Jak vychovat Ronalda v Česku? Mezi vámi a Portugalskem není rozdíl, tvrdí experti

Cristiana Ronalda, Bernarda Silvu, Rúbena Diase a záplavu dalších superhvězd dalo světovému fotbalu Portugalsko. V této sezoně má v top pěti evropských ligách 51 hráčů, Česko jen 14. Přitom počet obyvatel v obou zemích je téměř shodný - 10 milionů. Proč i tuzemský fotbal nechrlí do Premier League a spol. tolik borců?

Leccos pochopíme, když si poslechneme způsob fotbalové výchovy v portugalském balení a porovnáme jej s tím českým.

Kde začít? Odpověď nabízí José Couceiro, viceprezident a technický ředitel Portugalského fotbalového svazu.

"Není rozdíl mezi Portugalskem a Českem. Není rozdíl mezi Spartou, Slavií nebo Benfikou a Sportingem Lisabon," tvrdí funkcionář.

"I my se potýkáme s podobnými problémy jako vy, třeba s nedostatkem hřišť. Ale máme jasně popsanou cestu, v jejím duchu jsme udělali jasná rozhodnutí a těm věříme," pokračuje Couceiro.

"Důležité je určit si vlastní DNA a pak se jí ve výchově řídit. Jedině naši hráči přinášejí do mužstva naši DNA, Galacticos to nedokážou," připojuje Pedro Mil-Homens, dlouholetý sportovní ředitel Benfiky i Sportingu Lisabon.

Oba přijeli do Prahy na pozvání Unie českých fotbalových trenérů, aby se podělili o portugalské know-how. "Nejsou to žádná kouzla a ani netvrdíme, že naše know-how je nejlepší na světě," předesílají.

Soudě podle netenčícího se exportu portugalských nadějí do evropských velkoklubů jde o zbytečnou skromnost. Takže neztrácejme čas a vplujme s renomovanými průvodci za oponu velmi dobře fungující celonárodní továrny na leštění fotbalových drahokamů.

Odstartujeme třeba u výšky záložní řady, s níž portugalská reprezentace získala letos v červnu po vítězném penaltovém rozstřelu v duelu se Španělskem prvenství v Lize národů: Joao Neves - 174 centimetrů, Bernardo Silva - 173 cm, Vitinha - 172 cm.

"Jsem rád, že jsme vyhráli trofeje s takovými záložníky," říká Couceiro a rukou ukazuje těsně nad zem. Má tím na mysli prostě prcky.

Bylo by to v Česku možné? Sotva.

Našlo by se hodně kluků, kteří na žákovském tréninku slyšeli: "Jsi příliš malý, zkus jiný sport." A mylná představa, že kdo nemá přes metr osmdesát, nemůže se nikdy prodrat mezi elitní šlechtu v profifotbale, u nás dodnes přetrvává.

Na jihu Pyrenejského poloostrova ctí jinou víru. "Fotbal se hraje pořád s míčem, takže i dnes potřebujeme hráče, kteří ho umějí ovládat," zdůrazňuje Couceiro. "Kdo chce jen běhat, ať jde radši na atletiku," doplňuje muž, jenž trénoval i Lokomotiv Moskva nebo reprezentaci Litvy.

"Bez kvalitních hráčů nic neuděláte. Jejich výchova je společným úkolem svazu a klubů. Reprezentace i kluby přece potřebují co nejvíc špičkových fotbalistů. Klubům jejich prodej generuje peníze a reprezentace zase těží z toho, že hrají v nejlepších ligách," připojuje Mil-Homens, který aktuálně stojí v čele projektu FIFA na pomoc přechodu mladých hráčů do dospělého fotbalu.

"V jednadvaceti už kompletně hráče nezměníte. Správné návyky a dovednosti musíte budovat systematicky odmalička," přidává Couceiro.

Míč je modlou

Míč je pro něj a pro všechny, kdo v Portugalsku vyrábějí fotbal, nedotknutelnou modlou. A také středobodem strategie do roku 2030, kterou má tamní svaz vykolíkovanou.

"Fotbal je vášeň a míč v sobě skrývá magii, která tuto vášeň podněcuje," podotýká Conseiro.

