V osmnácti letech jste přešel z Brna do tehdy mistrovské Slavie. S jakými ambicemi? A naplnily se?
Šel jsem jako dorostenec do dorostu. Byl to asi nejdůležitější krok v mé kariéře, který všechno rozhodl. Kdybych zůstal v Brně, kdo ví, kam bych se dostal. Když jsem přišel do Slavie, bylo všechno super.
Byl pro vás přechod hodně složitý?
Byl jsem ze všeho hodně vyvalený, i když jsem nešel hned do áčka, ale do dorostu. Do A mužstva jsem se propracoval až po několika letech. Přes béčko, kde nás vedl bohužel už zesnulý Miroslav Janů, podle mého nejlepší trenér v mé kariéře. Když mě povolali do áčka, jen jsem zíral. Najednou kolem mě chodí hráči jako pan Vaniak… Zdravím ho: "Dobrý den." On na to: "Co mi vykáš? Tykej mi, vždyť jsme spoluhráči." A další osobnosti, byla jich plná šatna.
Jak jste vycházel s trenérem Karlem Jarolímem? Patřil jste k jeho oblíbencům?
Pod ním jsou všichni hráči pod velkým tlakem, vybavuju si to dobře. Ale zase dost naučil. Byl přísný ve všech směrech, jeho důraz na zdravou výživu byl pověstný. Byli jsme na soustředění na Kanárech, vzal jsem si k snídani dvě housky, ještě k tomu tmavé, k tomu šunku a sýr. Najednou slyším: "Co to máš?!" Musel jsem se zeptat lékaře, který to měl na starosti, co mám jíst. Na to byl pedant. Byl jsem v mužstvu půl roku, vyjukaný ze všeho, dělal jsem, co se mi řeklo.
V červeno-bílém dresu jste stihl jen dva ligové zápasy. Vybavujete si je?
Velice dobře. Poprvé jsem nastoupil, a v základu, právě proti Brnu (listopad 2009 - pozn. red.), nynější trenér Richard Dostálek hrál ve středu zálohy proti mně. Vedle něj Tomáš Polách a Lukáš Mareček. Byla to krásná doba, ale pak nastaly ekonomické potíže, kdy Slavia málem zkrachovala.
Jak jste tuhle dobu zvládl?
Bylo to hodně složité, přemýšlel jsem, jestli vůbec s fotbalem neskončím. Třeba i čtyři měsíce nepřišla výplata, nebylo z čeho hradit, co bylo nutné. Ze začátku jsem bydlel na intru, to bylo v pohodě, pak jsem měl byt s Radkem Gulajevem. Kdybych neměl rodiče, kteří mě podporovali, tak bych to skutečně asi nezvládl. Pomáhali mi všichni, babička, kdo mohl. Bez nich bych nepřežil, musel bych do práce. Plno jiných kluků bylo hotových.
Ze slávistické bídy vás vytáhl Miroslav Pelta, jenž vás koupil do Jablonce za částku okolo dvou a půl milionu korun a Slavia přežila několik měsíců. Jaký to byl pocit, finančně zachraňovat slavný klub?
Dosud si přesně pamatuju, jak to bylo. Byl jsem na podzim 2010 na hostování v Hlučíně, to byla farma Slavie, ležím v ostravském bytu na posteli, když někdo volá: "Tady Míra Pelta, znáš mě? Nechceš k nám?" Myslel jsem, že si ze mě spoluhráči dělají srandu. Tak odpovídám: "Jasně, znám." Stačila však tři slova a bylo hotovo. V zimě jsem s brankářem Romanem Valešem už šel do Jablonce. Ten mě dostal nejvíc do velkého fotbalu. Trénoval nás František Komňacký, docela slušně se nám vedlo, dostal jsem se i do reprezentace.
Pro Peltu to byl velice slušný obchod. Souhlasíte?
Slyšel jsem, že jeho součástí byl ještě podíl na Adamu Hlouškovi. Do tureckého Kayserisporu (leden 2014 - pozn. red.) jsem prý odcházel za 30 milionů korun, takže solidní zhodnocení.
Ale dlouho jste v Turecku nevydržel. To se vám tam vůbec nelíbilo?
