Panenka a spol. slaví výročí slavné zlaté penalty: Prezident Zeman nás všechny pozval na Hrad

Luděk Mádl Luděk Mádl
20. 6. 2016 6:10
Je to přesně 40 let, co Antonín Panenka fascinoval v Bělehradu svět geniální penaltou. A fotbalový tým Československa i díky tomu vyhrál mistrovství Evropy.
"Když jsem byl v Rapidu, odevzdával jsem Pragosportu 30 procent výplaty. Ale kluci, co byli ve straně, platili ještě ty jejich příspěvky. A to byla prda!" směje se dnes Antonín Panenka
"Když jsem byl v Rapidu, odevzdával jsem Pragosportu 30 procent výplaty. Ale kluci, co byli ve straně, platili ještě ty jejich příspěvky. A to byla prda!" směje se dnes Antonín Panenka | Foto: Ludvík Hradilek

Praha - V ten moment se snad zastavil celý vesmír. A jestli ne, tak si to ten okamžik zasloužil. Ve slavné penaltě Antonína Panenky se spojila fotbalová virtuozita, geniální kalkul, pořádná porce zdravé drzosti - i duše básníkova.

Poražení Němci si to tehdy, pravda, užívali viditelně méně, ale s odstupem času musí snad i tenkrát deklasovaný brankář Sepp Maier tomu kousku přinejmenším v duchu zatleskat.

Dnes je to přesně 40 let, co Antonín Panenka proměnil i pátý pokutový kop československého týmu v rozstřelu, který rozhodoval finále ME 1976 v Bělehradu. Po devadesáti minutách se tehdy hrálo 2:2, když tým Spolkové republiky Německo dokázal srovnat předchozí dvoubrankový náskok soupeře, který zařídily branky Švehlíka a Dobiaše.

Jak všichni víme, ve čtvrté sérii Uli Hoeness přestřelil. A Antonín Panenka, záložník Bohemians Praha, pak naučil svět úplně novou penaltu. Balon jemně podkopl a poslal ho obloučkem přesně doprostřed branky, kam se snesl jako sněhová vločka. Přičemž to Maier jen zoufale sledoval od jedné z tyčí, ke které logicky skočil. Ale na takhle zahraný balon neměl nejmenší šanci dosáhnout.

"To je právě důležitá věc, nesmí se to kopnout moc prudce, aby míč nepřiletěl zbytečně  brzo a gólman tam ještě v pádu nestačil strčit ruku," nevadí Antonínu Panenkovi vyprávět příběh své slavné penalty ani pomilionté.

Fotbalová asociace ČR pro bělehradské hrdiny žádnou speciální oslavu k dnešnímu výročí nepřichystala, tak si ji zařídili sami.

"Když se vyhlašoval Fotbalista roku, uvedli náš tým do Síně fotbalové slávy. A tím to skončilo. Nevím, co bych k tomu měl říkat víc... Nabízeli mi ještě vstupenky, teď na zápas s Chorvatskem, ale měl jsem jiný program, tak jsem musel odmítnout," vysvětluje Panenka.

Ten zároveň jakožto prezident šéfuje Nadaci fotbalových internacionálů. A právě ta se uspořádání oslav 40 let od Bělehradu chopila. "Nadace pozvala všechny členy týmu do Prahy, přijedou i všichni kluci ze Slovenska. Budeme společně sledovat zápas české reprezentace s Turky. A půjdeme společně také na Pražský hrad, kde nás přijme prezident Miloš Zeman," prozradil Panenka deníku Aktuálně.cz.

Když už jsme zmínili právě probíhající Euro, co říkáte na dosavadní výkony českého týmu na turnaji?

Upřímně řečeno, zatím tam ty české výkony patří spíš k těm slabším. Není to fotbalově žádná sláva, ale se štěstím se klukům nakonec podařilo uhrát s Chorvaty remízu, takže se ještě udrželi v postupové hře. A všechno se rozhodne v zápase s Tureckem. Spousta lidí si myslí, že je snadno přejedeme. Já jsem tedy ohledně takových soudů trochu opatrný... No, uvidíme, rozhodne se to na trávníku.

Jak teď vlastně žijete?

Tak to vám řeknu přesně: vcukuletu (směje se). Vždycky když se přiblíží výročí Bělehradu, tak se ozve spousta novinářů, i ze zahraničí, zvou mě na akce, které se s tím spojují - a letos, když je to výročí kulaté, je toho samozřejmě ještě víc než obvykle.

