Koubkovi šlo v Americe o život. Nikdo nemluvil, všichni se báli, líčí kouč

Vydal se za velkou louži, aby zažil ve čtyřiasedmdesáti letech největší turnaj své trenérské kariéry. Kouč české fotbalové reprezentace Miroslav Koubek však již jednou Ameriku objevoval. „Podruhé jsem se tam narodil,“ vypráví.

Je to už téměř půl století, ale ty vzpomínky má pořád v živé paměti. Aby ne, na takové zájezdy se nezapomíná. Tehdy společně s kamarády z prvního týmu pražské Sparty zamával české zimě a vydal se za teplem do daleké Ameriky. „Projeli jsem skoro celou Jižní a Střední Ameriku a končili jsme ve Spojených státech v Miami,“ vybavuje si dobře Koubek, který se opět octil za oceánem. Tentokrát ne jako brankář Sparty, ale coby hlavní trenér jednoho z účastníků závěrečného turnaje světového šampionátu.

Co vám naskočí před očima, když vám někdo připomene misi, kterou jste za oceánem absolvoval jako hráč?

Šestka v Uruguayi na Nacionalu Montevideo. Přitom jsme ještě asi dvacet minut před koncem vedli 2:0. Jenže v tom horku nám nějak došly síly a potom to tam napadalo. Ale jinak byl pro mě největším zážitkem celý zájezd. Předtím do Ameriky jezdila Dukla, pak jsem chytil éru, kdy jsme tam jezdili se Spartou. A hráli jsme i proti národním mužstvům. Takže Koubek stál v bráně proti Kolumbii, Ekvádoru, Hondurasu.

Procestovali jste toho tenkrát opravdu požehnaně.

Přiletěli jsme do Ria de Janeiro, kde už na nás čekal autobus. Ten nás odvezl do Montevidea, což trvalo celou noc. Tam jsme hráli právě s Nacionalem. Z Montevidea jsme letěli do Argentiny, do Buenos Aires, ale odtud jsme zase hned jeli autobusem do Cordóby. Pak jsme se vrátili opět do Uruguaye. A odtud jsme letěli do Ekvádoru. A při tomhle přeletu jsem zažil nejhrůznější zážitek ve svém životě. Tam už jsme se já a celý mančaft loučili se životem.

Co se přihodilo?

Nad Andami jsme chytli bouřku jako prase. Zasáhla nás, když jsme viděli zhruba půl kilometru pod sebou hřbety těch velikánů. Bičoval nás liják, což byl nejmenší problém, ale do toho šlehaly ohromné blesky. Normálně létaly letadlem blesky. Letadlo se trhalo. To nebyly turbulence, ono padalo dolů. Kdybychom nebyli připoutaní, skončíme někde ve stropě. Letadlo doopravdy praskalo ve švech. Trvalo to asi dvacet minut. Mysleli jsme si, že se z toho nemůžeme dostat. Lidi zvraceli, modlili se na sedačkách.

Letěli jste asi běžnou linkou?

Ano, nizozemský manažer nás takhle vozil. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo, ale všichni jsme se divili, že se z toho pilot dostal a letadlo to vydrželo. V tu chvíli jsme seděli jako zařezaní a nikdo nemluvil, protože jsme se báli o život.

Pak přišla úleva.

Všichni jsme se shodli, že jsme si mysleli, že to je naše poslední hodinka. Bylo to fakt něco šíleného. Když teď letíme, letadlo se začne trošku třást a někteří lidi již propadají panice, s úsměvem si říkám: Kdybyste viděli, co se nám se Spartou v roce osmdesát událo nad Andama, to byste teprve koukali. Tohle je proti tomu brnkačka.

Kdo z týmu to tenkrát nejhůře snášel?

Už to snad můžu prozradit, byl to Zdeněk Ščasný. Ten měl panickou ataku. On mi už dneska promine, ale možná si musel dát štamprličku.

Byli jste z Ameriky vykulení?