Smlouvu jsem podepsal na tři a půl roku, ale spadli jsme. To nebylo tak nejhorší, peníze mi zůstaly stejné, ale viděl jsem, jak Plzeň a Sparta dělají tituly a já bych hrál druhou tureckou ligu. Bylo mi třiadvacet, ještě jsem chtěl něco dokázat, a ne hrát jen pro peníze. Navíc osobní život ve městě byl nula. Stadion nádherný, zázemí taky, ale život nula. Vidíte jen byt a hřiště, to je na palici. Měl jsem naštěstí s sebou přítelkyni, bez ní by to bylo ještě horší. Být venku sám je příšerná věc. Po půl roce se vědělo, že tam nevydržím. Přiletěli za mnou z Plzně ředitel klubu pan Šádek a sportovní ředitel pan Kuka a dohodli jsme se. Líbilo se mi, že o mě stojí, to má velkou cenu. Chtěl jsem ještě získat nějakou trofej, s Jabloncem jsem vyhrál jen pohár. Šel jsem s penězi dolů (v Kayserisporu jsem měl roční plat 400 tisíc eur plus prémie) víc než o půlku, ale o nich to nebylo.
Naplnily se ve Viktorii Plzeň vaše sportovní ambice beze zbytku?
Slavil jsem dva tituly, jednou jsme dobyli pohár, ale moc mě mrzí, že jsem nikdy nepoznal Ligu mistrů. Vyhráli jsme sice nad Maccabi Tel Aviv v Izraeli 2:1 (3. předkolo ročníku 2014/2015 - pozn. red.), ale doma řachli 0:2 a vypadli. Porazil nás Zahaví, za dvanáct minut nám dal dva góly. Pořád to mám před očima.
Tradovalo se, že Plzeňští umí kopat, ale i po zápase se docela slušně pobavit. Bylo to tak?
To není žádné tajemství, chodili jsme po zápase posedět. Ale po zápase! Nikoho to nenapadlo dva tři dny před dalším, to je úplný nesmysl. Aby se někdo opil v anglickém týdnu, když byly dva zápasy, to nešlo.
Vaším věrným parťákem byl David Limberský. Hodně jste si rozuměli?
Kamarádíme se pořád, povahově jsme trošku stejní. Voláme si, David je však v Plzni. Více se potkávám s Honzou Kopicem, který bydlí blíž, v Humpolci. Když je chvíle volna, navštívíme se.
Je pravda, že když Limberský v září 2015 boural v luxusním bentley na pražském Smíchově a nadýchal, seděl jste vedle něj?
Ani to není žádné tajemství. Ale hodně se to překroutilo. Vůbec před policií neutíkal, to by nemělo žádnou cenu. Vraceli jsme se domů, jeli už za námi. Ale každý si něco přihodí, znáte to.
A jak to bylo při soudu s drogovým dealerem Vítězslavem Maišnerem, který vám měl údajně obstarávat omamné látky?
K tomu se vracet už nechci, všechno už v tisku proběhlo. Více řeknu, až skončím kariéru.
Trváte na tom, že kokeš je značka piva?
Je to pivo.
V létě 2016 jste přijal nabídku do ruského klubu FK Ufa. Co vás nalákalo?
V Plzni jsem dobyl dva mistrovské tituly, nějaké sportovní cíle byly naplněny. A každý, kdo hrál v Rusku, si to nesmírně chválil. Tomáš Čížek v Jablonci nebo Honza Holenda, s nímž se setkal v Plzni. Každý Rusko vychvaloval. Život je už jiný, než býval dřív, ale hlavně sportovce všichni velmi uznávají. Vědí, co za úspěchem je. Jaká je to dřina, od pěti let neznáte nic jiného. Žádné prázdniny, nejezdíte k moři, jen tréninky a zápasy. Nemáte žádné dětství. Nebo zimní soustředění. Nedávno jsme byli na Maltě, ale žádné koupání v moři, návštěvy turistických památek, pořád je práce.
Bylo Rusko nejlepší i na peníze?
V Turecku jsem měl lepší smlouvu, ale v Rusku jsem byl déle. Takže vlastně ano. Navíc to jsou čisté peníze, ne jako u nás prapodivný status OSVČ. I když se mi za celou kariéru nestalo, abych nějaké peníze, ani třeba prémie, dostal na ruku. Vždycky na konto. Ale i v Rusku byl první půlrok těžký. Neumíte jazyk, já ruštinu ve škole na rozdíl od předchozí generace nezažil, neuměl jsem žblebtnout. Sedíte se spoluhráči a nemáte si co říct. Přes Skype jsem si našel učitelku ruštiny, a tak jsem se učil na dálku. Za půl roku už jsem jazyk zvládal, nyní se klidně dívám na jejich filmy. Na turecké ne… Hodně mi pomohli taxikáři, chtěli se pořád vybavovat. Hned hlásili, že znají Karlovy Vary, a chtěli mi všechno vysvětlovat. Zpočátku rukama nohama. Rusko mi přirostlo k srdci a budu tam nadále lítat. Mám tam pořád kamarády.
Osm reprezentačních startů vypadá na první pohled slušně. Kam je řadíte v kariéře vy?
