Po prohraném finále se Slovanem jste v Nitře svou stříbrnou medaili hodil fanouškům. Co jste chtěl tím gestem říct?
Dělám to tak roky, já tyto věci nearchivuji. Obyčejně to někomu daruji, někdy spontánně, jindy promyšleně. Předchozí medaili jsem věnoval holčičce, která bydlela nad námi a byla obrovskou fanynkou Nitry. Dříve jsem dal medaili skupině vozíčkářů, kteří nás podporovali a jezdili občas i na venkovní zápasy. Doma si žádnou výstavku nedělám, to je ten důvod.
Takže to není tak, že by pro vás ta medaile neměla cenu?
Ne, v žádném případě. Tentokrát jsem to házel do prostoru, kde bývají bubeníci a nitranský kotel. Bylo to z mé strany poděkování.
V součtu je to už osmá medaile, kterou jste s Nitrou vybojoval. Jak si vážíte takové bilance?
Pokud to počítáte jako sběrné suroviny, je to dobré. (úsměv) Vždy je to o hráčích, a pokud máte kvalitní materiál, úspěchy se sbírají lépe. Třeba v aktuální sezoně jsme byli podceňované mužstvo, ale mnoho hráčů se během ní vyprofilovalo v opory a dalo základ úspěchu.
Přestože na ledě hrají hráči, nejspíš se hezky poslouchá, když útočník Samuel Buček zmiňuje, že vám by měli v Nitře postavit sochu, ne?
Říkám, že jo, ale ze sněhu. (úsměv) Protože to vezme zase rychlý konec. Nedávno měl Jirka Králík sedmdesáté narozeniny. Když se dnes zeptáte kluků, je to pro ně jméno, ale nedokážou si za ním představit konkrétní věci. Ty musíte prožít nebo vidět na vlastní oči. Jinak je to jen takový symbol, jako když jdete po městě a čtete "Jungmannova ulice". Ano, poslouchá se to hezky, ale nepřikládám tomu velký význam.
Jaká tedy byla uplynulá sezona? Druhé místo považujete za výborný výsledek?
Koncept Nitry je ohrávat mladé hráče, tým není a priori budovaný na velký úspěch. Ano, je potřeba se pohybovat aspoň uprostřed tabulky, aby měli mladí hokejisté dobré klima, ale jinak bylo naše mužstvo, jak říkám, trochu personálně podvyživené. Mladé jsme museli hrát, před play off chtělo vedení posílit, nicméně pořád vyčkávalo, a když už se pak blíží deadline přestupů, málokdy vám půjde kvalitní hráč zrovna do Nitry. Získali jsme Filipse Buncise z Dinama Riga, které skončilo v KHL, ale opravdu velký úspěch by vyžadoval ještě další posily.
V tom případě je stříbro nadplán?
Jednoznačně. Deset domácích zápasů v play off pokladně určitě pomohlo. Ve čtvrtfinále jsme měli rovnocenného soupeře Poprad, jeli jsme tam za stavu 2:3 a sérii jsme otočili. To už jsem bral jako potvrzení dobré základní části a série proti Zvolenu byla jako malé finále. Obhájce titulu se silným kádrem jsme ještě přetlačili, Slovan už byl nad naše síly.
I tak jste drželi krok a za stavu 2:2 se mohlo zdát, že psychická výhoda je na vaší straně.
Ale předchozí zápasy nás dost vyčerpaly. Po sérii se Zvolenem jsme si prošli virovou nákazou, de facto celá kabina lehla. V základní části by se dalo jednat o posunutí termínu, ve finále to logicky nepřipadalo v úvahu. Heroicky jsme ubránili jeden zápas na Slovanu, později se však opravdu projevila vyčerpanost. V pátém a šestém zápase byli nosní hráči zdemolovaní. Nebyl tam potřebný kyslík.
Finálovou sérii provázely místy značné emoce. Nitra požadovala kontumaci třetího zápasu, čtvrté utkání se dohrávalo s několika tvrdými bitkami. Jak jste to vnímal?
