Parodie na fotbal, opovržení se mísí s obdivem. Češi na MS vyvolali nečekaný rozruch

První gól českých fotbalistů na světových šampionátech po dlouhých dvaceti letech vyvolává ve světě nečekanou a emotivní polemiku. Trefa Ladislava Krejčího proti Korejcům se stala terčem obdivu i opovržení.

Německý Gelsenkirchen, 12. června 2006. Chytrá „prostrkávačka“ Pavla Nedvěda na Tomáše Rosického je klíčem k parádní samostatné akci českého playmakera.

Rosický po padesátimetrovém sprintu s míčem dokonalým kopem svou typickou „šajtlí“ překonává amerického brankáře Kaseyho Kellera. Češi v úvodním utkání MS vítězí nad USA 3:0 a čekají se od nich velké věci.

Jenže poté dochází ke smutnému obratu, při porážkách s Ghanou a Itálií už ambiciózní výběr Karla Brücknera nedává ani gól a jede domů s nepořízenou.

Další branku na světových šampionátech tak Češi střílí až o dvacet let později. Téměř přesně na den. 11. června 2026 se proti Korejcům trefuje hlavou stoper Ladislav Krejčí. Euforie po jeho zásahu ale trvá jen chvíli, český tým nakonec po vysoce nedostatečném výkonu prohrává 1:2.

Kolem gólu českého kapitána se přesto i právě proto rozjíždí takřka globální diskuse. „Je to jen můj názor, nebo jsme právě viděli nejlepší vhazování všech dob?“ objevuje se na sociální síti X.

„Češi otevřeli skóre autem naprosto nevídané kvality. Dokonale provedená standardní situace,“ píše britský The Guardian ve své reportáži, jinak ale výběr trenéra Miroslava Koubka po zásluze kritizuje za jednostrannou taktiku zaměřenou na bojovnost a právě „standardky“.

Ještě dál jde The Athletic, renomovaný sportovní web fungující pod The New York Times.

V článku s výmluvným titulkem „Dlouhé hody vs. Fotbal 1:2“ popisuje kombinaci krásy a ošklivosti, kterou Krejčího „hřebík“ v Guadalajaře namíchal.

„Bylo to svým způsobem krásné. Možná alespoň pro pár lidí. Vladimír Coufal si otřel míč o dres a poslal ho do hry nízko, prudce a naplocho. Letěl po štiplavé trajektorii, která víc připomínala frisbee než typický oblouk dlouhého autového vhazování. Český kapitán si na balon naběhl v plné rychlosti a trefil ho naprosto čistě. Jeho hlavička skončila za zády jihokorejského brankáře dřív, než vůbec stačil reagovat,“ popisuje autor Jacob Whitehead.

Podle něj to museli čeští fanoušci vnímat jako mistrovský a umělecký tah štětcem. Ale co zbytek světa?

„Pro masy byl překvapivý český gól přesně tím typem branky, kterou by mohla milovat snad jen jeho vlastní matka. A tou matkou je Premier League,“ píše britský novinář.

Přichází s paralelou k nejvyšší anglické soutěži, která byla v uplynulé sezoně často kritizována kvůli rostoucí sázce na standardní situace, fyzickou hru a nejrůznější herní varianty na hraně pravidel, přičemž hlavním zosobňovatelem těchto atributů byl podle kritiků mistrovský Arsenal.

Však se na sítích po českém gólu okamžitě šířil „mem“ představující španělského manažera Gunners Mikela Artetu, jak si u televizní obrazovky libuje a Krejčího trefu vychutnává jako to nejkvalitnější víno.

Podle Whiteheada byl vliv Premier League na přístupu českého týmu jasně patrný. „Od první minuty dal jasně najevo, že chce zápas proměnit spíše v souboj sil a vůle než ve fotbalovou podívanou. Naznačil to už tvrdý zákrok Lukáše Provoda krátce po úvodním hvizdu,“ píše.

„Český gól po dlouhém bránění a absorbování jihokorejského tlaku působil téměř jako parodie na podobu Premier League v minulé sezoně. Někdejší opora West Hamu našla hlavu stopera Wolverhamptonu a Češi šli do vedení. V 59. minutě přitom o jejich první střelu na branku,“ připomíná.

Skutečnost, že branka padla po dlouhém autovém vhazování, který autor označuje za snad nejvíce vysmívaný typ standardní situace už od dob Stoke City pod vedením Tonyho Pulise, prý celou symboliku ještě podtrhla.

Čechům strategii nijak nevyčítá, vzhledem k tomu, že po technické stránce nemohou Jihokorejcům konkurovat.

„Chtěli zápas co nejvíce svázat, minimalizovat riziko a spolehnout se na kvalitu svých standardek. Jde o naprosto legitimní taktiku, která jim ostatně pomohla postoupit na MS, když v baráži uspěli ve dvou po sobě jdoucích penaltových rozstřelech. A takhle hrají už roky. To však ještě neznamená, že se takový způsob hry musí líbit všem,“ poznamenává autor.

Nejen podle něj nakonec vyhrál fotbal. Kdyby Češi uspěli, mohli by se jejich „antifotbalem“ na letošním mundialu inspirovat i další týmy. Takhle i Koubek a spol. vědí, že v dalších zápasech musejí ukázat i něco navíc.