Praha - Ian Wright, někdejší kanonýr Arsenalu a reprezentant, se na poslední penaltu Erika Diera v televizním studiu raději nedíval. Obličej si skrýval do dlaní.
Vedle sedící Lee Dixon, další známé jméno anglické historie, vzápětí vybuchnul nadšením a společně se začali objímat. Za chvíli se k nim přidal Gary Neville, kdysi vynikající obránce Albionu a Manchesteru United, momentálně zřejmě nejlepší televizní expert v zemi.
Byla to čirá, nespoutaná euforie. Taková, která zalila zemi od Brightonu po Newcastle. V barech i ulicích cákalo pivo a zpívalo se "Football´s Coming Home" - hymna pro EURO 1996, které Anglie hostila.
Z intenzity nadšení to vypadalo, že je 15. července a Anglie se právě stala mistrem světa. K tomu je ještě daleko, jenže pro Albion znamenal včerejší postup přes Kolumbii do čtvrtfinále strašně moc.
A ještě víc než výsledek to, jakým způsobem k úspěchu došel. Upracovaně, vydřeně a na pokutové kopy.
Jak je všeobecně známo, penaltové rozstřely byly pro Anglii noční můrou. Poprvé v historii světových šampionátů v nich uspěla.
Série skončila. Ovšem ne díky štěstí (byť ho potřebujete). Ne proto, že prostě střelci měli svůj den. Ale proto, že se na ně tým dlouhodobě a systematicky připravoval. Za tím stojí současný trenér Gareth Southgate. Ano, jeden z těch, který zažil, jaké to je zklamat národ. V semifinále evropského šampionátu 1996 proti Němcům nedal a rival postoupil do finále na úkor domácích (6:5).
Šel jako šestý na řadu. Přihlásil se dobrovolně, protože cítil, že je to tak správně. Když se ho trenéři ptali, jestli už někdy penaltu kopal, souhlasně kývnul. Jenže byla jediná. A nedal ani tu druhou. Na základě vlastní zkušenosti už nechtěl spoléhat na náhodu a dobrovolníky.
I proto už od roku 2012, kdy Anglie vypadla na penalty ve čtvrtfinále s Itálií, loboval u Anglické fotbalové asociace, aby vypracovala strategii pro zvládání situace pod tlakem, jejíž součástí měla být i spolupráce se sportovními psychology. Rozběhla se naplno a doktorka Pippa Grangeová je součástí týmu i v Rusku.
Southgate se rozhodl dlouholetý problém národního týmu vyřešit, ne se před ním skrývat. Jeho snaha šla tak daleko, že dokonce pozval do St. Georges´ Parku, supermoderního tréninkového centra, v němž se připravují všechny reprezentace, Alana Shearera. Legendárního kanonýra a vynikajícího exekutora penalt, jenž uspěl ve všech třech rozstřelech, které v rozmezí let 1996 až 1998 zažil.
Nejlepší střelec v historii Premier League s reprezentanty řešil umění zahrávání pokutových kopů (Shearer byl tak mazaný, že v předvečer zápasů posílal cvičné penalty na opačnou stranu, než byl připravený v reálu, aby zmátl případné špiony ze strany soupeře).
Anglie mívala tendenci považovat rozstřel za otázku náhody a štěstí. Southgate zvolil jiný přístup: "Ne, určitě to není jen o náhodě a štěstí. Je to o umění předvést výkon, když jste pod tlakem. A na takových věcech se dá pracovat," prohlásil během turnaje. Poctivá příprava se vyplatila. Až na Jordana Hendersona proměnili všichni suverénně.
Osmifinále s Kolumbií bylo v Anglii označováno za "víc než jen pouhý zápas". Byl to večer, který měl potvrdit správnost cesty, po níž se "Three Lions" vydali. Je správná a zůstali by na ní i v případě úterního selhání. Ale teď se po ní půjde přece jen o něco snadněji.
Albion byl většinu utkání lepší, nicméně jeho hra nezanechala nějaký působivý dojem. Ovšem tento způsob výhry je pro něj mnohem cennější než případné vítězství 1:0. V nastaveném čase dostali tvrdý úder, přesto jej ustáli. Tým ukázal charakter a vnitřní sílu. Ukázal "novou" Anglii, za níž stojí fanoušci i média.
Před stále poměrně mladým týmem se otevřela obrovská šance. Ve čtvrtfinále Švédsko, v případném semifinále vítěz duelu Chorvatsko-Rusko. Taková možnost na finále se nemusí hned opakovat, a pokud ji nevyužijí, bezpochyby zavládne zklamání, třebaže očekávání před turnajem nebyla valná, řekněme všeobecně čtvrtfinálová.
Ale i když se nevrátí s pohárem, povedl se partě okolo Harryho Kanea první krok. Fotbal se vrací domů a s ní i znovu nalezená hrdost.
