Zahraniční trenér český fotbal nezmění. Experti připomínají i osudy spasitelů

„Odborníky tu máme, ale poprvé v historii si vyzkoušet zahraniční cestu je také vzrušující a může to něco přinést,“ shodují se Verner Lička, prezident Unie českých fotbalových trenérů, a Ladislav Valášek, viceprezident stejné organizace a bývalý prezident Viktorie Plzeň či ředitel Bohemians Praha 1905.

Příchod španělského experta k reprezentačnímu A-týmu tedy neberete jako signál, že doma takoví nejsou?

Lička: Jsem přesvědčený, že my trenéry-odborníky pro reprezentaci máme. Kdybyste mi dal úkol, abych vytvořil seznam trenérů s potenciálem vést národní mužstvo nebo být členem realizačního týmu, můj seznam by byl docela dlouhý a rychle hotový. Vyžadoval bych však jasné odpovědi na otázky, jaké trenéry hledáme, v jakých rolích nastavené koncepce práce je vidíme. Další zásadní problém je v nastavování dlouhodobých koncepcí, kde pojmy systematičnost a konzistence hrají primární roli. Potíž je v tom, že my něco nastavíme, ale nedáme tomu čas.

Zatímco v zahraničí je tomu jinak.

Lička: Zlatko Dalič skončil u chorvatské reprezentace po čtrnácti letech. A těchto jmen z nedávné minulosti i současnosti jsou desítky - Deschamps, Del Bosque, Aragones… Když jsme byli na stáži v akademii FC Sevilla, hlavní šéf tam byl třicet roků. Luis de la Fuente pracuje u Španělské fotbalové federace od roku 2013. To ukazuje, že tam jsou nastavené systémy dlouhodobě a konzistentně. Tohle nás brzdí podle mě nejvíce. Podívejte se na migraci trenérů v jakémkoli českém klubu. Na úseku vzdělávání FAČR budu v září již devět let. Za tu dobu mám nad sebou čtvrtého prezidenta asociace, šestého sportovního ředitele a hledáme čtvrtého šéfa vzdělávání. Všichni přicházejí s dobrými úmysly, ale než něco nastavíte, trvá to dva, tři roky a potom to můžete rozvíjet. Jenže ti lidi předčasně odcházejí anebo se mění. Takže nemůžeme mluvit o konzistentní systematické práci.

Jak změní reprezentaci, respektive celý český fotbal, Denia?

Lička: Logicky to je jedna z voleb a možná přišla doba, abychom viděli i tu jinou možnost. Jsme jeden z mála států, jejíž reprezentaci vždycky řídil Čech anebo Čechoslovák. Jestli si ale myslíme, že zahraniční trenér změní český fotbal, tak nezmění. On přišel v určité roli a určitě nastaví detailní systém fungování, jak by to mohlo fungovat kolem áčka s propojením do mládežnických reprezentací. Samozřejmě už to může být nějaký vzor s množstvím smysluplných impulzů do fotbalového prostředí, ale jejich hodnota bude záviset na okamžitém zlepšení herního projevu a výsledků národního týmu. V počátku však bude mít vliv maximálně na áčko a na jednadvacítku. Vzhledem k naší politice předchozích let se nemůžeme opřít o to, že bychom si, jako Španělé, vychovali trenéra pro reprezentační áčko z mládežnických kategoriích. Co bych si tedy přál nejvíce – vydržme u systému, který se může vyvíjet, jedině když bude konzistentní i z personálního hlediska. To je jediná možnost.

Valášek: Ještě hraje úlohu očekávání uvnitř a vně fotbalového prostředí. Jedni čekají, že zahraničí trenér bude zázračným spasitelem. Ale tihle takzvaní spasitelé většinou u národních týmů neuspěli. Jedním z důvodů je, že jedinec není schopen sám nic změnit a dvojnásob ne v krátké době. Změny nemůžou jít jen z vrcholu dolů, ale i ze spodu nahoru. Pokud by tu bylo v klubech víc zahraničních trenérů, i u mládeže, tak naše prostředí na to bude lépe připravené. Luis de la Fuente říká: Titul nebo trofej není záležitostí štěstí během jednoho měsíce. Jsou to roky zúročené práce předtím. Já jsem osmdesát procent hráčů z áčka trénoval už v mládežnických výběrech. Čili – on je nezná jen jako hráče, zná je jako lidi. A sám k tomu dodává: Potřebujete úžasnou trpělivost, nadhled, potřebujete si uvědomovat rozdíly v komunikaci mezi hráčem a trenérem nebo hráčem a agentem. Co dnes udělají hráči, když skončí zápas? Jdou okamžitě volat agentovi nebo rodičům. Dřív jsme šli do autobusu a museli jsme výhru či prohru vstřebat jako celek.

