Hrál nejlepší ligu světa, ale neměl nic. Drogy? Musel jsem to přežít, říká Bednář

Jak by v očích trenéra Romana Bednáře uspěl hráč stejného jména?

Uspěl by dobře. Já vždycky svým svěřencům říkám, že mě dostala do ciziny jen poctivá práce. Proto občas přimhouřím oko, když někomu něco nejde. Když vidím, že se snaží, odpustím ledacos. Ale musí makat! Přístup, to je to hlavní, po čem šlapu. Chci vidět, že hráč se chce zlepšovat. Pak mu rád pomůžu.

Kdy jste se naučil vy poctivému přístupu?

Až venku. Když jsem začínal v Mladé Boleslavi ve druhé lize, o profesionalismu jsem toho věděl hrozně málo. Až venku jsem pochopil, že profesionální sportovec pracuje v režimu 24/7. To mi zamlada dlouho nedocházelo. Pak mi v zahraničí otevřeli oči a ukázali, jak vypadá opravdový profesionalismus. Od té doby na něj dbám. Mé krédo zní – jít příkladem a hlavně být nejdříve člověkem a až potom trenérem. Tohle mě naučil už pobyt ve Skotsku.

Co vás v Hearts of Midlothian praštilo první do očí?

Právě to, že se ke mně chovali jako k člověku a pak až jako k hráči. To jsem tady moc necítil. Skoti jsou upřímní, takže mi nejprve na rovinu říkali, že jim beru práci. Někoho by to utlumilo, mě to motivovalo. Jsem tady, protože jsem lepší než vy, to jsem se snažil dokázat. Zároveň jsem kolem sebe viděl, jak se lidi ve všech odděleních snaží dělat svoji práci, jak nejlíp umí. Omrkával jsem spoluhráče, co a jak dělají navíc.

Ze Skotska jste se posunul až do Premier League. Jak byste klukům, kteří touží si v ní také jednou zahrát, popsal profesionalismus v jejím balení?

Kdybych to měl shrnout do jednoho slova, řeknu – makat! Spousta mladých hráčů vidí jen pozlátko, ale nevidí tu práci za ním. Řada dní v takové konkurenci, jakou najdete v Premier League, je negativní. Abyste se v tom neutopil, je třeba se nikdy nevzdávat. Někdo se v tomhle směru dopeče v sedmnácti a může hrát velký fotbal. Jiný se dopeče až ve třiadvaceti.

Související

Přestup Vojty: Místo uzdravení další šílenství. Natáhla Plzeň záměrně Spartu?

A někdo vůbec.

Ale důležité je se nevzdávat. A když dostane člověk šanci, musí ji chytit za pačesy. Já jsem měl v kariéře štěstí, že jsem šel nahoru krůček po krůčku a vždy jsem se dokázal přizpůsobit vyšším nárokům nového prostředí. Nakonec jsem se dostal až na úroveň, kdy jsem doopravdy soupeřil s těmi nejlepšími. A soupeření s nejlepšími mě nezastavilo, ale motivovalo. Chtěl jsem se jim nejdříve vyrovnat a potom být lepší než oni.

Nikdy jste neměl nutkání to vzdát?

Takových myšlenek jsem měl hodně. Třeba když jsem nehrál, nesl jsem to zamlada velice špatně. Ale musel jsme se na to adaptovat. Když hrajete nejlepší soutěž světa a trenér hraje na jednoho útočníka, přitom jich má v kádru osm, není to jednoduchá situace. Ovšem všechno se dá vytrénovat. Časem jsem se i tohle naučil.

Jak?

Tím, že jsem miloval fotbal. A taky jedním slovem, které teď často připomínám hráčům. To slovo je - aktuálně. Když se ti teď nedaří nebo ti aktuálně nejde nějaká činnost, neznamená to, že za týden, za měsíc, za rok ji nebudeš mít zmáklou. A nakonec to může být jedna z tvých zbraní. Každý se narodíme s nedostatky, ale prací je můžeme vymazat.

Jenže někdo se radši vymlouvá, že na něco nemá talent. Vy jste to nedělal?

Mě nakopával můj táta, který na mě měl skvělý vliv a nikdy mi nedal nic zadarmo. Proto jsem si nikdy neřekl, i když bylo zrovna něco těžké, že bych to nedal. V první chvíli jsem zamlada bral ty těžkosti negativně, ale pak jsem se zakousl a s odstupem se z nich stala vítězství. Díky tomu, co všechno mám za sebou, beru dnes negativní věci pozitivně. Jako šanci ke zlepšení. Dopracoval jsem se k tomu ale postupně.