K tomu prvnímu, to byla spíš jen mediální záležitost. Abych to krátce vysvětlil, jeden hráč v naší mládeži měl hostování jen do konce března, někdo se zkrátka upsal, byla to chyba. Naše vedení si to uvědomilo, ale bylo mu řečeno, že se s tím nedá zpětně nic dělat, že by to byl strašný precedens. Byť šlo o hráče z osmé třídy, jen o to, aby hrál. No, a potom stejným způsobem byl Rastislav Gašpar zapsaný na soupisce B-mužstva Slovanu, proto neměl ve finále proti nám nastoupit. A výjimku dostal. Spíš to byla mediální bitva o ohýbání pravidel, ale ve skutečnosti by někdo z nás trenérů nebo hráčů jen těžko chtěl, abychom v play off uspěli díky kontumaci.
A k tomu, co se dělo na ledě, potažmo mezi střídačkami?
Nedostatky v hokejovosti jsme nahrazovali emocemi, tvrdostí. Závěr čtvrtého zápasu, v němž jsme Slovan přetlačili, byl proto tak vyhrocený. Semlelo se to, ale podle mě to nijak nevybočilo z toho, co v play off občas bývá, co k němu patří. Beru to tak, že když si chlapi chtějí něco vyříkat, měli by třeba na tom ledě shodit rukavice. Ale po sérii se podají ruce a nemělo by se nic zpochybňovat.
Nitru bodově táhl především Samuel Buček, v 63 zápasech nasbíral celkem 82 bodů (51 gólů, 31 asistencí). Co k němu povíte?
Samo umí dávat góly. V minulosti měl jako mladší hráč trochu výkyvy, hlavně ho trápily zdravotní problémy a v předchozí sezoně ve Slovanu neodehrál ani polovinu zápasů. Vrátil se do Nitry, chtěl udělat kvalitní ročník s tím, že mu to pomůže k následnému lepšímu angažmá. Tak to měli i Michal Krištof, Matej Paulovič, Róbert Lantoši. Líbí se mi, když do sebe mladý kluk dokáže takhle investovat. Peníze a lepší angažmá si vás pak najdou.
Svůj odchod z Nitry jste po finálové sérii komentoval tak, že jste trochu vyhořelý a opotřebovaný. Jak těžké je být tak dlouho na jednom místě? V Nitře jste totiž strávil osm z posledních deseti sezon.
Je to dlouhodobý vztah, který s sebou nese i negativa. Obě strany znají své chyby a nedostatky, dochází k nedorozuměním. Nechci to nazývat jako konflikt, ale vedení má své požadavky, já zase své. A na střídačce se někdy nedají dělat kompromisy. Asi i pro Nitru bude dobré, když tam zavane jiný vítr. Když chcete mužstvo pořád něčím oslovovat, musíte hledat nové formy.
Což vám šlo po těch letech už jen těžko?
Už jsem cítil, že se začínám opakovat, že hráči znají každou průpovídku, každý můj slovní obrat. K jednomu jubileu jsem dostal tričko s jednou takovou průpovídkou, a teprve když jsem to viděl, uvědomil jsem si, jak často ji používám. Vnímal jsem taková určitá upozornění, že mě hráči v nadsázce berou jako kulisu. Dopad vašich slov potom není tolik znát. Odejít ve správný čas je taky kus umění a rozhodl jsem se, že ten čas nastal. Je dobré, že odcházím po kvalitním výsledku. To mě těší.
Máte v hlavě, co bude dál? Odpočinete si od hokeje?
Momentálně ano, plánuji spíš něco civilního. Až mi to začne chybět, budu to řešit. Teď se dívám ve Zlíně po něčem civilním. S manželkou jsme žili takové víkendové manželství, vídali jsme se občas. Taky už potřebuji být nablízku tatínkovi. Pokud se časem něco objeví a s manželkou se domluvíme, že do toho půjdeme, budu se moct k hokeji vrátit.