Reprezentační zápisy v žádném případě neshazuju, jsem šťastný, že je mám. Byl jsem v mužstvu v době, kdy v něm nastupovali hráči předchozí generace, která byla docela jinde než naše. Chytal Petr Čech, v záloze Tomáš Rosa (Rosický), Jarda Plašil, Tomáš Hübschman. Páni fotbalisti. Těm nyní nesaháme ani po kotníky. Vzhlížel jsem k nim s úctou a najednou jsem byl mezi nimi. Ve třiadvaceti. Pro mě úplně jiný svět. Největší zážitek byla pro mě kvalifikace na mistrovství světa 2014 v Brazílii doma proti Itálii. Hrál za ni například ještě Pirlo. Prostě masakr. Chtěl jsem jeho dres, ale omluvil se, že ho slíbil někomu jinému. Nevím ani komu. Já si odnesl jinou trofej, dres Maria Balotelliho.
V létě vám bude jedenatřicet. Jakou máte představu o další kariéře?
Jsem v Brně doma, když bude o mě zájem, budu chtít hrát co nejdéle. Kromě tří top českých klubů - Slavie, Plzně a Sparty - bych po jiné štaci už ani netoužil, nechce se mi kodrcat někde jinde. A také bych chtěl Brnu, které mě vychovalo, něco trošku vrátit. Bydlím asi 300 metrů od stadionu, jsem rodák z Králova Pole. Lužánky ovšem pamatuju, jako žák jsem tam podával balony. A taky jsme tam trénovali.
Dá se říci, že jste se svou kariérou spokojený?
Rozhodně ničeho nelituju. A dosáhl jsem toho poměrně dost, to mi je zatím třicet. Fotbalu jsem obětoval hodně, zůstával jsem i v Jablonci po tréninku na hřišti a pořád si přidával. Po večerech jsem chodil běhat. Zní to jako klišé, ale když tomu nedáš víc, nebudeš lepší než ostatní. Vydržel jsem poměrně dlouho i venku, jiní se vracejí po roce jako já z Turecka. Možná jsem se v Plzni trochu uspokojil, ale obětoval jsem tomu hodně. Teď chci Brnu co nejvíce vracet. Proč by se tu nemělo něco podařit jako v Plzni? Limba do ní taky přišel jako zralý fotbalista a nakonec v ní zažil nejlepší období.
Po návratu do Brna jste však silnou pozici neměl, trenér Miloslav Machálek vás moc nestavěl. Vše se změnilo až příchodem Richarda Dostálka. Cítíte teď velkou důvěru?
Je jasné, že když máte u trenéra důvěru, tak se hraje úplně jinak. Ale to je v každé lidské činnosti, když vám šéf věří. Hned se vám povolání dělá radostněji. Dostálek s námi víc mluví, je to příjemnější nejen pro mě.
S trenérem Machálkem jste si nerozuměl?
Každý trenér má svůj styl, své oblíbence, nemusíte mu do něj zapadat. To je jako ve škole. Když vás má učitel rád, nosíte domů jedničky, když ne, propadáte. Navíc první liga je jiná než druhá, co v ní fungovalo, už na nejvyšší soutěž nestačí. Já ji znám, dvakrát jsem ji s Plzní vyhrál. Ve druhé lize jsme stříleli dost gólů, aby ne, když jsme měli podmínky úplně jiné než ostatní týmy. Jinde chodili do práce a trénovali večer. Bylo by špatné, kdyby se nám proti nim nedařilo. To byla naše povinnost. Když jsem sedával na tribuně, nebylo to příjemné, ale rozhodl jsem se vydržet. Už jsem nechtěl hledat něco jiného.
Přišel jste do Brna, abyste tým dovedl zpět do první ligy, nyní ji pomáháte zachránit. Je to na psychiku hodně náročné?
Je to výzva, na kterou je nás naštěstí víc. S tím se musíme vyrovnat. Nemá cenu podléhat nějaké depresi, není za námi ještě ani půlka ročníku. Poztráceli jsme body se soupeři, které jsme měli porazit, to je špatné. A také nás mrzí, že nejsou diváci. Ti nám vždycky hodně pomáhali.
Vydělal jste si slušné peníze. Nepromrhal jste je?
Ne, táta mě držel zkrátka. Kolikrát byly i hádky, ale musím mu za to poděkovat. Podporoval mě, jak se dalo. I mamka. Klidně by si vzala dovolenou, jen aby za mnou jela, když jsem se cítil v zahraničí špatně. A táta za mnou lítal do Ruska, kde mi vařil svíčkovou. Měl firmu na auťáky, ale moc mu to nyní nejde. Staral se však, abych neudělal chyby jako on, abych peníze dobře investoval.