Zápal pro hru se zažehává už u pětiletých kluků a holek s pomocí zápasů tři na tři. V devíti letech se počty hráčů rozšiřují o brankáře.

Od deseti si to rozdávají proti sobě šestičlenné celky s brankářem, od dvanácti se válí devět na devět včetně gólmanů a až od čtrnácti proti sobě rukují dvě jedenáctky.

"A pomáhá nám i pouliční fotbal, kde si děti automaticky zkouší různé posty. Ze stoperů se stávají útočníci, z devítek zase obránci. V dospělosti se to všem bude náramně hodit, neboť dnes hráči rotují na různých místech sestavy," podotýká Couceiro.

"Jenže fotbalu na ulicích ubývá. I u nás totiž bojujeme s tablety a chytrými telefony. Je to náš společný protivník," připomíná.

Jak s ním v Portugalsku bojují? V hlavní roli je opět míč. Fotbalová asociace se rozhodla kulatým nesmyslem postupně pobláznit školní mládež v celé zemi. A tak se na základkách šíří fotbalové kroužky pod heslem Magic Ball.

Konají se odpoledne po vyučování a nevedou je učitelé, kteří by byli fotbalem nebo sportem nepolíbeni, nýbrž fundovaní specialisté.

"Spolupracujeme s univerzitami," líčí Couceiro. "Děti si pod vedením odborníků hrají s míčem, ale současně se učí základní všestranné pohybové dovednosti."

Nejde o žádný dril, ale v první řadě o zábavu. "Potřebujeme šťastné děti, pro které je trénink fotbalu tou nejšťastnější částí dne," vysvětluje Couceiro.

"Nikdo na kluky a holky nevyvíjí tlak, na něj je doopravdy čas. Vždyť z tisíců hráčů podepíše nakonec profesionální kontrakt jen jeden z nich, tak proč hrát hned pod presem? V mládežnickém fotbale je nejdůležitější rozvoj hráčů, zatímco v profesionálním fotbale jsou nejdůležitější vítězství," upozorňuje.

Mil-Homens to okamžitě rozšiřuje: "Proto je naprosto klíčové, aby žáci a dorostenci hráli, hráli a zase hráli. Herní čas nelze ničím nahradit."

Hráč není majetkem trenérů

A jsme u alchymie spojené s přesunem nejtalentovanějších hráčů do vyšších věkových kategorií a posléze z dorosteneckého do seniorského fotbalu.

"Je to jednoduché: pokud je někdo šikovný a přeroste vrstevníky, putuje výše. V našich prvoligových klubech tak klidně za áčko nastupují sedmnáctiletí kluci," říká Couceiro.

A co případné tahanice o hvězdičky mezi trenéry jednoho klubu? Všichni přece chtějí vyhrávat.

"Hráč není majetkem jednotlivých trenérů, ale klubu. A ten rozhoduje ve prospěch správného vývoje hráčů. Jinak by byl sám proti sobě," odpovídá Mil-Homens.

Ten bere omlazovací fotbalovou kúru za nezvratný trend. "Studie, kterou jsme v rámci projektu FIFA dělali, říká jasně, že v posledních pěti letech se neustále snižuje věková hranice debutů v ligových soutěžích napříč Evropou i světem," doplňuje.

V Portugalsku zelenáčům ulehčuje přestup mezi dospělé soutěž béček ligových klubů do třiadvaceti let, ze které se nesestupuje. Rezervy profesionálních týmů jsou však v portugalském balení výrazně mladší než ty české. Jejich věkový průměr se pohybuje na hranici devatenácti let.

"Zamyslel bych se nad tím, jestli by neprospěla změna u vaší druhé ligy. Ta by podle mého názoru měla být pro hráče do dvaceti let, maximálně do jednadvaceti," přemítá Mil-Homens.

Současně doporučuje nepřeceňovat dorostenecké šampiony, což za něj objasňuje kolega Couceiro: "Vitinha odehrál za reprezentační sedmnáctku čtyřicet minut, ale pak byl jedním z pilířů devatenáctky, jednadvacítky a dnes je oporou áčka. Z anglického Wolverhamptonu ho vrátili do Porta, odkud odešel do Paris SG, kterému letos pomohl k zisku Ligy mistrů."

I to je inspirace, která by neměla zapadnout.