Jaké to je, vyprávět do omrzení historku bělehradské penalty zakončenou tradičním vtipem, že kdybyste ji neproměnil, skončil byste jako soustružník v ČKD?

Máte pravdu, je to hodně frekventovaná záležitost. Ale upřímně - já jsem rád, že to lidi pořád zajímá, dorůstají nové generace. I malé děti pořád vědí, o co jde, a to je fajn, člověka to u srdce potěší.

Však tu penaltu po vašem vzoru čas od času někdo zopakuje...

A to pak celý den drnčí telefon. Hlavně tedy Petru Nosálkovi, to je novinář, co mi pomáhá ohledně kontaktu se zahraničím. Já umím trochu německy, ale jinak na jazyky nemám úplně hlavu, na rozdíl od něj, takže novináři třeba z hispánského světa už se naučili volat jemu. Jak to někdo tímhle způsobem kopne, tak chce hned půlka Jižní Ameriky nebo novináři ze Španělska vědět, co tomu říkám. A mě kolikrát napadne, kdyby mi tak ti frajeři, co mají to štěstí, že žijou v době, kdy se fotbalem můžou na rozdíl od nás zabezpečit nadosmrti, poslali za použité té mé penalty alespoň nějakou tu tantiému. Jo, jo, Měl jsem si tu penaltu nechat patentovat, jenže to mě tenkrát ani ve snu nenapadlo! (směje se)

Tehdy v Bělehradu vám bylo 27 let, do Rapidu Vídeň jste se dostal až v jedenaosmdesátém. Litujete toho, že vás komunisti nepustili ven dřív?

Zájem byl tehdy o nás obrovský, o celý mančaft. Jenže tenkrát zrovna emigroval Šaňo Horváth ze Slovanu Bratislava a z toho byl problém. Nechtěli nás pouštět ven. Ale ten interes o nás byl enormní, tak vymysleli takové šalamounské řešení, že pustí do zahraničí toho, kdo má alespoň 50 zápasů v reprezentaci a je 32 let stár. Postupem času z toho trošku ubírali. A já jsem rád, že mi nakonec z toho vyšel ten Rapid.

Nebylo ve hře i něco atraktivnějšího?

Všechno měla tenkrát na starosti společnost Pragosport. A její ředitel se mi občas zmiňoval, že se mu kvůli mně ozvali ze Španělska, Švédska, Rakouska, Belgie, já jsem ani nechtěl vědět, kdo konkrétně, protože jsem věděl, že souhlas stejně nedostanu. A když jsem ho pak dostal, rozhodoval jsem se mezi Rapidem Vídeň a španělským klubem z města Murcia.

A proč jste vybral Rapid?

V té době se fotbalisti přes třicet považovali za staré, já si říkal, žádnou velkou perspektivu už před sebou nemám, ta španělská liga by mohla být až moc náročná. Tak jsem volil Rakousko. Bylo to pro mě přijatelnější, blíž domů. A hlavně mi to doporučil Franta Veselý (spoluhráč z ME 1976), který už tam předtím působil a říkal mi, že je tam všechno prímový. A měl pravdu. Mě třeba mile překvapilo, to jsem, přiznám se, vůbec nevěděl, že má Rapid zelenobílé barvy, stejně jako Bohemka. Takže jsem si tam hned připadal jako doma.

Co se vám tam ještě zamlouvalo?

V Bohemce jsme pořád dřeli dvoufázově. Dvě a půl hodiny před obědem, dvě a půl hodiny po něm. A v Rapidu bylo za slabou hodinku hotovo. Já pořádí říkal: Kam jdete, to už je jako konec? A oni se na mě dívali jak na blázna. Každopádně ty jejich tréninky byly mnohem svižnější, měly vyšší intenzitu. No a zatímco doma jsme měli pořád soustředění, před zápasem, po zápase, neustále, tak tady šel každý v klidu domů. A jednou týdně jsem měl úplně volno, tak jsem mohl jet na otočku do Prahy.

Část výplaty jste ale museli odevzdávat Pragosportu, nebo se pletu?

Třicet procent. Po celou dobu, co jsem byl v Rakousku. Ale půlku z toho mi pak vraceli jako tuzexové poukázky. A ta druhá půlka prý šla na rozvoj mládeže. Alespoň mi to tak vždycky říkali. Nejhůř na tom byli kluci, co byli zároveň v komunistické straně. Ti museli platit ještě ty jejich poplatky. A to byla prda - jééé, ti nadávali! (směje se)

Ve Vídni už tehdy žila řada českých emigrantů, působí tam krajanské spolky. Neměl jste třeba problémy se Státní bezpečností, že by vás sledovala nebo vás vyslýchala, s kým jste se ve Vídni potkal a podobně?

