Komentář: Šikanu si nezasloužil. Baroš byl ďáblík na hřišti i mimo něj

Jan Pikous
4. 7. 2020 16:46
Český fotbal ztrácí další ikonu z nezapomenutelné reprezentační éry okolo Eura 2004. Konec kariéry v pátek oznámil Milan Baroš, druhý nejlepší střelec národního týmu, vítěz Ligy mistrů a legenda Baníku Ostrava. Hráč, který budil emoce na hřišti i mimo něj, a borec, jenž bude tuzemskému fotbalu chybět.
Bouřlivé emoce na hřišti provázely celou kariéru Milana Baroše.
Bouřlivé emoce na hřišti provázely celou kariéru Milana Baroše. | Foto: Dalibor Sosna

Tak už jen Tomáš Hübschman. Veterán ze středu zálohy zůstává posledním mohykánem české soupisky z bronzového evropského šampionátu. Všichni ostatní už kariéru skončili, nejnověji kopačky na hřebík pověsí útočník Baroš.

Před rokem kariéru uzavřel brankář Petr Čech, další z hrdinů úspěšné generace. Obě ikony českého fotbalu a svého času protihráči v Premier League se však v mnohém lišili. Čechovi se přezdívalo Mr. Perfect, což někteří mnohdy říkali až se zjevným sarkasmem - byl zkrátka až moc dokonalý.

To rozhodně nebyl případ rodáka z Valašského Meziříčí. Jeho kariéru zdobí aféry nejrůznějších druhů - tu veselé skotačení v klubu, tu rychlá jízda na silnici, konflikty s novináři i na hřišti. Kontroverze ostatně Baroš budil i jako "starý pán" po návratu do ligy.

Baníkovský srdcař se, ostatně jako každá legenda, těšil u rozhodčích trochu jinému metru než obyčejní hráči. Na tom a priori není nic špatného - je logické, že budou sudí k vítězi Ligy mistrů a druhému nejlepšímu střelci reprezentační historie přistupovat jinak než k dvacetiletému kloučkovi, který má sotva čtyři starty v lize.

Jen málokdo toho ale uměl využívat tak jako Baroš. Soupeřům uměl hru vždy maximálně znepříjemnit - ať už efektivním herním stylem, kdy dokázal chytrým pohybem směrem k balonu soupeře od míče odstavit jako málokdo, nebo i nějakou tu prupovídkou. Hrál bez servítků a často tancoval na hraně toho, co je ještě přípustná tvrdost, a co už začínalo smrdět nefér hrou.

I přes občasné rozpaky byla ale radost Baroše i v pokročilém věku v lize sledovat. Možnost vidět na vlastní oči hráče, který před šestnácti lety drancoval obrany soupeřů s nebývalou drzostí a suverenitou, to byl pro každého, kdo byl v době Eura u obrazovky, zážitek na celý život.

Barošův životopis je úctyhodný, i tak ale člověku vrtá v hlavě, jestli se svým nesporným talentem nemohl dosáhnout víc. Když si vybavíte téměř jakýkoliv jeho zápas za reprezentaci z období let 2003 či 2004, musíte mít nutně pocit, že utkání v top evropských ligách měl mít tenhle dravec na kontě ještě daleko, daleko větší počet.

S Janem Kollerem vytvořili jednu z nejikoničtějších útočných dvojic posledních dekád. Kombinace na své rozměry neskutečně obratného dlouhána s ďábelsky rychlým snajprem byla pastvou pro oči.

Terčem kritiky. Ne vždy oprávněně

Mediální obraz však oba legendární útočníci skoro nemohou mít odlišnější. Zatímco Koller nadále nosí vděčnou nálepku "hodného obra" a na světě se snad nenajde člověk, který by o něm řekl křivé slovo, u Baroše už řadu odpůrců najdeme. Ostatně bylo to slyšet i na některých utkáních české nejvyšší soutěže.

Ano, Baroš není anděl a ani se tak nikdy nechoval. V některých ohledech k němu ale oko veřejnosti bylo zbytečně přísné. Typickým příkladem je jeho pozdější éra v reprezentaci. Dnešnímu čtenáři už to možná nepřijde, ale ještě před osmi, devíti lety nebylo reprezentačního srazu, aby český útočník nedostával od fanoušků sodu.

Dovolím si tvrdit, že takovou šikanu, jaké v té době čelil bývalý hráč Liverpoolu či Galatasaraye, zažil v reprezentaci snad už jen trenér Michal Bílek a středopolař Jaroslav Plašil. Neustálá kritika a fráze o tom, kterak vyčpělý a zoufale neproduktivní Baroš hraje v reprezentaci jen za zásluhy, přitom na to dávno nemá.

Kocovina po odchodu úspěšné generace byla silná a bylo potřeba najít viníky. V očích mnoha fanoušků i novinářů byl prvním na ráně Baroš, který dříve dával góly a teď už je nedává. Že se kvalita spoluhráčů, kteří mu je coby hroťákovi mají připravovat, snížila po konci Pavla Nedvěda a dalších asi tak o tři levely, už je nezajímalo.

Dalo se tedy chápat, když Barošova frustrace občas vybublala na povrch. On totiž poctivě navštěvoval reprezentační srazy. Když byl fit, nevynechal jediný zápas, a pak slyšel jen "hejt". Jasně, profesionál by měl být zvyklý a neměl by se nechat rozhodit - koneckonců Čech, mnoho let jeden z nejlepších brankářů světa, musel také mnohdy poslouchat hloupé pivní řeči o tom, kterak "tankista dělá jednu chybu za druhou" a na rozdíl od spoluhráče z ofenzivy nikdy veřejně nevypěnil. To je ale Čech, pan Perfektní.

Hrát, dokud to jde

Svou kariéru končí hráč, který ne každému padl do oka a ne pokaždé se choval podle učebnice etikety. Zároveň ale také kluk, který miloval fotbal. To bylo znát z každého jeho pohybu na hřišti a v pozdějších letech kariéry i z toho, jak ke svému živobytí přistupoval.

Vrátil se do Baníku, i když nemusel. V posledních letech sbíral vinou zranění starty spíše po jednotkách, přesto se pokaždé vrátil a znovu se na hřišti objevil. Rehabilitoval, dřel, aby se znovu ukázal na tréninku a pak i v ostrém zápase. A to i přesto, že se dávno mohl válet na pláži v Karibiku a posílat do Česka fanouškům jen vysmátá selfíčka od moře.

Místo toho hrál do osmatřiceti českou ligu, umožnil baníkovským mladíkům, aby se od něj učili a viděli ho v akci. Nadějní talenti mohli každý den vídat v šatně kluka, který ve dvaceti vyskočil z taxíku na letišti v Liverpoolu a šel objevovat velký svět.

Do Česka se pak vrátil jako mistr Evropy do jednadvaceti let, bronzový medailista z evropského šampionátu dospělých, vítěz Ligy mistrů, turecké ligy, Ligue 1 a druhý nejlepší střelec národního týmu. Hluboká poklona, uctivé poděkování. A šťastný důchod, pane Bary.

 

Právě se děje

Další zprávy