Podivuhodný příběh opory repre: jako mladík tahal hovězí, v důchodu makal na jatkách

Když mu bylo 18 let, tak se o něj zajímala Slavia, která mu za přestup nabízela dva volňásky na nejbližší ligový zápas. Burgr zdvořile odmítl, ale o dva roky později se jako hráč Kročehlav za dvě tisícovky upsal Spartě.

Kromě velkých sparťanských úspěchů na domácí i zahraniční scéně patřil v letech 1928 – 1938 mezi klíčové hráče národního mužstva. Byl členem i stříbrného týmu z památného mistrovství světa v roce 1934. Vzpomínky na tento triumf kalí jedna nešťastná událost, která mu předcházela.

„Na podzim třiatřicátého jsme hráli doma s Kladnem. Po dešti hřiště umrzlo a ještě napadl sníh a na tomto těžkém terénu jsem si utrhl úponový sval na levé noze. Zpočátku to vypadalo, že končím s fotbalem, měsíc jsem ležel. Pomalu jsem se vracel, více než půl roku nehrál a do Itálie jsem jel jako náhradník, spíš za odměnu.“ vzpomínal Burgr.

Svým spoluhráčům z počátku dělal alespoň vlajkonoše. „Na mém místě hrál Láďa Ženíšek ze Slavie, ale ten ze zdravotních důvodů nemohl nastoupit v semifinále proti Německu, a tak jsem si prožil atmosféru šampionátu i já. Zvítězili jsme 3:0, ale ve finále už byl v sestavě zase Láďa,“ vzpomínal s odstupem mnoha let.

O čtyři roky později měl Burgr pevné místo v sestavě národního mužstva na mistrovství světa ve Francii. Po vítězství 3:0 nad Nizozemskem a remíze 1:1 s Brazílii ho moc mrzela porážka 1:2 v opakovaném zápase s Brazílií, která znamenala už ve 2. kole vyřazení.

„Pošesté v životě jsem byl v tomto střetnutí kapitánem mužstva. Byla to pro mě velká pocta, ale rád bych se jí ten den velice rád vzdal. Už léta to byla výsada brankáře Františka Pláničky, který ale první zápas s Brazílií dochytal půl hodiny se zlomenou rukou a teď nám moc chyběl. Zvláště když se zraněním ho vystřídal brněnský náhradník Burkert. I tak jsme byli vyřazení dost nešťastně, nebyli jsme horší než Brazilci,“ prozrazoval své pocity.

V roce 1944, ve svých 38 letech, se Burgr se Spartou a s profesionálním fotbalem rozloučil. Ještě dvě sezony obouval kopačky v Mostu a jako trenér se věnoval mládeži, ale až po zaměstnání, jen pro radost.

„Nechtěl jsem dělat trenéra z povolání. Potřeboval jsem pracovat, byl jsem na to od mládí zvyklý. V Mostě jsem se vrátil k vyučené i oblíbené řezničině, pak jsem v elektrárně opravoval turbíny a později se stal vedoucím potravinářské prodejny Pramen. Po přestěhování do Libice nad Cidlinou jsem opravoval zemědělské stroje a jako důchodce dlouho brigádničil na jatkách,“ prozrazoval svoji cestu po skončení své fotbalové kariéry.

V posledních letech svého života nejčastěji vyrážel se psem na procházku k řece Cidlině. „Těch mých nohou se útočníci kdysi báli, ale už mi moc neslouží. Líp poslouchají na kole. Dcera mi koupila hůl, ale já se s ní stydím chodit, i když to s ní jde líp. Fotbalové dění sleduji z novin a z televizní obrazovky. A jsem hodně kritický,“ usmíval se při jednom z posledních rozhovorů s autorem článku, který proběhl v polovině osmdesátých let.