Kde jste udělal své první fotbalové krůčky?
V necelých pěti letech jsem se stal nejmladším členem Baníku Stochov a už v přípravce jsem měl pevné místo většinou jako obránce. Vydržel jsem tam do třinácti let, kdy jsem byl zařazen do krajského výběru.
Jak se z vás stal skalní sparťan?
První informace o Spartě jsem dostal už zřejmě jako nemluvně, protože táta i děda byli jejími velkými příznivci a já se pochopitelně vydal po jejich cestě. Prvním velkým klubem, který o mě měl zájem, ale bylo Brno a jeho zájemci byli s mými rodiči téměř dohodnuti. Jenže při jednom utkání ve Vlašimi si mě vyhlédla Sparta a vzápětí přijeli do Stochova i zájemci z Bohemians. Verdikt byl jasný: táta se Brnu omluvil, "klokanům" poděkoval za návštěvu a já se stal sparťanem.
Pamatujete si na své premiérové zápasy v rudém dresu?
Ten žákovský ve 13 letech byl pro mne něčím úžasným. Po stachovském plácku mezi domy jsem se ocitl ve fotbalovém chrámu. Dres ligového mužstva jsem poprvé oblékl začátkem roku 1987 na zimním turnaji na Smíchově proti Dukle. V té době jsem už ve společnosti Haška, Chovance, Skuhravého, Bílka, Bielika, Stejskala a dalších es začal trénovat s áčkem pravidelně.
Na Spartě jste oslavil skoro až neuvěřitelných 14 titulů. Který byl nejcennější, nebo něčím zvláštní?
Všech jsem si moc vážil, ale zcela výjimečný byl hned ten první v roce 1987. V posledním ligovém kole jsem se v utkání s Nitrou dočkal své ligové premiéry. Když mě v 78. minutě trenér Václav Ježek poslal na místo Straky, tak jsem měl obrovskou trému, třásla se mi kolena. Všechno ze mě spadlo, když jsem se poprvé dotkl míče. Vyhráli jsme 5:0 a já byl ze své kratičké premiéry nadšený. A navíc mě čekaly nezapomenutelné chvíle, kdy jsem nad hlavou držel trofej pro mistra ligy a na krku se mi houpala zlatá medaile. Kdepak by mě tehdy napadlo, že tuto obrovskou radost budu prožívat ještě třináctkrát.
Jaké byly oslavy? Byla některá z nich něčím jiná než ty předchozí?
Všechny oslavy titulů byly na úrovni. (smích) Jedna z nich však měla trochu jinou podobu. Bylo to na jaře roku 1993, kdy jsme si titul zajistili už v předposledním kole vítězstvím 1:0 v Nitře. Do Prahy jsme se vraceli autobusem a na každém trochu větším parkovišti jsme udělali zastávku, aby mohly létat špunty z lahví šampaňského. Nechybělo ani nemalé množství fanoušků, kteří jeli z Nitry za námi.
Kdo byl pro vás nejtěžší soupeř?
Ze slovenských mužstev bratislavský Slovan, který se také v roce 1992 stal mistrem, a z českých týmů kvůli obrovské motivaci obou táborů jednoznačně Slavia. A bylo jedno, jestli se pohybovala ve středu tabulky, nebo jsme s ní bojovali o první příčku.
Můžete určit váš nejkrásnější ligový zápas?
Bylo to právě derby na jaře roku 2000, v němž Slavia vedla 1:0, ale potom pětkrát skončil míč v její síti, a nádherná pátá tečka dokonce zbyla na mne. Podobnou hodnotu mělo ještě za federální republiky v roce 1991 vítězství 3:0 na legendárním Tehelném poli nad Slovanem Bratislava. Rozhodlo de facto o našem titulu, protože Slovan tehdy skončil druhý, jen bod za Spartou.
V evropských pohárových soutěžích jste sehrál opět rekordních 84 zápasů. Na které nikdy nezapomenete?
