Rajtoral není sám, sebevraždu spáchá každý desátý fotbalista. Ten tlak je obrovský, říká psycholog

Miroslav Harnoch Miroslav Harnoch
25. 4. 2017 11:18
Střílí góly, jsou u fanoušků za hvězdy, ale ve skutečnosti trpí. Nedělní sebevražda fotbalisty Františka Rajtorala vyvolává otázky, jak se vůbec vrcholový sportovec může vyrovnávat s psychickými potížemi. Podle výzkumu organizace FIFPro dokonce víc jak deset procent fotbalistů ukončí svůj život sebevraždou. Sportovní psycholog Jiří Šlédr v rozhovoru pro Aktuálně.cz řekl, že častým problémem u takového jedince je to, že kromě svých výkonů nemá další doprovodnou činnost, která by ho naplňovala a zároveň rozptylovala od stresu, který prožívá.
František Rajtoral
František Rajtoral | Foto: Tomáš Liška

Platí, že vrcholový sportovec je náchylnější k psychickým potížím než jiný člověk?

Vyčíslit se to nedá, ale můžeme to odhadovat. Je to úměrné množstvím akcí, které takový sportovec absolvuje a které jsou pro něj stěžejní. Je na něj vytvářený zvenčí tlak a může v takových situacích selhávat. Navíc platí ještě jedno pravidlo, že pokud nemá žádnou jinou ´životní větev´ než sport, je pro něj to odolávání tlaku ještě složitější.

Fotbalisté ovšem mají zápasy každý víkend, někdy i častěji. Jak se to dá takového člověka léčit, když je vlastně neustále pod tlakem?

Jde o to, aby se to spíš předvídalo. Když už se to stane, dojde k diagnóze problému, je pozdě a sportovec musí podstoupit léčení. Sportovec by měl všechny činnosti dělat s určitým nadhledem a rezervou. Měl by mít práci zároveň i trochu jako zábavu, a k tomu další činnost mimo výkonovou oblast.

František Rajtoral trpěl psychickými problémy už dřív, prošel si i únavovými syndromy, přesto o něm spoluhráči mluví jako o usměvavém chlapíkovi. Dá se u takového hráče poznat, že ve skutečnosti trpí?

Jak kdy. Někdy ano, když toho člověka opravdu znáte a najednou nějakým způsobem změní životní styl. Může to změnit náhlá událost, která je pro něj zásadní. Právě proto je důležité, aby měl víc těch důležitých činností a cílů, ze kterých žije.

A když je nemá?

Dochází k jednostrannosti, není ani v  případném léčení moc čeho se chytit. Nemá kam od sportu jinam utéct. Jako je pro nás běžné odjet na chalupu, tam si hodit nohy nahoru, vnímat sluníčko, poslouchat zpěv ptáků. Takhle když člověk zjistí, že může žít i jinak, najednou si uvědomí, že ten sportovní výkon pro něj není zas tak zásadní, i když je to jeho profese.

Podle výzkumu organizace FIFPro víc jak deset procent fotbalistů ukončí svůj život sebevraždou, můžete to potvrdit z vlastní praxe?

To ne, přeci jen se zabývám spíše klinickou psychologií. Nicméně když jsem před časem pobýval v Torontu s juniorskými hokejisty, tak tam během tří měsíců došlo ke třem sebevraždám u kluků do 19 let. Člověk by si řekl, že v Americe mají psychology, i rodinné psychology, ale zjevně to nestačí.

Je rozdíl mezi psychikou jedince z týmového sportu a z individuálního?

Samozřejmě. Individuální sportovec je zvyklý na to, že si ten výkon sám vytváří a sám je za něj zodpovědný. V týmovém by to mělo být také, ale zároveň musí brát v potaz spolupráci s ostatními a závislost na nich. Jsou tam pak strašně důležité neformální vazby, jak ti kluci spolu vycházejí mimosportovně, jestli mají další společné zájmy.

Narážím na to, že Rajtoral v létě opustil Plzeň spolu s Danielem Kolářem odešli do stejného klubu, ale na jaře už zůstal v tureckém klubu sám, mohl to být spouštěč?

Obvykle to člověk neudělá kvůli jednomu motivu. Spíš jich tam bývá víc, přičemž jeden je hlavní. Jaký to byl v jeho případě, to nevím, tohle může být jedno zrnko z mnoha dalších a ten hlavní důvod mohl být v jiné oblasti, o které my nemáme tušení.

 

Právě se děje

Další zprávy