Brno – Ve svých patnácti letech se český hokejový brankář Dominik Hrachovina rozhodl k odchodu z českých mládežnických soutěží do Finska, které považuje za jednu z nejlepších líhní gólmanů na světě.
"S juniorským hokejem v Česku to tehdy nebylo ideální, tak jsem se rozhodl zkusit Finsko," vysvětluje brněnský rodák v rozhovoru pro Aktuálně.cz. "Chtěl jsem ale jít za něčím, co by mi dalo větší šanci dostat se dál a stát se profesionálním hokejistou."
Nyní je to již šest let, co se k tomuto kroku odhodlal. Po pěti sezonách v dresu Tappary Tampere se dočkal titulu pro mistra ligy. V nejúspěšnějším finském klubu bude působit i nadále a dělá si zálusk na pozici prvního gólmana.
V jednadvaceti letech jste se stal mistrem Finska. Jak vzpomínáte na uplynulou sezonu?
Parádně. Je to obrovský úspěch pro celou organizaci, město i pro mě osobně. Zatím to je můj největší úspěch v životě.
Jak probíhaly oslavy ve Finsku?
Bylo to divoké. Pár dní jsme se nezastavili. Na náměstí na nás čekalo dvacet tisíc lidí.
Do Finska jste odešel už v patnácti letech. Co vás k tomu vedlo?
V tu dobu to nebylo s juniorským hokejem v Česku ideální, i když teď v posledních letech se to pomalu zlepšuje. V té chvíli jsem se ale rozhodl, že by nebylo špatné zkusit právě Finsko. Podle mě je tam nejlepší brankářská škola na světě. Chtěl jsem si to zkusit a teď je to už šest let, co jsem odešel.
Mladí hráči dostávají ve Finsku větší důvěru
Co vám na českých soutěžích vadilo?
To se asi nedá takto říct. Problémy jsou všude. Chtěl jsem ale jít za něčím, co by mi dalo větší šanci dostat se dál a stát se profesionálním hokejistou.
Byla to pro vás velká změna? Nechyběla vám ve Finsku rodina?
Určitě ano. První měsíc se mi hodně chtělo domů a stýskalo se mi. Měl jsem jediné štěstí v tom, že se mi dařilo hokejově. Uměl jsem anglicky, ale finsky vůbec nic. S kluky v kabině to tak nebylo jednoduché. S nikým jsem se moc nebavil. Postupně jsem si ale začal zvykat, že jsem sám, a teď už na to vzpomínám s úsměvem na tváři.
Pokud bychom porovnali české a finské mládežnické soutěže, byl v tom velký rozdíl?
Určitě. Už jen z toho pohledu, že jsem tehdy nastupoval s hráči, kteří dnes hrají v Americe i v Rusku.
Co bylo nejzásadnějším rozdílem?
Asi ta mentalita. Ve Finsku je to v tomto ohledu úplně jiné. Všichni táhnou za jeden provaz, ať je ta organizace menší či větší. Snaží se udělat opravdu maximum. Lidé tady dokážou plánovat progres mladých kluků. Měl jsem to od začátku nalajnované. Dávali mi šance. Věřili mi. V Česku to tak není. Většina trenérů má strach nasazovat mladé hokejisty, protože se bojí, že něco pokazí.
Mohl byste ve stručnosti popsat výchovu gólmanů ve Finsku?
První rok v Turku jsme měli trenéra gólmanů, který byl pořád s námi. Když jsem přestoupil do Tappary, staral se o mě takový mladší kluk. To byl de facto můj osobní trenér. Byl jsem s ním tři čtyři roky skoro každý den. Gólmani ve Finsku jsou vedeni už od malička. Kluby mají své systémy, které zastávají. Na každém tréninku mládeže je trenér gólmanů. To je ve Finsku nejdůležitější pozice v realizačním týmu. Neviděl jsem tady led, kde by nebyl. To tady neexistuje.
Tabulky? Českému hokeji jen škodí
V Česku jsou hodně diskutované přestupní tabulky. Jak to funguje ve Finsku?
Ve Finsku se platí jednorázový poplatek, ale je to nic oproti tomu, co v Česku. Tabulky jsou věc, která českému hokeji jen ubližuje. Je to hloupost. Vezměme si za příklad gólmana Tomáše Vošvrdu, který vychytal postup z první ligy, pak i několik extraligových zápasů, ale nemohl jít nikam do Česka hrát, protože by za něj musel ten klub kvůli tabulkám zaplatit milion a půl. V klidu by mohl v extralize chytat, ale nemůže.
Českému hokeji to uškodí tím, že půjde do zahraničí a extralize bude chybět. Takových hráčů je ale víc. Ve Finsku se do jednadvaceti let zaplatí při přestupu nějaká minimální částka a jde se dál. Když mně skončí smlouva v Tappaře, tak si budu moct jít, kam chci. Budu volný hráč. Je jedno, že mě tam vychovali.
Na Finsko jste si tedy zvykl? Neplánujete návrat domů?
Nikdy se tomu bránit nebudu. Už je to šest let, co jsem odešel. Po domově se mi vždycky bude stýskat a doma je pro mě v Brně. Ještě dva roky mám smlouvu s Tapparou, takže tu chci zůstat, a pak se uvidí. Vím, že návrat do Česka jednou přijde. Nedokážu ale říct, kdy to bude.
Jak vám vyhovuje Finsko jako země? Naučil jste se finsky?
Už po prvním roce jsem se naučil finštinu. Jsem tam opravdu spokojený. Lidé jsou hodní, pozitivní… Když člověk potřebuje, tak mu pomůžou. Nikdo tam nikam nepospíchá. Když se něco stane, tak se to v klidu vyřeší. Žádný stres. Občas je tam tedy trochu zima a tma, ale na to si člověk zvykne.
Co je vaším snem?
Cíle si moc nedávám. Každý den se snažím odevzdat maximum a ono to třeba někdy přijde. Jediným mým cílem je, abych nemusel do čtyřiceti let chodit do práce (smích). Neříkám, že bych nechtěl do Ameriky nebo do Ruska. Ovlivním to jen tím, že ze sebe budu vydávat maximum.
Váš otec je bývalý brankář. Momentálně vede gólmany ve Znojmě. Dává vám rady?
Určitě. Bez rodičů bych nebyl tam, kde teď jsem. O hokeji se bavíme. Sleduje mě a já sleduji zase jeho. Koukám na to, jak se daří klukům ve Znojmě.
Nalákal vás do Znojma?
To jo. Takové nabídky tu padly. Zatím chci být ve Finsku. Co se stane potom, to se uvidí. Za nabídku Znojma budu vždycky rád. Je to pro mě velká hokejová bašta. Ještě když tam táta chytal, tak jsem se na něj jezdil dívat. Mám na to pěkné vzpomínky. Na Znojmo nedám dopustit. Kdyby to někdy přišlo, tak se tomu rozhodně nebudu bránit.
