Kouzlo Ligy národů: Já jdu nahoru a slavím. Ty patříš do béčka, tak se s tím smiř

Josef Káninský
29. 9. 2022 16:36
Tahle soutěž nevzbuzuje takové emoce jako šampionáty, i když je skvěle technicky vymyšlena. Ale vykládejte fanouškům, že mají zůstat v klidu, když jejich tým přišel o prestiž a jde o úroveň níž. A naopak, jinde se postup ve fotbalové Lize národů slaví stejně bouřlivě jako jakýkoli srovnatelný úspěch na velkém turnaji nebo v kvalifikaci.
Alex Král a Rafael Leao
Alex Král a Rafael Leao | Foto: Milan Kammermayer

V právě skončeném ročníku se nepřepisovaly dějiny a vlastně ani nepřekreslovala evropská fotbalová mapa, ale občas se děly věci nevídané. Češi jsou na straně poražených a chvály na jejich adresu míří málo. I když vlastně jen potvrdili, kam v současné hierarchii patří.

Oslavy i rozpolcenost

"Jedině Chorvatsko," zpívalo se u Jadranu poté, co si tamní reprezentace zajistila účast ve Final Four. Novou hymnu národního týmu "Jedna je Croatia" (volný český překlad jsme zvolili možná méně nacionalistický, než jak zní originál) představil tamní svaz už v létě a má doprovázet hráče na letošní světový šampionát.

Chorvati jako národ se úspěchu nikdy nenabaží. Před čtyřmi lety po návratu ze světového šampionátu v Rusku vítal Záhřeb poražené finalisty jako hrdiny dýmovnicemi a celonoční vřavou. Ale to je dávno. Fanoušci chtějí pro své oslavy další potravu. Po rozpadu Jugoslávie zažívají se svými hráči nejlepší časy, na bohaté menu si zvykli rádi a snadno.

Celek červenobílé šachovnice na dresu je příkladem, jak je z "druhého sledu" možné vklínit se mezi tradiční elitu, když se sejde víc silných faktorů, hlavně tedy dobří hráči a jejich kolektivní soudržnost. Češi to ostatně také znají, ačkoli víc z nedávné historie než ze současnosti. Ale k Čechům později.

V Lize národů slavily i další dva balkánské týmy. Do divize A postoupilo Srbsko a trenér Dragan Stojkovič po rozhodující výhře v Norsku prohlásil, že má k dispozici zdravou partu, v níž jeden dýchá za druhého. Máme nějak v podvědomí, že od Srbů se úspěchy dají čekat, vždyť kolik kvalitních hráčů po světě mají…

Ve skutečnosti na světovém ani evropském šampionátu nikdy dobrý výsledek neudělali - většinou se tam totiž vůbec nekvalifikovali. Proto teď příznivci až tak nejásají a po mužstvu žádají víc - ukázat sílu v prosinci v Kataru.

No a takoví fanoušci v Bosně a Hercegovině vlastně občas nevědí, co mají cítit. Návrat do divize A vítají. Jenže právě - jejich repre už tam jednou byla a spadla s pouhými dvěma remízami a rozdílem skóre -8, což se nekouše snadno.

Větší část je navíc naštvaná na národní asociaci za sjednání přátelského zápasu s Ruskem, které je jinak z oficiálních soutěží vyloučeno, a mnozí hráči včetně Edina Džeka už prohlásili, že hrát nebudou.

Kolik je vlastně kontextů

Což nás přivádí k Česku, konkrétně k prohlášení předsedy FAČR Petra Fouska, podle jeho vlastních slov nespokojeného, že "sestup je zapotřebí hodnotit v kontextu toho, že jsme nastupovali proti Portugalsku, Španělsku a Švýcarsku".

Je otázka, proti komu by se na této úrovni mělo hrát, aby byl kontext jiný, nicméně nechme předsedovi jeho diplomatický styl a normálně si řekněme, že na tuto úroveň současné mužstvo prostě nemá. To je a není v pořádku.

Co bylo špatně na hřišti, viděl každý na stadionu i v televizi nebo ho o tom poučili experti. Na druhé straně Češi stále zůstávají přesně tím týmem druhého sledu a nějaká dobrá příští generace nebo úžasná parta může napodobit současné Chorvaty nebo české předchůdce z přelomu tisíciletí (stříbro a bronz na Eurech 1996 a 2004).

Ostatně není nic špatného na tom, že v nadcházejícím losování kvalifikace Eura 2024 (v neděli 9. října ve Frankfurtu) bude tým Jaroslava Šilhavého ve druhém koši. I kdyby z ní na hlavní turnaj nepostoupil přímo z prvního nebo druhého místa skupiny, bude vysoká pravděpodobnost, že na něj zbude místo v dodatečném play off o jednu ze tří zbývajících vstupenek.

