V Galerii 1 v pražské Štěpánské ulici byla otevřena fotografická výstava Tenkrát na Spartě. Jejím autorem je Zdeněk Lhoták, který v letech 1976 - 1989 působil jako fotograf v tomto letenském fotbalovém klubu a měl možnost nahlédnout i do jeho zákulisí. "Těší mě, že výstavu, která potrvá do 21. prosince, navštěvují lidé z celé republiky," usmíval se její autor při rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Odkud vedly vaše kroky do Sparty?

Jako absolvent FTVS jsem brzy pochopil, že tělocvik není pro mě to pravé ořechové, a začal jsem fotografovat. To mě natolik zaujalo, že jsem se tomu začal plně věnovat. V době vojenské služby jsem rok působil v Dukle a potom mi jeden ze spolužáků otevřel dveře do Sparty, která měla zájem o fotografa pro všechny její sporty. Nabídku jsem přijal, a tak jsem na rybářské stoličce za její fotbalovou brankou sbíral zkušenosti vedle zkušeného Skály, Tereby a dalších tehdejších osobností.

Na vašich fotografiích jsou záběry nejen ze hřiště, ale i ze zákulisí… 

Začal jsem se věnovat i fotbalovému zázemí a zjistil jsem, že v něm někdy dochází ke stejně dramatickým situacím jako na trávníku. Rozhodl jsem se zpracovat celé sparťanské prostředí, ale velký ohlas to nemělo. A tak mě těší, že po třiceti letech vzpomínky na jedno z nejkrásnějších období Sparty zajímá hodně lidí.

Zmiňujete se o vzpomínkách. Které pro vás zůstaly nezapomenutelné?

Je jich hodně, ale dvě jsou zcela výjimečné. V roce 1984 jsme se po vítězství v Žilině radovali ze zisku mistrovského titulu, který Sparta vybojovala po předlouhých 17 letech. Cestu domů provázel obdiv fanoušků a bezbřehá euforie, která vyvrcholila po příjezdu do Prahy. Byly tři hodiny ráno a kluci šli hrát bago. Vzali mě s sebou a trochu jsem se jim tam motal, ale zážitek to byl obrovský. O rok později jela Sparta jako vedoucí tým ligové tabulky k poslednímu utkání do Banské Bystrice. K titulu potřebovala zvítězit, což se jí nepodařilo, prohrála 0:1, ale stejným výsledkem podlehla i druhá Bohemka doma Trnavě. Další titul a další nezapomenutelné chvíle.

Které zápasy z pohárové Evropy byly pro vás výjimečné?

V roce 1983 vítězství 4:0 nad Watfordem a o dva roky později triumf po Bergerově gólu ve střetnutí s Juventusem. Před tímto utkáním se mi podařilo fotograficky zachytit "šmelení" se vstupenkami.

S kterými hráči jste si nejvíc rozuměl?

S Haškem, Ščasným, Drahokoupilem, Beznoskou, Bílkem, Bielikem či Němečkem a měl jsem možnost nahlédnout i do jejich soukromí. Mnohé pak prozrazuje moje návštěva v rodině Honzy Bergra. Měl sice k lidem určitý odstup, ale nebyl žádnou primadonou. Byl jsem jeho pozváním velice potěšen a získával pomalu dojem, že fotbalová Sparta má vedle lékaře, maséra či kustoda také svého fotografa.

Co všechno se vám v zákulisí podařilo prožít?

Slyšel jsem různé rozhovory mezi hráči a jednou o přestávce třeba i kritická slova trenéra Ježka. To jsem si uvědomil, jak velké je umění říci nepříjemné věci tak, aby nevzaly chuť do zápasu a naopak pomohly. Nádherné byly oslavy titulů a třeba i narozenin, včetně házení oslavence do bazénu se studenou vodou.

Co pro vás ve vaší práci bylo nepříjemné?

Snad jen fotografování celého mužstva. Nebylo snadné zařadit skoro třicet lidí do tří řad, říkat jim, jak si mají sednout či jak se mají usmívat. Nelíbilo se to ani hráčům, po něž to byla ztráta času. Snažil jsem se při této akci o určité změny, například focení ze štaflí s přáním, aby místo betonové tribuny byla na fotce zelená tráva.

Kdo byl vaším nejoblíbenějším trenérem?

Držel jsem se vždy tak trochu stranou, nechtěl jsem je při jejich práci rušit, takže jsem neměl se žádným problém. Špičkovým trenérem byl Václav Ježek, kterého všichni respektovali. Komplikovaná spolupráce byla naopak s Jánem Zacharem.

Proč jste ze Sparty v roce 1989 odešel?

Měl jsem rodinu a víkendy na stadionech mi zabíraly dost času. Proto jsem sportovní fotografii posunul na vedlejší kolej a začal se věnovat výtvarné fotografii. V současnosti se v ateliéru na Malé Straně soustředím hlavně na produktovou fotografii.

A jaký je zájem o pohled vašima očima na osmdesátá léta ve Spartě?

Mezi návštěvníky jsou lidé z celé republiky a dokonce i ze Slovenska, což samozřejmě těší. Mohl jsem přivítat i několik sparťanských fotbalistů, například Haška, Caltu, Straku či Jarolíma. Všichni mají možnost navázat pomocí fotografií na některé vzpomínky, které jim zůstaly v paměti. Použil bych je do knihy, která vyjde v příštím roce.