Související

Baník si zahrává s ohněm. Do karet mu nehraje ani nálet miliardářů

Za drsnou lekci vám asi posloužil i příběh se skrytou kamerou, která vás natočila při nákupu drog v období, kdy jste válel za West Bromwich Albion. Jak jste se vyrovnával s touhle mezní situací?

Samozřejmě, že vyrovnat se s tím bylo kurňa těžké. Protože ať jsem přijel na jakýkoli stadion, tak to všichni věděli a používali proti mně. Ale způsobil jsem si to víceméně sám. Tenkrát jsem to měl na všech frontách špatné a udělal jsem špatné rozhodnutí. A pak jsem to musel přežít.

Jakým způsobem jste to učinil?

Řekl jsem si: Udělal jsi chybu, ale s tím, jaký jsi člověk, to nemá nic společného. Akorát ses zrovna trápil a vyřešil jsi to, jak jsi to vyřešil. Tenkrát mě to mělo něco naučit a to se také stalo. Když jsem po pauze nastoupil k prvnímu zápasu, trenér Roberto di Matteo říkal, že v životě neviděl to, co jsem měl v očích. Takové odhodlání u žádného hráče předtím nikdy neviděl. Měl jsem to nastavené jasně – stala se chyba a ty ji musíš napravit. Je pravda, že to vytříbilo i lidi kolem mě. Přišlo mi, že někteří na tu chybu i čekali. Takže jim to udělalo dobře. Ale měl jsem u sebe ty nejbližší, kteří dobře věděli, jaký jsem. Ale dlouhou dobu jsem si nedokázal sám sobě odpustit, že jsem přijal takové rozhodnutí.

V čem vás tahle událost nejvíce změnila?

Do ní jsem byl volnomyšlenkář a možná i kariéra mě hrnula někam, kam jsem nechtěl. Tohle mě nastavilo zpátky k tomu, jaký jsem byl. Dneska z toho čerpám. Dokážu se vcítit do kluků, které trénuju. Nejdřív jsme totiž lidi, až pak sportovci. A myslím si, že mi věří, že jim můžu poradit. Třeba to, že nic není tak černé, jak to právě vypadá.

Přišel jste na to tehdy sám? Nebo s pomocí někoho jiného?

Od lidí, kterých si vážím, jsem si nechal vždycky poradit. Ale od té doby se dost zaobírám psychologií. Neříkám, že už dnes neumím vybuchnout, ale neberu některé věci už tak, jak jsem je bral dříve. Vytvarovalo mě to. Cítím se teď správně pozitivně nastavený do dalšího života.

Související

Supernávrat je na spadnutí. Českou ligu má znovu oživit slavné fotbalové jméno

Tlak vás neopustí ani v roli trenéra.

Nevadí. Já odmalička miluju fotbal a věci, které s tím přicházejí, beru, že k tomu automaticky patří. Čím stoupáte výše, tím je tlak vyšší. K tomu, abych se s tím vyrovnal, jsem potřeboval pocit, že jsem připravený. Že jsem pro to udělal všechno na tréninku. Když jsem byl dobře natrénovaný, tlak jsem snášel mnohem líp. A samozřejmě máte další pomůcky, které vám pomůžou vypnout a vyčistit si hlavu. Já jsem třeba rád rybařil. Taky mám dneska rodinu se třemi dětmi a jsem nejvíc spokojený v životě, jak jsem byl. Což mi asi tenkrát chybělo. Hrál jsem sice Premier League, ale vlastně jsem nic neměl. Dneska navrch studuju trenérskou profilicenci a dělám experta v televizi.

Máte úspěšně za sebou nelehký přechod z hráčské kariéry do normálního života. Měl jste už dřív promyšlené, že se vrhnete na trenéřinu?

Měl. Zase do toho musím vložit tátu, který mi furt říkal: Hrát nebudeš navždycky, co budeš dělat, až skončíš? Provokovat mě s tím začal, už když mi bylo pětadvacet. Já jsem mu odpovídal: Tati, vždyť jsem ještě ani pořádně nezačal kariéru. Ale už tehdy jsem si v Anglii psal tréninky, formace a další postřehy. Když jsem skončil relativně brzo s hraním, vydržel jsem asi měsíc a půl doma bez fotbalu, ale pak jsem hned skočil do trénování. Říkal jsem si, čím bych nejvíc mohl pomoci českému fotbalu, a protože jsem miloval být na hřišti, šel jsem do trenéřiny. A naplňuje mě to. Když vidím kluka, že se posunuje, je šťastný a žije svůj sen, mám z toho radost.