Lička: Teď je velice úrodná půda na inventuru. Do českého fotbalu přicházejí lidé s penězi, ale minusem je, že pořád řešíme jen to teď. Teď vybouchla atomová bomba, srovnáme všechno se zemí a začneme znova… Takhle k tomu přistupovat nelze.

Valášek: Mnozí to berou ještě stylem – po nás potopa. Když jsem se ptal Brazilce Felipe Scolariho, který byl tehdy úspěšný trenérem portugalské reprezentace, jakou použil strategii, odpověděl: Uspěl jsem v Portugalsku proto, že jsem přinesl jiný pohled, ale nepřišel jsem měnit portugalský fotbal. Naopak: čerpal jsem z něj. Zahraniční trenér nemůže změnit celý český fotbal. Vždyť v reprezentaci bude pracovat s většinou hráčů, kteří působí za hranicemi. To není nic proti zahraničnímu kouči.

Lička: Můžeme mít štěstí na dobrého zahraničního trenéra, který na úrovni reprezentačního áčka, případně jednadvacítky něco změní. Ale není to vůbec záruka, že se změní naše výchova. To musí jít ruku v ruce. Fotbal se buduje odspoda nahoru i opačně. Pokud nebude totální ztotožnění se zahraničním trenérem, který sem bude přinášet něco nového, ale na stejných principech a zásadách, jak se vyvíjí fotbal a jak ho děláme i my, nebude to mít patřičný efekt.

Valášek: V továrně můžete všechny procesy naplánovat, lidi jsou skoro jako stroje a naopak. Ale v zemědělství, ale i ve fotbale, kde se mění podmínky, musíte uvažovat jinak. Protože trenér, hráč je prostě reálný člověk z masa a kostí, má svou vnitřní duši. Italský kouč Marcelo Lippi mi jednou řekl: Víte, v čem byl největší zlom mé trenérské kariéry? Že jsem pochopil, v čem je rozdíl mezi transakcí a investicí. Jako bývalý hráč a začínající trenér jsem věděl, jestli můžu utratit málo nebo hodně, ale rozvoj je o tom, do čeho investujete. Když investujete do vzdělání, do bydlení – má to dlouhodobé dopady. U mužstva platí totéž - když hledíte jen na momentální výkon, sice můžete vyhrát titul, ale mužstvo neobohatíte. Je to o prorůstání všech vrstev. Když jsem dorazil coby nový prezident do Viktorie Plzeň, řekl jsem v místním deníku: Nepřišel jsem do Plzně fotbal řídit, ale pěstovat. Všichni si pak z toho sloganu dělali legraci. Nechtěli takto uvažovat. Ale život mi dal za pravdu. Všichni, kdo uměli rozlišovat mezi řízením a pěstováním, uspěli.

Přijímá tenhle pohled české prostředí?

Valášek: Přijímá, ale ne komplexně. Největším problémem je efektivní aplikace novinek do praxe. A nejde jenom o trenéry. Kluci z profi licence přijdou do klubů s nadšením pro změny, ale narážejí na zkostnatělost. V našem prostředí setrvačnost myšlení a taková ta česká vyčůranost vedou k tomu, že se potřebné změny a novinky prosazují do každodenního života velice obtížně.

Lička: Je to o spolupráci. I my musíme být lepší. Bloky na licencích jsou super, ale otázkou je, jestli to, co se v nich studenti naučí, mohou okamžitě přenést do praxe. Kvůli tomu se už studium i prodloužilo. Předtím trvalo studium áčka půl roku, teď je na rok. Ale my nové poznatky potřebujeme přenést do celého klubu. A tady narážíme.

