Třikrát se stala Fotbalistkou roku. V dresu Sparty získala třináct mistrovských titulů. Zahrála si i ve Švédsku. Teď dokončuje profesionální trenérskou licenci a snaží se tým Raptors Praha dovést do nejvyšší soutěže. Lucie Martínková zkrátka bez fotbalu neumí být.
Ještě vás, fotbalistky, posílají chlapi k plotně? Nebo se to už zlepšilo?
Já už se s tím nestýkám. Opravdu jsem strašně dlouho nepřišla do kontaktu s negativní reakcí typu, že ženský prostě nepatří do fotbalu. Ale možná je to lidmi, kterými jsem obklopena.
Nemáte ráda srovnávání kvality mužského a ženského fotbalu. Přesto se zeptám: Doháníte již pány fotbalisty?
Nemám ráda srovnávání, protože to nejde reálně srovnávat. Odlišná fyziologie vylučuje, abychom byly stejně rychlé a silné. Ale kdybychom dostaly příležitost být na hřišti stejně dlouho jako kluci, po technické a taktické stránce se jim vyrovnáme. Postupně k tomu dospějeme. Když vidíme kvalitu ženské Premier League nebo španělské ligy, je to jen otázka času. Chce to pouze trpělivost a podmínky.
Jaké podmínky máte aktuálně v Česku?
U nás ještě nemáme žádnou ligu profesionální. Ale máme dva profesionální týmy – Spartu a Slavii, kde holky trénují i dopoledne. Pak máme takové poloprofesionální kluby jako Slovácko nebo Liberec. Ale není to v nich tak, že by holky mohly čistě dělat jen fotbal. Já však neberu profesionalismus podle toho, jestli za to někdo něco bere, dívám se na to z hlediska přístupu. Profesionál je ten, kdo se snaží dělat věci, jak nejlíp umí, a posouvá se každý den. Holky v Raptors k tomu tak přistupují.
Jak se ve vašich očích posunul ženský fotbal v posledních letech?
Rozvoji hodně pomohlo pravidlo UEFA, které stanovilo, že jakýkoli mužský klub, který chce hrát evropské poháry, musí mít dívčí tým. To odstartovalo velký boom v Anglii, v Itálii nebo ve Španělsku. Třeba Real Madrid, který neměl v té době ženský tým, ho musel vytvořit tím, že koupil v Madridu jiné družstvo. O nárůstu popularity ženského fotbalu svědčí i to, že padají divácké rekordy. Ženské El Clásico se hraje před osmdesátitisícovou návštěvou, finále FA Cupu v Anglii ve Wembley bylo v minulé sezoně vyprodané.
Před jakou nejvyšší návštěvou jste hrála vy?
Bylo to při zápase s reprezentací v Anglii. Na tribunách tehdy sedělo asi 23 tisíc lidí. A když jsme hrály s reprezentací v Holandsku, přišlo se podívat přes 20 tisíc diváků. Atmosféra tam byla krásná. S mistryněmi Evropy jsme u nich remizovaly 1:1, přesto na nás domácí příznivci po zápase čekali a vyjádřili nám respekt. Vycvičena z české mentality jsem si myslela, že by měli být spíš naštvaní, že jsme jejich tým doma obraly o body, ale oni nám tleskali.
Jaký je rozdíl v atmosféře na stadionu při ženských zápasech oproti těm mužským?
Těžká otázka. Ale myslím, že my máme fanouškovskou základnu trošku jinou než chlapi. Chodí na nás víc rodiny s dětmi. I v ženském fotbale se však najdou fanoušci, kteří si jdou na stadion něco kompenzovat. Nedávno jsem se byla podívat na ženském derby Slavia – Sparta a nebyli tam jen slušní fanoušci.
Co musím mít, abych mohl uspět jako trenér u ženského celku?
Otevřenost, přirozené charisma, respekt. A nechtít si ten respekt vynucovat…
Křikem?
Bez kabiny se nedají dělat výsledky. Jakmile nemáte správnou chemii v týmu a soudržnost, aby byl tým na prvním místě, nic nedokážete. U nás v Raptors to mají holky skvěle nastavené. Je to pro tým opravdu strašně důležité, abychom si navzájem pomáhaly, spolu rostly a výsledky přijdou. Ale je to práce a je to křehké.
Čím vás obohatilo působení ve Švédsku?
Odešla jsem po iks letech ze Sparty, kde jsem měla pevnou půdu pod nohama, a ocitla jsem se v prostředí s celkově jiným přístupem než u nás, takovým hodně pozitivním. Bylo to jako den a noc.
Co byl největší rozdíl?
Ve Švédsku se rozebíraly věci spíš do pozitivna – co se nám povedlo. A když už se řešilo něco špatného, byla to jedna věc v rámci videoanalýzy celého zápasu nebo tréninku. Je to důležité, protože ženská hlava je sama o sobě taková, že vidí spíš to negativní. Samy se dokážeme dostat pod tlak, když nám věci nejdou. V tomhle to bylo opravdu ve Švédsku dobře nastavené. Přenáším si to do své trenérské praxe.
Jürgen Klopp v Liverpoolu před videorozbory hráčům opakoval, že je nikdo nechce zesměšňovat, ale že chce pomoci jim a celému týmu.
