Když outsider došel až do finále a Schrojf čaroval proti Maďarům

Československý fotbal zažil na mistrovstvích světa tvrdé pády i legendární cestu za stříbrem v Chile roku 1962.

Fotbalová mistrovství světa přinášela československé reprezentaci v padesátých a šedesátých letech tvrdé lekce i okamžiky, na které se vzpomíná dodnes. Od bezradného vystoupení ve Švýcarsku 1954 až po senzační stříbro v Chile 1962 vedla dlouhá cesta plná improvizace, skromných podmínek i nečekaných hrdinů.

Šampionát ve Švýcarsku v roce 1954 skončil pro československý tým rychlým a bolestivým vystřízlivěním. Dvě porážky, skóre 0:7 a rychlý návrat domů ukázaly, jak moc domácí fotbal zaostával za světovou špičkou.

Hráčům chyběly zkušenosti i informace o soupeřích, které tehdejší izolace prakticky znemožňovala získat předem. Atmosféru doby dokresloval i fakt, že na turnaj mohli odcestovat pouze politicky prověření hráči. Řada kvalitních fotbalistů tak zůstala doma.

Postup zhatila zranění, vyloučení i únava

Útočník Jiří Pešek po letech otevřeně vzpomínal i na podmínky během turnaje.

„Na mistrovství jsme se vydali téměř bez finančních prostředků. Ukázalo se, že ceny v hotelu jsou příliš vysoké, takže každý se živil po vlastní ose. Na to, aby s námi poslali dva tajné, kteří nás tam hlídali, peníze byly,“ popisoval tehdejší realitu československého sportu.

O čtyři roky později ve Švédsku už reprezentace ukázala mnohem větší kvalitu, přesto zůstalo vystoupení rozporuplné. Po šokující porážce 0:1 s Irskem přišla remíza 2:2 s NSR a následně senzační demolice Argentiny 6:1, která vyvolala ve světě obrovský ohlas.

O postupu však musel rozhodnout opakovaný duel s Iry, který skončil pro československý tým velmi bolestivě. Zranění, vyloučení i únava ze zdlouhavých soustředění se podepsaly pod porážku v prodloužení.

Tadeáš Kraus tehdy přiznával, že mužstvo doplatilo hlavně na zastaralý přístup. „Ukázalo se, že pouze s dobrou kondicí na vyspělá mužstva nestačíme. Ale byli jsme rádi, že jsme vůbec mohli vidět týmy, o kterých jsme dřív jen četli v novinách,“ vzpomínal.

Slavná jihoamerická jízda

Největší příběh ale přišel v roce 1962 v Chile. Československý tým odlétal na šampionát jako outsider, od kterého nikdo nic nečekal. Při loučení na ruzyňském letišti prý nechyběly ironické rady, aby hráči po příletu ani nevybalovali kufry. Skeptický byl i zahraniční tisk.

Optimismus nepřineslo ani první setkání s chilskou realitou. Legendární Josef Masopust vzpomínal na skromné ubytování v rekreačním středisku Zelená rokle.

„Netekla teplá voda, měli jsme tvrdé vojenské postele a po pokojích lezli podezřelí brouci. Jen trenér Rudolf Vytlačil nás pořád přesvědčoval, že nejsme outsideři a můžeme být mistry světa,“ vyprávěl slavný záložník.

Nešlo o šok v negativním smyslu, ale o překvapivý úspěch. Československo tehdy narazilo na hvězdného Genta, považovaného za nejlepší levé křídlo světa.

Trenér Vytlačil ale dokázal nervózního obránce Lálu uklidnit svým typickým humorem. Tvrdil mu, že Gento je jen nafouknutá bublina a podobných hráčů je doma „za korunu kornout“.

Lála nakonec slavného Španěla téměř vymazal a Štibrányi deset minut před koncem rozhodl o překvapivé výhře 1:0.

Následovala remíza 0:0 s Brazílií, které se navíc zranil Pelé, a postup ze skupiny. Přestože duel s Mexikem skončil porážkou 1:3, zapsal se do historie Václav Mašek. Už po 15 vteřinách vstřelil nejrychlejší gól v dějinách světových šampionátů, rekord vydržel dalších čtyřicet let.

Čtvrtfinále proti Maďarsku pak přineslo jeden z nejslavnějších brankářských výkonů československé historie. Viliam Schrojf doslova čaroval a držel mužstvo nad vodou. „Nikdy předtím ani další desítky let potom jsem nic takového neviděl,“ tvrdil Masopust po výhře 1:0.

Po vítězném semifinále s Jugoslávií čekalo československý tým finále proti Brazílii.

Outsider se favorita nezalekl. Masopust dokonce poslal svůj tým do vedení, když prostřelil slavného Gilmara. Brazilci však rychle vyrovnali a po přestávce rozhodli o vítězství 3:1. Československo přesto slavilo obrovský úspěch.

Josef Jelínek dodnes litoval jedné klíčové situace. „Po mojí střele zahrál obránce Santos rukou. Byla to jasná penalta, ale rozhodčí Latyšev mlčel,“ vzpomínal na moment, který mohl finále zdramatizovat.

Přesto se po návratu domů změnili poražení finalisté v národní hrdiny. Oslavy v Praze byly triumfální a Josef Masopust později zlatou generaci korunoval ziskem Zlatého míče pro nejlepšího fotbalistu Evropy.

Symbolickou tečku za celým příběhem pak představovala historka s rádiovkami. Hráči je darovali chilskému masérovi, který měl devět dětí a při loučení dojetím plakal.

Po návratu do Československa ale přišlo nepříjemné zjištění. Každému, kdo čepici neodevzdal, byla její cena stržena z pětitisícové odměny za světové stříbro.