Nejlepším hráčem Italů byl Mussolini, zlobil se Laufer. Jako Žid válku nakonec přežil

Zatímco aktuální vystoupení české reprezentace na MS provázejí zklamání a kritika veřejnosti, první šampionát, kterého se zúčastnili Čechoslováci před takřka stoletím, vyvolal v tuzemsku bouřlivé nadšení. U zisku historických stříbrných medailí nechyběl ani legendární sportovní komentátor Josef Laufer, jehož pero zachytilo situace, které se z dnešního pohledu jeví až neuvěřitelně.

Josef Laufer se stal prvním sportovním rozhlasovým reportérem v Československu. Už 3. října 1926, tedy před sto lety, zcela improvizovaně okomentoval fotbalový zápas Slavia - Hungária Budapešt. Postupně se jako sportovní novinář vypracoval a stal se legendou. Každá jeho reportáž, především z fotbalových a hokejových zápasů, byla emotivní, vtipná a zaujala i sportovního laika.

Ve svých publikacích se k významným sportovním akcím často vracel. Patřilo k nim také fotbalové mistrovství světa v roce 1934 v Itálii, ze kterého si československý tým přivezl stříbrné medaile.

V osmi italských městech nastoupilo 16 účastníků k utkáním prvního vyřazovacího kola a Československo si v Terstu zajistilo postup vítězstvím 2:1 nad Rumunskem.

„Zápas jsem sledoval u mikrofonu umístěného na vysoké střeše tribuny, kde řádila životu nebezpečná bóra (vítr vanoucí z pevniny do moře - pozn. aut.). K mikrofonu byla připevněna jakási trubice, do které jsem musel mluvit. Jinak by totiž prudký vítr odnesl má slova stranou a posluchači by doma nic neslyšeli,“ popisoval Laufer neobvyklé podmínky.

„Na střeše jsme všichni reportéři a technici byli přivázáni, aby nás vítr nesmetl dolů. Ani o přestávce jsem nemohl opustit své stanoviště a opatřit si informace, které by posluchači rádi slyšeli. Po skončení zápasu vedla má cesta nejdřív do koupelny, neboť ze střechy jsme všichni slezli špinaví jak mouřeníni,“ vyprávěl.

Ve čtvrtfinále československý tým zvítězil v Turíně 3:2 nad Švýcarskem.

„Jevištěm tam byl krásný nový stadion. Rozhlasoví reportéři tam měli zasklené kabiny a okna se dala otevřít. Když se podařilo postoupit, tak jsem do mikrofonu hlásil, že už za tři dny nastoupíme v semifinále proti Německu. Připojil jsem i žádost několika našich reprezentantů, že už deset dní nemají z domova žádné zprávy a uvítali by české noviny i časopisy. A to jsem netušil, co tím nechtěně způsobím.“

V Římě se vítězstvím 3:1 nad Německem československému mužstvu nečekaně otevřely dveře do finále.

Římský stadion ovšem neměl tak dobrou hrací plochu ani technické zázemí jako turínský stánek. Hráčům se trávník příliš nezamlouval a Laufer neskákal nadšením z boudy, kterou mu Italové na tribuně připravili.

„Zato už začaly chodit blahopřejné telegramy. Druhý den jich byly stovky, což ještě šlo - ve srovnání s tím, co následovalo v dalších dnech. S dopisy a novinami přicházely také balíky a informace, že do Říma budou vypraveny dva zvláštní vlaky, desítky autokarů a soukromých aut se dvěma tisíci fanoušků,“ vzpomínal sportovní reportér.

V Československu vypukla doslova horečka, neboť s postupem do finále nikdo nepočítal.

Mužstvo odjelo z Říma do klidného Frascati, zatímco Laufer zůstal v metropoli. Octl se tak v epicentru veškerého zájmu. Fanoušci za ním chodili především s žádostmi o vstupenky, kterým nemohl vyhovět, protože finále bylo už dávno vyprodané, a navíc ani neměl italské peníze.

„Chodily i kupy balíčků, byly v nich čtyřlístky, kominíčci, prostě vše možné, co mělo zaručit vítězství nad Italy. Dorazily i uzeniny a dokonce také dvě štěňata, v každém 25 litrů plzeňského piva. To všechno následně putovalo k našim fotbalistům do Frascati,“ hlásil.

Jedním z návštěvníků Josefa Laufera byl český kameraman, který chtěl natočit finále.

„Po složitých jednáních na příslušných italských místech po něm žádali 75 tisíc lir, což bylo tehdy necelých 100 tisíc korun. To bylo pro něj neřešitelné, tak se vydal za mužstvem do Frascati. V Římě natočil některé pamětihodnosti a nástup hráčů do autokaru před jeho cestou na finále. A tak nakonec hlavní částí římského filmu bylo slavné uvítání výpravy po příjezdu do Prahy.“

Pokud jde o finále, tak jeho švédský sudí Eklind se československému mužstvu stal osudným a nemalou měrou se podepsal na jeho porážce 1:2 v prodloužení.

„Ze své budky blízko od čestné lóže jsem před zápasem viděl, že tohoto rozhodčího přivedli do lóže k tehdejšímu diktátorovi Benitu Mussolinimu, který s ním chvíli porozprávěl. Účel a důsledky tohoto hovoru se brzy ukázaly hned od prvních minut na hřišti. Na naše hráče byl více než přísný a naopak často faulujícím Italům trpěl doslova všechno,“ zlobil se Laufer.

Což v průběhu finále potvrzovali i zahraniční reportéři. Sporťáci z různých evropských zemí, ale třeba i z Argentiny či Brazílie, do mikrofonů několikrát opakovali, že Československo je lepším a hlavně „slušně hrajícím mužstvem“, díky čemuž ho také vyhlásili morálním vítězem.

V roce 1934 ovšem Josef Laufer ještě nemohl tušit, jakým směrem se v následných letech vydají světové dějiny a jak pekelnou roli v nich zastane italský Duce. Pro novinářskou legendu, která byla židovského původu, znamenal politický vývoj v Evropě obrovské nebezpečí.

Nakonec však Laufer druhou světovou válku přežil: od cesty do koncentračního tábora ho nejspíš zachránilo smíšené manželství. Zemřel v roce 1966.