Především na dva v nultém ročníku Ligy mistrů 1991/1992. Ten první jsme proti tehdy skvělému Olympique Marseille vyhráli 2:1 a postoupili tak do semifinálové skupiny. V ní jsme pak Sieglovým gólem jako jediní porazili 1:0 slavnou Barcelonu a v celkovém hodnocení obsadili nádhernou třetí příčku.
Prožil jste naopak zápas, který by se mohl zařadit do kategorie fotbalových tragedií?
Určitě je to z roku 1998 z předkola Ligy mistrů pražská odveta s tehdy vynikajícím Dynamem Kyjev. Po senzačním vítězství 1:0 na jeho půdě byl tři minuty před koncem stav 0:0 a na hřiště přišel Gabriel, aby vyztužil obranu. Poslední střelu vyslal na naši branku legendární Ševčenko, brankář Poštulka míč vyrazil, ale nešťastně na koleno vracejícího se Gabriela a míč se dokutálel do sítě. Byl to strašný psychický úder, který negativně poznamenal prodloužení i penaltový rozstřel. K postupu do Ligy mistrů chyběly jen vteřiny.
Jaký byl váš nejlepší spoluhráč?
Především můj učitel Jozef Chovanec a dále pak Tomáš Rosický, který i při svém mládí už patřil mezi vynikající fotbalisty.
Jaký byl fotbal v devadesátých letech ve srovnání s dnešním?
Byl fotbalovější, čili techničtější s pěknými kombinacemi. Proto se také dost českých hráčů prosadilo v renomovaných evropských klubech. Teď převládají osobní souboje a cesty ke gólům se často hledají nakopávanými míči.
Co říkáte současné dominanci Slavie a v čem vidíte její největší sílu?
Dominovala loni na podzim, a to především díky kvalitnímu hernímu projevu. V lize získala obrovský bodový náskok a tleskalo se jí i v Lize mistrů, i když ve své skupině zůstala bez vítězství. V letošních čtyřech ligových zápasech však už své soupeře neválcovala, dokonce vyhrála jen doma nad Opavou. Těžko za současné situace říci, zda šlo jen o krátký výpadek, nebo trvalejší pokles formy.
V čem vidíte největší problém současné Sparty?
V posledních letech se udělalo dost chyb a řada problémů se ještě řeší. Po odchodu Lafaty a vážném zranění Dočkala mužstvu chybí osobnost, stále postrádám lepší pohyb, větší bojovnost a u některých hráčů i sparťanské srdce. S příchodem trenéra Václava Kotala vidím určitý posun, takže je škoda, že naději na lepší časy přibrzdila karanténa.
Jaký je váš názor na současné složení obranné čtyřky?
Vystřídalo se tam už hodně hráčů a kritická slova patřila skoro všem. Nechci však ani uvažovat o nějakém optimálním složení, protože k tomu nejsem kompetentní. Přesto mám jeden poznatek, který netajím. Velice se mi z řady důvodů líbí Láďa Krejčí a přál bych si, aby se vešel do základní sestavy.
Po odchodu ze Sparty jste se vydal na zahraniční angažmá do Kazaně a po návratu ještě oblékal dresy Mostu a Ružomberoku. V roce 2009 jste profesionální dráhu ukončil v Dukle a získal trenérskou licenci. Kde teď pracujete a jak prožíváte krušné období karantény?
Už pět let jsem šéftrenérem fotbalové akademie ve Vestci, což je obec v okrese Praha-západ. Máme šest družstev mládeže a já trénuji dorostence. Zároveň ještě patřím do sestavy dospělých, kteří hrají I.A třídu. Současná situace vinou pandemie koronaviru je pro nás velice nepříjemná, mládežnické centrum je uzavřené. Jen doporučujeme rodičům dětí, aby jejich ratolesti nezapomínaly na různá cvičení a pohyb, třeba i s malým míčem, o což se snažím i já. Jen si moc přejeme, abychom se zase mohli všichni sejít.
