Maroko se stává symbolem krize. Po Ceutě se otřásá i světový fotbal

Prezident federace Gianni Infantino svolal vedení FIFA do Rabatu. Záchranu hledá v zemi, která se po migračním náporu na Ceutu ocitla pod tlakem Evropy.

Maroko se v několika dnech stalo dějištěm dvou krizí, které zdánlivě nemají nic společného.

Zatímco na severu země desetitisíce lidí vyrazily přes hranici do španělské Ceuty, v metropoli Rabatu se rozhoduje o budoucnosti prezidenta FIFA Gianniho Infantina.

V obou případech se přitom ukazuje, jak silnou pozici Maroko získalo vůči Evropě – a jak obtížné je pro evropské instituce obejít se bez jeho spolupráce.

Infantino svolal na středu do Rabatu krizovou schůzku nejužšího vedení mezinárodní fotbalové federace.

Jeho pozice se během několika dní prudce zhoršila poté, co představil plán na prodej dvacetiprocentního podílu ve společnosti, která měla převzít komerční a organizační řízení turnajů FIFA včetně mistrovství světa.

Návrh na vstup soukromých investorů vyvolal odpor UEFA, severoamerické konfederace CONCACAF i představitelů asijského fotbalu.

Infantino sice projekt nakonec stáhl a omluvil se za rozdělení fotbalového prostředí, jeho ústup už však kritiku nezastavil. Některé evropské svazy mu odvolaly podporu a UEFA začala zvažovat právní kroky.

Proti prezidentovi FIFA se obrátili také lidé z jeho bezprostředního okolí. Generální sekretář Mattias Grafström napsal zaměstnancům, že se ocitli uprostřed nepokojů, které je obtížné pochopit a přijmout.

Zdůraznil zároveň, že jednotlivci a nestabilní období přicházejí a odcházejí, zatímco instituce musí pokračovat.

Od Infantinova projektu se distancoval také šéf globálního rozvoje FIFA Arsène Wenger. Bývalý trenér Arsenalu uvedl, že se na přípravě plánu nepodílel a dozvěděl se o něm až z médií.

Rozhodnutí celý projekt zrušit označil za nezbytné. Už dříve rezignoval Infantinův poradce Carlos Cordeiro, podle něhož šlo o špatnou dohodu pro světový fotbal.

Volba Rabatu není náhodná. Infantino má v Africe dlouhodobě silnější podporu než v Evropě a Maroko patří k jeho nejvýznamnějším spojencům.

Země bude spolupořadatelem mistrovství světa v roce 2030 a v březnu příštího roku má hostit kongres FIFA s prezidentskou volbou. Právě tam chtěl Infantino získat další mandát a zůstat ve funkci až do roku 2031.

Jeho soupeři však stále nemají dost hlasů ani jednotného kandidáta. Infantino proto může sázet na stejný princip, na němž Maroko vybudovalo svůj vztah s Evropou: evropské státy mohou kritizovat, protestovat a požadovat změny, zároveň ale potřebují partnera, který ovládá důležitou část systému.

Tuto závislost v posledních dnech ukázala Ceuta. Do španělské enklávy proniklo z Maroka přibližně 72 tisíc migrantů.

Většina se později vrátila, při chaotickém přechodu hranice však zahynuly desítky lidí. Evropská unie svolala mimořádné jednání ministrů vnitra a znovu začala řešit, jak výrazně je ochrana jejích vnějších hranic závislá na spolupráci Rabatu.

Maroko odmítlo, že by masový přechod hranice úmyslně umožnilo.

Podezření však zesílila zkušenost z roku 2021, kdy španělské úřady obvinily Rabat, že uvolnil dohled nad hranicí kvůli diplomatickému sporu kolem Západní Sahary. Migrace se tehdy stala prostředkem politického nátlaku.

Ve fotbale je situace samozřejmě jiná, princip mocenského vyjednávání je však podobný.

Infantino se po ztrátě evropské podpory uchyluje do prostředí, kde má stále dost spojenců, peněz a politického vlivu. Rabat se tak stává nejen útočištěm prezidenta FIFA, ale také symbolem nového rozložení sil.

O osudu světového fotbalu už dávno nerozhoduje pouze Evropa. Stejně jako v otázce migrace zjišťuje, že její kritika má omezenou váhu ve chvíli, kdy druhá strana drží v rukou hlasy, hranice nebo pořadatelská práva.