Taky se snažím vytvořit bezpečné prostředí. S holkami to máme nastavené tak, že nejdůležitější je reakce. Každý udělá chybu, nikdo není neomylný, ale je důležité, jak na chybu zareagujeme. Že třeba hned mákneme a balon vybojujeme zpátky. Holkám říkám, ať si neberou věci osobně, že je důležité říct nahlas, když někdo zapomene na plnění klíčových principů hry, které potřebujeme plnit. Myslím, že jsem a byla jsem už jako hráčka upřímná. Uměla jsem pochválit, ale když se mi něco nelíbilo, tak jsem to řekla. Jsem v této oblasti taková rázná.
To není na škodu, ne?
Přijde mi, že dnes už se to moc nenosí. Kolikrát hráčky všechno nechávají na trenérech. Ale někdy je potřeba, aby si něco mezi sebou vyříkaly už na hřišti. Tam už to trenér za ně neodehraje. Musí si pomoct samy.
Jak tomu bylo ve Švédsku?
Bude to možná příběh na déle, ale řeknu ho. Byly jsme tam se ségrou na přelomu února a března na zkoušce a v rámci toho jsme měly utkání. Celý zápas jsme vedly. Zhruba v 80. minutě poslal trenér na hřiště ze střídačky útočnici. A ona neběžela tam, kam měla. Tak jsem jí rázně řekla, že tam měla běžet, protože to byla její hráčka. Další den na tréninku se jí holky ptaly: Která to byla? Takhle si tam o mně povídaly.
A pak to přijaly?
Ano, věděly, že jsem spravedlivá. Měly jsme se ségrou vítězného ducha, proto jsem také jednou pokárala zkušenou hráčku. Když se celý tým musel vrátit, ona zůstala stát vepředu. Hrála levé křídlo a já jsem na ni z pravého křídla anglicky řvala, že chceme ten zápas vyhrát, tak ať kouká mazat dozadu.
A mazala?
Mazala. Chtěla taky vyhrávat. Za mě je to přirozené lídrovství. I když jsem mohla být před pár lety někdy mírnější.
Český ženský fotbal nedávno zasáhla kauza trenéra Slovácka Petra Vlachovského, který si čtyři roky tajně natáčel svěřenkyně v šatně a ve sprše. Jakou odezvu má tahle skandální událost mezi hráčkami a trenérkami?
Tohle je velice těžké a závažné téma. Je to něco strašného, co by se nemělo stávat. Je to trestuhodné.
Co říkáte ročnímu podmíněnému trestu, pětiletému zákazu činnosti a pokutě 20 tisíc korun pro každou z obětí?
To je absolutní výsměch. Dle mého názoru by se k tomu měly zpětně vyjádřit příslušné vedoucí orgány na klubové či národní úrovni. Přeci jen to byl klubový a reprezentační trenér. Věřím, že se proces obnoví a dostane vyšší trest. Takový typ lidí nesmí u ženského fotbalu působit. Je mi opravdu z toho zle. A to nejsem v kůži holek, kterým se to stalo.
Nesetkala jste se během hráčské kariéry s něčím podobným?
Já díkybohu ne.
Ale asi se dokážete vžít do pocitů poškozených?
Těžko se mi o tom mluví, protože jsem v téhle situaci nebyla, navíc každý jsme jiný. Nicméně pro poškozené dívky to musí být hrozná zkušenost, která je může ovlivnit na velmi dlouhou dobu a já toto jednání naprosto odsuzuji.
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
Ze zákulisí policejního „pekla“, kde došlo k sebevraždám. Jak se likvidují „nepohodlní“?
V řadách policie panuje dusno. Po tragické smrti policistky Hany Kubicové, která si začátkem října vzala vlastní život, mluví někteří bývalí i současní příslušníci uniformovaných sborů o prostředí, ve kterém jsou stres, šikana a ponižování na denním pořádku. S některými svědectvími se podělili s Aktuálně.cz. Podle policejního prezidia byly podněty ale prošetřeny a nepřišlo se na žádná pochybení.
Proč jdou lidé k volbám. Jedno téma tíží všechny, ukazují data
Co lidé od svých radnic očekávají, se výrazně liší podle toho, kde žijí. Jedno téma se ale drží na předních příčkách napříč republikou. Vyplývá to z výzkumu agentury STEM, který před komunálními volbami zjišťoval, čemu by podle voličů měli noví radní věnovat největší pozornost.
Nechceš na vojnu, jdeš sedět! Do Evropy se vrací tresty pro odpírače, důvod je jasný
Dva týdny natvrdo. Tolik dostal 25letý muž v Norsku za to, že nenastoupil na povinnou vojenskou službu. Soud první takový trest za posledních 20 let zdůvodnil neblahou bezpečnostní situací v Evropě. Dosud dostávali norští „odpírači“ jen podmíněné tresty.
Osvobození tu bolí dodnes. Těžce zkoušenou Osoblahu ani po volbách zázrak nečeká
Byla to první česká obec osvobozená Rudou armádou. Během pětidenní operace v březnu 1945 boje zničily na 90 procent Osoblahy, příchozí sovětští vojáci pak řadu místních žen a dívek znásilnili. Je znát, že malá obec v bývalých Sudetech proslavená úzkokolejkou za válečné hrůzy platí dodnes. V rámci předvolební série tentokrát deník Aktuálně.cz vyrazil do jednoho z nejodstrčenějších koutů Česka.