Valášek: Uvnitř klubů jsou velké různé bariéry, limity, řekl bych až nešvary. A ty nikdo neanalyzuje nebo se spíše skrývají, překrucují… Trenér všechno dělat nemůže. Má smlouvu s povinnostmi a své nadřízené. Je složité jít za sportovním ředitelem a vedením klubu a říct jim, že to oni dělají špatně. My nabádáme trenéry ke zdravému sebevědomí, ale systémově jim nejsme schopni pomoci, jak bariéry uvnitř klubů odstraňovat. Ony bariéry jsou navíc ještě de facto součástí kultury celé společnosti.

Například?

Valášek: Egoistické pojetí výchovy rodičů, kteří mají na děti přehnané požadavky nebo do nich projektují své neuskutečněné sny. Anebo berou fotbal jen jako byznys – když syn bude profi fotbalistou, bude mít na krásné auto, dům… To je idealizace sportovního snažení. Rodiče nevidí, že jejich dítě se stalo mistrem světa, ale zajímá je, kolik za to bude peněz. Podobně i mnozí agenti hráčů a trenérů sledují především své pohledy a prosazují své osobní zájmy. Tak se mnohé otázky a úkoly zredukují pouze na ten povrchní a nekomplexní pohled. Tohle jsou ty důležité, ale neviditelné faktory fotbalu. Fotbal není mimo život, je v rámci života. Fotbalové a nefotbalové prostředí se ovlivňuje, pozitivně nebo negativně. A když je ta negativnost příliš velká, třeba uvnitř klubu, je to brzda. Fotbal není sprint na sto metrů, je to maraton či spíše etapový závod. Ale lidi tu momentální situaci chápou jako sprint a nejsou schopni či ochotni pochopit, že v rozvoji fotbalu nejen rychlost pohybu a myšlení, ale i další faktory jinou hrají roli nejen na hřišti, ale i mimo hřiště. A to je jedna z bariér. Navíc, jak se dnes z fotbalu stal velký zábavný a mediální byznys, tak mnozí mladí hráči a trenéři kolikrát ani pro něj nemají takovou tu pravou profesní sportovní vášeň, spíše ty idealizované projevy popularity a její medializace.

Z těchto důvodů český fotbal zaostává za tím mezinárodním?

Lička: Náš fotbal se ve srovnání s minulostí velmi zlepšil. Kdo hrál před pěti lety v naší lize týmový represink po ztrátě míče? Téměř nikdo, možná Slavia. Kdo hrál vysoký aktivní týmový presink? Nikdo. Teď je to jiné.

Valášek: Ale svět jde vpřed ještě rychleji a komplexněji. Nejen na hřišti.

Jakým směrem se vyvíjí fotbal?

Lička: Do týmové inteligence a adaptace. Tým bez skvělých individualit nebude a opačně. Pozor, jsme kolektivní sport, je to týmová práce! Jde především o prvky fotbalu, bez kterých nemáte šanci na úspěch. Můžete hrát třeba v nízkém bloku, ale aktivním. Když budete pasivní, doplatíte na to jako Anglie v semifinále mistrovství světa s Argentinou. Buď prostě potřebné prvky ve hře máte a máte pravděpodobnost úspěchu vyšší, anebo ne. U nás se aktivita už propisuje do ligy.

Valášek: Pojem adaptace je klíčový. Jde však o efektivní a dynamickou adaptabilitu jednotlivců, skupin, týmů, klubů či asociace. Když se neadaptujete na přírodní podmínky, uhynete. A obráceně, když se včas a dobře adaptujete, přežijete a můžete uspět v konkurenci. Ovšem úspěšná adaptace vyžaduje také kázeň, disciplínu, trpělivost a maximalizaci využití vnitřních a vnějších zdrojů. V českém fotbale je třeba velký problém, jak pěstovat zdravé sebevědomí. U hráčů, trenérů i manažerů. Buď ho máme přehnaně zveličené, myslíme si, že jsme pupek světa, anebo se až moc podceňujeme. Bojíme se ukázat rozdílnost a odlišnost. My si musíme dávat vyšší ambice, ale ne řečmi, nýbrž konkrétními činy, změnami návyků, rozvojem potenciálních konkrétních dovedností, znalostí a schopností v praxi. To nejde realizovat jako mávnutím nějakého kouzelného proutku. Je to jen o práci a také o učení se novým věcem z tuzemska i ze zahraničí. V konečném součtu bude jedno, jestli k úspěchu přispěl domácí či zahraniční trenér, hlavně, aby změny k lepšímu dokázal zvládnout český fotbal.