


Nemálo profesionálních fotbalistů nezvládlo po ukončení kariéry přechod do běžného života. Roman Bednář, bývalý reprezentační útočník, který si zahrál i Premier League, je opačným příkladem. Stal se z něj oblíbený televizní expert a vrhl se na trenéřinu. V ní chce využít i zkušenosti ze životního přešlapu.

Uspěl by dobře. Já vždycky svým svěřencům říkám, že mě dostala do ciziny jen poctivá práce. Proto občas přimhouřím oko, když někomu něco nejde. Když vidím, že se snaží, odpustím ledacos. Ale musí makat! Přístup, to je to hlavní, po čem šlapu. Chci vidět, že hráč se chce zlepšovat. Pak mu rád pomůžu.
Až venku. Když jsem začínal v Mladé Boleslavi ve druhé lize, o profesionalismu jsem toho věděl hrozně málo. Až venku jsem pochopil, že profesionální sportovec pracuje v režimu 24/7. To mi zamlada dlouho nedocházelo. Pak mi v zahraničí otevřeli oči a ukázali, jak vypadá opravdový profesionalismus. Od té doby na něj dbám. Mé krédo zní – jít příkladem a hlavně být nejdříve člověkem a až potom trenérem. Tohle mě naučil už pobyt ve Skotsku.
Právě to, že se ke mně chovali jako k člověku a pak až jako k hráči. To jsem tady moc necítil. Skoti jsou upřímní, takže mi nejprve na rovinu říkali, že jim beru práci. Někoho by to utlumilo, mě to motivovalo. Jsem tady, protože jsem lepší než vy, to jsem se snažil dokázat. Zároveň jsem kolem sebe viděl, jak se lidi ve všech odděleních snaží dělat svoji práci, jak nejlíp umí. Omrkával jsem spoluhráče, co a jak dělají navíc.
Kdybych to měl shrnout do jednoho slova, řeknu – makat! Spousta mladých hráčů vidí jen pozlátko, ale nevidí tu práci za ním. Řada dní v takové konkurenci, jakou najdete v Premier League, je negativní. Abyste se v tom neutopil, je třeba se nikdy nevzdávat. Někdo se v tomhle směru dopeče v sedmnácti a může hrát velký fotbal. Jiný se dopeče až ve třiadvaceti.
Ale důležité je se nevzdávat. A když dostane člověk šanci, musí ji chytit za pačesy. Já jsem měl v kariéře štěstí, že jsem šel nahoru krůček po krůčku a vždy jsem se dokázal přizpůsobit vyšším nárokům nového prostředí. Nakonec jsem se dostal až na úroveň, kdy jsem doopravdy soupeřil s těmi nejlepšími. A soupeření s nejlepšími mě nezastavilo, ale motivovalo. Chtěl jsem se jim nejdříve vyrovnat a potom být lepší než oni.
Takových myšlenek jsem měl hodně. Třeba když jsem nehrál, nesl jsem to zamlada velice špatně. Ale musel jsme se na to adaptovat. Když hrajete nejlepší soutěž světa a trenér hraje na jednoho útočníka, přitom jich má v kádru osm, není to jednoduchá situace. Ovšem všechno se dá vytrénovat. Časem jsem se i tohle naučil.
Tím, že jsem miloval fotbal. A taky jedním slovem, které teď často připomínám hráčům. To slovo je - aktuálně. Když se ti teď nedaří nebo ti aktuálně nejde nějaká činnost, neznamená to, že za týden, za měsíc, za rok ji nebudeš mít zmáklou. A nakonec to může být jedna z tvých zbraní. Každý se narodíme s nedostatky, ale prací je můžeme vymazat.
Mě nakopával můj táta, který na mě měl skvělý vliv a nikdy mi nedal nic zadarmo. Proto jsem si nikdy neřekl, i když bylo zrovna něco těžké, že bych to nedal. V první chvíli jsem zamlada bral ty těžkosti negativně, ale pak jsem se zakousl a s odstupem se z nich stala vítězství. Díky tomu, co všechno mám za sebou, beru dnes negativní věci pozitivně. Jako šanci ke zlepšení. Dopracoval jsem se k tomu ale postupně.
Samozřejmě, že vyrovnat se s tím bylo kurňa těžké. Protože ať jsem přijel na jakýkoli stadion, tak to všichni věděli a používali proti mně. Ale způsobil jsem si to víceméně sám. Tenkrát jsem to měl na všech frontách špatné a udělal jsem špatné rozhodnutí. A pak jsem to musel přežít.
Řekl jsem si: Udělal jsi chybu, ale s tím, jaký jsi člověk, to nemá nic společného. Akorát ses zrovna trápil a vyřešil jsi to, jak jsi to vyřešil. Tenkrát mě to mělo něco naučit a to se také stalo. Když jsem po pauze nastoupil k prvnímu zápasu, trenér Roberto di Matteo říkal, že v životě neviděl to, co jsem měl v očích. Takové odhodlání u žádného hráče předtím nikdy neviděl. Měl jsem to nastavené jasně – stala se chyba a ty ji musíš napravit. Je pravda, že to vytříbilo i lidi kolem mě. Přišlo mi, že někteří na tu chybu i čekali. Takže jim to udělalo dobře. Ale měl jsem u sebe ty nejbližší, kteří dobře věděli, jaký jsem. Ale dlouhou dobu jsem si nedokázal sám sobě odpustit, že jsem přijal takové rozhodnutí.
Do ní jsem byl volnomyšlenkář a možná i kariéra mě hrnula někam, kam jsem nechtěl. Tohle mě nastavilo zpátky k tomu, jaký jsem byl. Dneska z toho čerpám. Dokážu se vcítit do kluků, které trénuju. Nejdřív jsme totiž lidi, až pak sportovci. A myslím si, že mi věří, že jim můžu poradit. Třeba to, že nic není tak černé, jak to právě vypadá.
Od lidí, kterých si vážím, jsem si nechal vždycky poradit. Ale od té doby se dost zaobírám psychologií. Neříkám, že už dnes neumím vybuchnout, ale neberu některé věci už tak, jak jsem je bral dříve. Vytvarovalo mě to. Cítím se teď správně pozitivně nastavený do dalšího života.
Nevadí. Já odmalička miluju fotbal a věci, které s tím přicházejí, beru, že k tomu automaticky patří. Čím stoupáte výše, tím je tlak vyšší. K tomu, abych se s tím vyrovnal, jsem potřeboval pocit, že jsem připravený. Že jsem pro to udělal všechno na tréninku. Když jsem byl dobře natrénovaný, tlak jsem snášel mnohem líp. A samozřejmě máte další pomůcky, které vám pomůžou vypnout a vyčistit si hlavu. Já jsem třeba rád rybařil. Taky mám dneska rodinu se třemi dětmi a jsem nejvíc spokojený v životě, jak jsem byl. Což mi asi tenkrát chybělo. Hrál jsem sice Premier League, ale vlastně jsem nic neměl. Dneska navrch studuju trenérskou profilicenci a dělám experta v televizi.
Měl. Zase do toho musím vložit tátu, který mi furt říkal: Hrát nebudeš navždycky, co budeš dělat, až skončíš? Provokovat mě s tím začal, už když mi bylo pětadvacet. Já jsem mu odpovídal: Tati, vždyť jsem ještě ani pořádně nezačal kariéru. Ale už tehdy jsem si v Anglii psal tréninky, formace a další postřehy. Když jsem skončil relativně brzo s hraním, vydržel jsem asi měsíc a půl doma bez fotbalu, ale pak jsem hned skočil do trénování. Říkal jsem si, čím bych nejvíc mohl pomoci českému fotbalu, a protože jsem miloval být na hřišti, šel jsem do trenéřiny. A naplňuje mě to. Když vidím kluka, že se posunuje, je šťastný a žije svůj sen, mám z toho radost.
Narodil se 26. března 1983 v Praze
V české lize odehrál za Boleslav, Spartu a Příbram 101 zápasů a vstřelil 27 gólů
Působil také v Hearts, West Bromwichi, Blackpoolu, Leicesteru či Ankaragücü
Se Spartou získal titul i pohár (2014), s Hearts triumfoval ve skotském FA Cupu (2006), s West Bromwichem vyhrál druhou anglickou ligu (2008)
Za reprezentaci nastoupil k osmi utkáním a dal jeden gól (v přípravě proti Lotyšsku v roce 2010)
Od léta 2024 vedl jako trenér pražský Motorlet v ČFL, loni v říjnu však byl odvolán