Viděli jsme naprosto jinou kulturu, jiné pojímání života. Maňana. V kolumbijském Medellínu nás varovali: Nechoďte nikam sami večer, jedině ve skupince minimálně čtyř, pěti lidí. Dostali jsme taky instrukce, abychom nevystrkovali ven ruce z auta.

Proč?

Říkali nám, že přiběhne na křižovatce frajer a strhne vám nebo uřízne hodinky. Byla to doba před Escobarem (drogový boss). Měl tam vrchol čtyři, pět roků po nás. Narkomanské město už tam bylo předtím.

Nikdo vás tam neokradl?

Do kufrů se nám taky někdo podíval, i mně se tam něco ztratilo. Už nevím, na jakém letišti, ale přišel jsem o holicí strojek. Našel jsem kufr otevřený a strojek byl fuč. Je to tam dodneška trošku divočejší.

Však se i teď o bezpečnosti během MS hodně hovoří.

To budou manévry. Ale v Mexiku budeme vždycky jen na otočku.

Kde jste tehdy pobývali nejdéle?

Nejdéle, skoro čtrnáct dní, jsme byli právě v Medellínu. Měli jsme kondiční přípravu a dva zápasy s Kolumbií. Krásné město! A my jsme byli středem obrovského zájmu médií, protože jsme hráli s jejich národním týmem. Televizní štáby k nám chodily do kabiny a dělaly záběry z ní. Tenkrát se ještě tahaly ty kabely. Přišel na nás plný stadion, padesát tisíc diváků.

Takže jste si zkusil i fotbal ve vyšší nadmořské výšce.

Medellín je patnáct set metrů nad mořem. Ale už si nepamatuju, jak to na mě působilo. Měli jsme výhodu, že jsme tam strávili dva týdny. Podstoupili jsme tam i kondiční přípravu s trenérem Jiřím Rubášem.

Držel vás zkrátka?

Byl přísný, ale nebylo to nic dramatického. Měl tvrdé tréninky, ale jinak byl taky správný chlap. Věděl, že nás nemůže zavřít na hotelu. Chodili jsme ven, jak jsme potřebovali.

Takže opět paralela s tím, co vás nyní čeká?

Je to téma i teď, protože s delším pobytem pohromadě nemá nikdo z hráčů zkušenost. Takže se zaobírám tím, aby nenastala ponorková nemoc. U nás tehdy byla zpočátku zájezdu velká natěšenost, ale v závěru jsem pozoroval u méně psychicky stabilních lidí podrážděnost. Tu zkušenost mám a musím si na to dávat pozor. Dlouhodobý pobyt samozřejmě vytváří měnící se stavy psychiky.

Co s tím?

Všechno musí mít hlavu a patu. Nemůžeme hráče jen držet na hotelu. Můj názor je, že musí žít život jako v klubech. Že si můžou jít třeba něco nakoupit, když mají volno. Nebudu bránit ani tomu, aby za nimi přišli rodinní příslušníci, když je budou v Americe mít. Musím jim tam vytvořit domácí prostředí a ne nějakou bázu po vzoru Tichonovovy hokejové sborné. Musíte nechat hráče přiblížit normálnímu životu. Jinak by se vzbouřili. Musí mít pocit, že nejsou svázaní. To je moje velká zkušenost. On to nikdo nezneužije, všichni kluci jsou rozumní a vědí, o co jde. Navíc to teď půjde ráz na ráz, takže tolik času zase nebude.

Kolik dní jste tehdy vůbec za oceánem strávili?

Čtyřicet. A už jsme se těšili domů, jak pejskové na páníčka.

Teď bude cílem vydržet v Americe co nejdéle.

Nechceme si jen odfajfkovat, že jsme na šampionátu byli. Budeme chtít udělat co nejvíc, v nejhorším případě postoupit ze třetího místa ve skupině. To pro mě bude leitmotivem turnaje. Nejedeme si to jen užít, jedeme bojovat o postup ze skupiny.