Vědělo se, že na každého kluka, co někde působil, byl nasazený někdo, kdo si ho takříkajíc víc všímal. Možná tam i tenkrát poblíž mě někdo takový byl, nevím, ale v žádné reálné situaci jsem se s tím nesetkal, ani u žádného výslechu jsem nebyl, to vůbec ne.

Potkával jste se ve Vídni třeba s Josefem Kadrabou, členem stříbrné chilské jedenáctky? Ten tam žil v emigraci.

Ano, ten tam zůstal. A ještě jednou bych mu chtěl na dálku moc poděkovat. Ohromně mi v začátcích pomohl, v době, kdy jsem vůbec neuměl řeč, nic. Já tam šel a neznal jsem ani slovo, to musím přiznat. A on mi pomohl spoustu věcí vyřídit. Bydleli jsme kousek od sebe, trávili jsme spolu i dost času, hráli jsme spolu tenis, fakt moc mi pomohl.

V Rakousku jste pak léta hrál i v nižších soutěžích. Proč jste volně nepřešel k trenérské kariéře?

Kdepak, na trenéra já nikdy neměl povahu. Na to já jsem moc hodnej, ještě tak asistenta, ten má k hráčům blíž, to jsem i na Bohemce dělal, i trenéra brankářů. Ale hlavního kouče, to ne, to by nebylo pro mě.

Vy jste nikdy nechtěl hrát za Spartu nebo za Slavii? Proč jste strávil celou domácí hráčskou kariéru v Bohemians?

Protože tenkrát platilo, že k přestupu byl potřeba souhlas klubu. Já přišel za  vedením a říkám jim: Pánové, dostal jsem nabídku od Sparty, chtěl bych tam jít, chtěl bych si za ně zahrát. A oni, Toníku, to víš, že tě pustíme, udělal jsi pro Bohemku moc. Ale do Sparty to fakt nejde, to snad uznáš. No a rok nato se to samé opakovalo se Slavií. Oni zase: Tondo, kamkoli, ale do Slavie to fakt nejde. No a tak se to sešlo, že jsem nakonec neodešel nikam, až do toho Rapidu.

V Bohemians jste pak působil v mnoha dalších rolích, třeba i funkcionářských. Cítil jste v éře prezidenta klubu Pavla Švarce, že se blíží ekonomický průšvih?

Vůbec. Podle mě tam žádné zásadní problémy nebyly, údajně byla Bohemka ve dvacetimilionovém schodku, ale úplně stejně to měly prakticky všechny další ligové kluby. Ale ono se to nějak uměle nafouklo, někdo to prostě takhle celé odprezentoval, všechno se zvrtlo a Bohemka skončila v konkurzu.

Dnes jste čestným prezidentem Bohemians 1905. Co to obnáší?

Je to spíš taková reprezentativní funkce. Na takové to reálné řízení klubu jsou tam jiní, já mám na starosti spíš vztahy se sponzory, s médii, hodně jezdím po republice, kde už působí nebo se zakládají fankluby Bohemky. Prostě, snažím se pomáhat, jak se dá. Fotbal už si kvůli kyčlím, ve kterých mám endoprotézy, nezahraju, ale chodit se s tím dá docela dobře, děkuju za optání. Já tu operaci hrozně dlouho odkládal, protože jak vidím chlapíka v bílým plášti, co nekřičí: Párky, buráky, tak radši mizím. Ale musím zaklepat, dopadlo to dobře.

Na Bělehrad a vaši penaltu se nezapomnělo, pokaždé když někdo zahraje pokutový kop stejným způsobem jako vy, komentátoři křičí: Panenka. Vaše jméno už se pro ten speciální způsob provedení vžilo. Ale přesto: Cítíte se dneska, 40 let po Bělehradu, doceněný?

Já si takovou otázku nepokládám. Nějakým způsobem známý jsem, k lepšímu životu mi to sice nepomůže a naše generace neměla ty podmínky, abychom si vydělali opravdu velké peníze. Já si nestěžuju, ale někteří starší kluci, co kopali za nároďák a nebyli rozhodně horší než ti dnešní, žijí opravdu v bídě. A to mi připadá trošku nespravedlivý. Tak se jim alespoň jako Nadace fotbalových internacionálů snažíme trochu pomáhat. A tady nám Fotbalová asociace ČR jako hlavní partner nadace vychází vstříc opravdu hodně, za to jí musím poděkovat.

 

Právě se děje

Další zprávy