Filipínská viceprezidentka Sara Duterteová uvedla, že bude kandidovat na prezidentku ve volbách v roce 2028. Informovala o tom agentura AFP, podle níž se Duterteová ke kandidatuře rozhodla po opakovaných sporech se současnou hlavou státu Ferdinandem Marcosem mladším. Duterteová je dcerou bývalého prezidenta Rodriga Duterteho, který je v současnosti zadržován v Haagu kvůli obvinění z vražd.



Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj uvedl, že americký prezident Donald Trump na něj vyvíjí nepřiměřený nátlak ve snaze dosáhnout řešení rusko-ukrajinské války. V rozhovoru pro web Axios Zelenskyj zopakoval, že jakýkoliv plán, který by vyžadoval, aby se Ukrajina vzdala dosud neobsazeného území v Donbasu, by Ukrajinci odmítli v referendu.



„Pane prezidente, nemám otázku, ale spíš apel – abyste znovu kandidoval,“ řekl jeden z návštěvníků diskuze na pražských Hájích. Podobná slova slyšel Petr Pavel už ráno, když navštívil základní školu v Letňanech. Pár lidí zmínilo obdobné přání i na dalších místech v Praze, kam hlava státu zamířila během nabitého úterního programu. Na Hájích pak Pavel zopakoval podmínky k obhajobě svého mandátu.



Byl u toho, když šla ze Slováků na olympiádě hrůza. Hned dvakrát. V obou případech to sice končilo hořce, z posledního většího turnaje nejlepších proti nejlepším si ale Marián Gáborík přeci jen odnesl medaili. Teď bývalý fantastický útočník věří, že se slovenský hokej zase zvedá. A připomíná, že Čechy není radno odepisovat.



Byla to osudová souhra náhod. Teroristický útok na jiném letišti, hustá mlha, v níž nebylo vidět na krok, a jedno rozhodnutí kapitána, který příliš spěchal. Když se 27. března 1977 na kanárském letišti Los Rodeos na Tenerife srazily dva plně naložené Boeingy 747, změnilo to letectví. Připomeňte si příběh 583 obětí tragédie, která se vůbec neměla stát.