Švédům, aby vyhráli, ale v boji o medaile se všechno mění. Týmy, které hrály od začátku dobře, můžou hodně ztratit. Bude rozhodovat soudržnost mužstva, trochu štěstí a hlavně psychická odolnost. Myslím si, že Kanaďané a Američané si dokážou oproti ostatním víc uvolnit ruce, aby podali nejlepší výkon. Také je třeba počítat s ruským mužstvem, v žádném případě bych ho nepodceňoval.
