Praha - Útočník Fabian Brunnström způsobil dekádu nazpět poprask, když si během relativně krátké doby proklestil cestu ze třetí nejvyšší švédské ligy do slavné NHL.
Obránce Jan Rutta plnil novinové titulky loni. Přestože neměl moc šancí, dokázal po odchodu z Chomutova rychle zapadnout do obrany Chicaga.
Podobných příběhů je plno a poučení z nich zní, že po tvrdé práci přichází odměna. Že člověk má jít za svým snem. Jsou tu ale i tací, kteří dřeli a snili, ale neuspěli. A je jich většina. Někteří si navíc z boje o NHL odnesli hluboké duševní šrámy.
"Ze snu se stala noční můra," svěřil se webu The Players' Tribune gólman Ben Meisner.
Muž, jenž vlastní i německý pas a pochází z kanadské vesničky New Germany, stál nejblíž svému snu v roce 2014, kdy nakráčel do tréninkového kempu San Jose. Smlouvu ale nezískal. Momentálně nastupuje v Bad Tölzu z druhé nejvyšší německé soutěže. Předtím působil v zámořské ECHL, kde zažíval největší muka.
Domů nosil podprůměrný plat, ale víc ho drásala každodenní nejistota. Na rozdíl od hráčů NHL neměl při špatných výkonech záchranný polštář v podobě farmy. Nebylo kam spadnout. Pod úrovní ECHL, které mnozí přezdívají "hrob hokeje", už za Atlantikem není moc možností, jak hrát profesionálně.
"Prostě tak nějak jdete domů," popsal Meisner. "A pokud máte psychické potíže, tak vám tahle situace 'buď a nebo' vůbec nepomáhá."
Meisner má nalomené duševní zdraví už od dospívání, kdy byl častým terčem šikany. Útěchu ve sportu našel jen částečně. Miloval chytání puků, ale cestu ke spoluhráčům měl kvůli prohloubené ostýchavosti dost ztíženou. Na univerzitě pak trpěl sociální fobií. Nesnesl kolem sebe větší množství lidí.
Mezi ostatní nezapadl ani na profesionální úrovni, kde žil kvůli obsedantně kompulzivní poruše v neustálém strachu o místo v sestavě.
Zatímco někteří se při tomto onemocnění neustále myjí, aby nedali šanci bakteriím, Meisner úpěnlivě sledoval svou konkurenci. Pokaždé věděl, kolik je na trhu volných gólmanů: "Nic jsem proti nim neměl, ale v duchu jsem je považoval za své nepřátele. Často jsem doslova cítil, jak mi dýchají na krk. Byl jsem posedlý. Na počítači jsem neustále sledoval všechny brankářské transakce. Jakmile jsem četl nějakou novinku, třeba o univerzitním gólmanovi, který zazářil, hned jsem věděl, kdo po mně zrovna jde."
"Denně jsem brečel. Měl jsem panické záchvaty. Bál jsem se naprosto všeho," prozradil 28letý Kanaďan.
Mnohdy ani nevycházel z ložnice. Spoluhráčům ani trenérům nic neřekl, protože nehodlal riskovat ztrátu místa: "Dát mě na listinu zraněných kvůli duševním problémům? Klub by mi musel posílat výplatu a zároveň platit mého náhradníka. Možná by to udělal, možná ne. Nechtěl jsem pokoušet osud. Ani ve chvíli, kdy to bylo opravdu zlé."
Pokus o sebevraždu
Nejčernější moment Meisner zažil, když doma stál na židli s oprátkou kolem krku. "Stačilo, abych udělal poslední krok. Pak by bylo po všem," zavzpomínal.
Ačkoliv lano šel koupit spontánně, na sebevraždu myslel roky. Uvažoval nad závětí, dopisem na rozloučenou i způsobem, jak při finálním aktu udělat co nejmenší nepořádek. Smrt oběšením mu dávala největší smysl.
Židli však nakonec nepřevrátil. Po několikaminutovém rozmýšlení si oprátku sundal a složil se na podlahu: "Brečel jsem a připadalo mi to jako věčnost, ale nějak se mi podařilo přežít do dalšího dne. A pak do dalšího."
Meisner, jenž vystudoval psychologii, trpěl i na Vánoce 2014 při odchodu do Německa. Pomoc vyhledal až postupem času. Nejdřív po telefonu komunikoval s Coreym Hirschem, bývalým brankářem NHL, který také málem spáchal sebevraždu, ale dokázal své duševní stavy ovládnout. "Na nějaký čas to v podstatě byl můj psycholog," řekl Meisner deníku StarMetro.
Později přišla na řadu sezení u specialisty.
Kanadský gólman sice pořád mívá špatné dny, ale jinak je šťastný. A cítí potřebu o psychických potížích mluvit, pomáhat ostatním. Ke svému textu pro The Players' Tribune dokonce připojil e-mail, aby mu lidé s podobnými problémy mohli psát. Jen za tři dny obdržel přes tisíc zpráv.
"Některé týmy mají na výplatní pásce sportovní psychology, kteří řeší výkony na ledě, ale ne duševní zdraví, a tak to podle mě nestačí. Je třeba dělat víc," dodal Meisner. "Nakonec se nebavíme jen o hokeji. Jde o víc, o nás všechny. Je důležité požádat o pomoc, když ji potřebujeme."