Češi zkrátka v momentální formě patří "do béčka". Než odstartuje příští ročník 2024/25, mohou ukázat vyšší ambice. Bylo by rozhodně žádoucí zastavit sešup, který začal po loňské čtvrtfinálové účasti na Euru (že na něm porazili nynějšího vítěze jedné ze skupin divize A Ligy národů Nizozemce, není pro Fouska kontext?) a pokračoval neúspěšnou baráží se Švédskem o postup na letošní MS.

Barevná mapa hovoří

Takže si můžeme vybrat - budeme věřit v lepší příští, nebo podlehneme momentální chandře. Jinde takovou volbu nemají. Jinde mají jasno, že je všechno špatně.

Blamáž bylo jedno z jemnějších hodnocení, jaká schytal červnový výkon slovenských fotbalistů po prohře v Kazachstánu. Padalo to zvenku i zevnitř, třeba kapitán týmu Juraj Kucka rovnou vyštěkl, že ho výsledek se*e. Pár dní předtím prohrál tým se stejným soupeřem i v Trnavě, ale to nebylo všechno, protože o tři měsíce později Slovensko tamtéž padlo i s Ázerbájdžánem. Osmifinalisté z Eura 2016 hráli letos v Lize národů málem o udržení v divizi C. Ve skupině skončili třetí a předčili pouze Bělorusko.

Předseda Slovenského fotbalového svazu Ján Kováčik si nad tím umyl ruce řka, že hráči mají vytvořeny nejlepší možné podmínky, srovnatelné se špičkovými zeměmi. Možná tím myslel i fakt, že k nim přivedl italského trenéra Franceska Calzonu, jenž sice roky asistoval slavnému Mauriziu Sarrimu, ale jako hlavní kouč zkušenosti neměl. Pokud Kováčik mínil finanční odměny a materiální zázemí, už to tak vypadá, že z těch úspěchy nerostou.

A nerostou ani z tradice nebo fanouškovské základny, protože kdyby tomu tak bylo, pak by v Lize národů nemohla z divize A sestoupit Anglie. A to je asi největší událost třetího ročníku soutěže, ačkoli ještě zbývá počkat si na finálový turnaj, tedy i na vítěze (rozhodne se mezi Chorvatskem, Nizozemskem, Španělskem a Itálií).

Jednoduchá mapa Evropy, v níž jsou státy podle jednotlivých divizí UEFA Nations League rozlišeni barvami, jak ji nabízí Wikipedie, hovoří jasně. Kvalita označená červeně převažuje na západě kontinentu, jen se tato barva rozlije tu víc ve středu světadílu (Česko, Rakousko v tomto ročníku), tu na jeho jihovýchodě (Srbsko, Bosna a Hercegovina v příštím). K nejvýraznější změně teď dochází na Britských ostrovech, neboť elitu s Anglií opouští i Wales, ale zařadí se mezi ni Skotsko.

Angličtí fanoušci jsou ze svého národnímu týmu najednou zachváceni zuřivostí. Nikdo z nich, ale dost dobře ani nikdo z komentátorů, nedokáže jasně pojmenovat, kam se poděly ambice a perspektiva toho "krásného mladého mužstva", jež bylo čtvrté na mistrovství světa před čtyřmi lety a loni na Euru prohrálo až ve finále.

Anglické chmury

Ponižující, bezútěšné, katastrofální, tak to lidé v Anglii vidí teď. Najednou je vyhlídka na zimní MS v Kataru úplně jiná a protivníci ve skupině - Írán, USA a Wales - nikoli silnější, ale "výraznější" kvůli propadu anglické kvality symbolizované šňůrou 520 minut bez gólu ze hry, která skončila až ve druhém poločase závěrečného zápasu Ligy národů proti Německu. Remíza v něm ovšem nic nezměnila na tom, že Anglii ve skupině, kterou vyhrála Itálie, předčilo i Maďarsko, a z toho mají za kanálem v hlavách zmatek.

Liga národů takovou "výměnu kvality" může přinést a rozvrstvení této kvality na barevné mapě je srozumitelné. Soutěž dobře doplňuje jiná klání pro národní celky. Není jako dělaná pro takzvaná turnajová mužstva, ani v ní nejde o penzum kvalifikačních míst. Význam má hlavně skupinu vyhrát nebo neskončit poslední. A systém klasického postupu a sestupu bez baráží a dodatečného play off je srozumitelný neméně. I když emocemi nezachvacuje fotbalovou obec plošně, v jednotlivých státech atmosférou pohnout umí.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Další zprávy