reklama
 
 

Alibistické fráze typu, že můžeme jen překvapit, neuznávám. Mladým chybí sebedůvěra, nechápe Sivek

6. 1. 2017
V roce 2001 byl Michal Sivek kapitánem posledního českého juniorského výběru, který ze šampionátu dvacítek přivezl zlatou medaili. Od té doby však šla tuzemská hokejová mládež hodně dolů. "Dvanáct let bez medaile je hrozně dlouhá doba. O změnách se tu jen mluví a nic se neděje. Už vůbec pak nechápu, jako můžou hráči říct, že si málo věřili. Naše generace se za fráze neschovávala," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz účastník tří juniorských mistrovství a v současnosti uznávaný hráčský agent Sivek.

Čeští junioři skončili na mistrovství světa znovu ve čtvrtfinále. Co jejich vystoupení říkáte?

Na jednu stranu můžeme být zklamaní, ale realita je holt taková. Trochu se to ve mně mísí. Asi se dalo dopředu tušit, že to na zlato nebude, ale přeci jen vždycky doufáte, že to třeba může nějak dopadnout.

V čem byl podle vás hlavní rozdíl mezi svěřenci Jakuba Petra a těmi úspěšnějšími týmy?

Těžko říct. Podle mého rozhodně chyběli někteří hráči, kdyby byli k dispozici třeba Pavel Zacha a Dominik Lakatoš, tak ta útočná síla mohla být daleko větší. Pokud se podíváme na čísla, tak zjistíme, že bodování mužstva vyhráli dva obránci. Na tom je jasně vidět, že góly od útočníků prostě chyběly. Vymlouvat se na absence ale nemůžeme. Kdybychom však byli v plné palbě, věřím, že bychom ve skupině udělali víc bodů a Kanadě se tak vyhnuli.

Nepřišlo vám, že hráči soupeřům nestačili zejména v rychlosti?

Měli jsme pasáže, kdy jsme stíhali a byli vyrovnaným protivníkem. Ono to není až tak o rychlosti bruslení jako o rychlosti v hlavě. Prostě se rychle a správně rozhodnout. Když dostane puk Kanaďan nebo Švéd, okamžitě ví, kde má spoluhráče, a zvolí tu nejlepší možnost. Tohle u nás chybí.

Zaujal vás přesto některý z Čechů svým výkonem? Vyčníval někdo nad ostatní?

Já popravdě sledoval hlavně kluky, které zastupuji jako agent. Přesto kdybych měl někoho jmenovat, tak asi řeknu Filipa Hronka s Kubou Zbořilem. Z pohledu obranné hry se mi oni dva opravdu líbili. Těžko ale někoho vyloženě vypichovat, výrazná individualita nám bohužel chyběla.

Po několika zápasech se do médií omlouvali brankáři, že tým nepodrželi, jak bylo třeba. Byla chyba v nich?

Rozhodně ne. Gólmani to mají vždycky těžké, protože když dostanou gól, jsou zkrátka nejvíc vidět. Když na vás vyletí 40–50 střel za zápas, tak se to těžko drží na nule a juniorský šampionát určitě není o tom, že by padaly jeden nebo dva góly. Na Vladaře se Škarkem bych to určitě neházel. Oba jsou kvalitní a mají před sebou velkou budoucnost.

Po prohrách se Švýcary a Dány hráči mluvili o tom, že si málo věřili. Chápete to?

Vůbec. To se strašně těžko poslouchá. Když někdo jde do zápasu a řekne, že nemá sebevědomí, tak já nevím, kdy jindy by ho měl mít. Zní to hrozně divně, nerozumím tomu. Ti kluci jsou v národním mužstvu, mají kvalitu, jsou nejlepší v ročníku. To sebevědomí tam prostě být musí. O tom celý hokej je.

Česká dvacítka už na medaili z MS čeká dvanáct let. Nesvědčí to o tom, že už patříme do kategorie právě k týmům, jako jsou Dánové a Švýcaři?

Ta doba bez medaile je opravdu dlouhá. Určitě je to k pozastavení. Každý o tom mluví, ale něco by se opravdu mělo změnit. Přijde mi, že o tom jen čteme, ale nic moc se vlastně neděje. Já si přitom nemyslím, že bychom měli špatné hráče nebo celé ročníky. Před dvěma lety se povedla medaile osmnáctkám, to je ale málo. Vždycky někdo vyletí, ať už nahoru, nebo dolů.

Letos se tedy směrem ke dnu sesuli Finové. Co na jejich představení říkáte?

To se prostě stane. Vůbec to neznamená, že by měli slabý ročník, to vůbec. Jsem naopak přesvědčený, že za rok přijedou a zase budou hrát špičku. Ta křivka překvapení a zklamání funguje na obě strany stejně.

Jste agentem mnoha hráčů z českého výběru. Jak jste si turnaj užil? Stíhal jste vůbec sledovat krom svých hráčů i tým jako celek?

Jasně. Ono jsou to pro mě vlastně takové dvě roviny vnímání. Jedna je pracovní a druhá ta fanouškovská. Během turnaje se lidi různě na hráče ptají, musím to konzultovat. Zároveň mě ale samozřejmě zajímá i celý tým. Osobně jsem byl jako hráč na třech mistrovstvích a hraje se tady nejlepší juniorský hokej na světe. Prožívám to opravdu hodně.

Byl jste kapitánem týmu, který dokázal v roce 2001 jako poslední šampionát vyhrát. Ty vzpomínky ve vás asi v téhle době každoročně ožívají, že?

Je to tak. Poprvé jsem hrál MS 1999, kde jsme ale vybouchli a skončili sedmí. O rok později jsme jeli do Švédska v roli outsiderů. Nikdo nám nevěřil, nikdy jsme totiž nic nevyhráli. Všechno si ale sedlo a my nakonec brali zlato. Do Moskvy 2001 jsme už pak jeli jako favorité a dopředu jsme i avizovali, že ten turnaj prostě jedeme vyhrát. Povedlo se.

Taková slova sebedůvěry už dnes od Čecha uslyšíte jen stěží...

Máte pravdu, nevím, čím to je. My jsme asi byli generace, která byla vychována trochu jinak. Nikdo se neschovával za fráze typu "jedeme to zkusit a uvidíme". Ať mám jakoukoli kvalitu, vždycky přece musím chtít dosáhnout vítězství. Alibi o tom, že můžeme jen překvapit, nemám rád. Pravdou ale je, že my jsme tehdy měli obrovskou hráčskou kvalitu. Tým táhli hráči jako Pavel Brendl, Tomáš Plekanec nebo Rosťa Klesla. Takové persony teď asi chybí.

Dnes se hráči nevedou k tomu, být sebevědomí?

To moc nemůžu posoudit. Jedno ale vím jistě, sebevědomí není nikdy na škodu. Být zalezlý v koutě a zkusit jen občas vystrčit růžky prostě není ta správná cesta. Tím ale rozhodně nemyslím, že by neměli být hráči pokorní. Do naší generace bylo však sebevědomí vtloukáno. Navíc chlapi v té době vyhrávali velké turnaje a ta atmosféra byla taky úplně jiná. Vítězná nálada je hrozně nakažlivá. Teď celkově to vyhrávací období trochu chybí.

autor: Ondřej Kuchař | 6. 1. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama