Jak se vám daří na prahu druhého půlstoletí?
Daří se mi dobře, všechno je v pohodě, zdraví slouží. Loňský rok byl všelijaký, byl jsem na operaci s kotníkem, měl jsem tam zánět a na tři měsíce jsem si pomarodil. Teď už je to naštěstí dobré.
Pořád se u fotbalu držíte na okresní úrovni jako trenér Radslavic u Vyškova?
Ano, akorát se bohužel už dlouho nehraje, naposled jsme měli trénink někdy před Vánocemi. Bojím se, že už ani nedáme mančaft dohromady, Mám tam věkový průměr 35 let a když ti kluci skoro rok nedělali nic, vůbec nevědí, jestli začnou. To je o zranění. A mladí hráči nejsou, okresní fotbal vymírá. Osm let jsme hráli okresní přebor, předloni jsme sestoupili do třetí třídy. Pod námi je ještě čtvrtá třída, nicméně to se podle mě brzy zruší.
Jak moc vám parta amatérských fotbalistů chybí?
Hodně, mrzí mě, že nemůžeme hrát. Teď jsme měli být na soustředění v Bystřici, kousek od Třince, odkud pocházím. Parta je v Radslavicích vynikající, jinak bych tam jedenáct let nedělal. V pátek po tréninku se narazila bečka, posedělo se. To samé v neděli po zápase. Kluci tam drží pohromadě, zdravé jádro zůstává a změnilo se jen pár hráčů.
Stále pracujete jako dlaždič?
Ano, teď už se to po zimě zase rozjíždí, zakázky se hrnou. Jak nejsou mladí fotbalisté, tak nejsou ani mladí dlaždiči, máme toho hodně. Záleží na počasí, letos pro nás vypadá příznivě.
Vy jste se na tu práci dal skoro hned po skončení fotbalové kariéry a vždy jste o ní mluvil s nadšením. Hodně vás chytila?
Určitě, moc mě to baví, jinak bych to nedělal. Strašně nerad dělám věci, které mě nebaví. Tady jsem si svým pánem, dělám na živnost. S klukama se domluvíme, jak daleko pojedeme, kdy skončíme. Je to fyzická práce, je to venku, nikdo nás nebuzeruje, nejsme v žádné fabrice. Paráda.
Vždycky jste měl rád manuální práci?
Jak se to vezme. Jsem vyučený mechanik strojů, ale učil jsem se to spíš z povinnosti. Auta mě teď nezajímají, ke strojům mám odpor. To si raději máknu někde na stavbě nebo v lese. Ale rodiče tehdy zaveleli a musel jsem se vyučit (úsměv).
Měl jste už tehdy v hlavě myšlenku, že se budete živit fotbalem?
Mohl jsem o tom snít, ale nenapadlo mě, jakou kariéru budu mít. V Třinci se tehdy hrála třetí liga. O mě se nejdříve zajímal Frýdek-Místek z druhé ligy, ale ten nakonec kvůli korupční aféře sestoupil. Díky trenéru Petru Žemlíkovi jsem s nimi předtím nepodepsal a později se ozvalo Brno.
Jak jste se pak dostal do pražské Dukly, kde jste v 19 letech poprvé nakoukl do nejvyšší soutěže?
Dukly si vybíraly hráče ve věku, kdy měli jít na vojnu. Po mně sáhl Tábor, který hrál v té době druhou ligu a stal se béčkem pražské Dukly. Brzy mě přeřadili do áčka. Pomohla mi trocha štěstí, hlavně na lidi. Ale kdybych nic neuměl, asi by mě nebrali. Po sezoně na Dukle jsem měl nabídku od Slavie, kde tehdy trénoval Vlasta Petržela.
Ale místo ní jste si vybral Brno, které přitom sestoupilo. Proč?
Byl jsem tam před vojnou, bylo by mi blbé jít potom jinam. Říkal jsem si, že zkusíme postoupit zpátky, což se i povedlo. Lákala mě vynikající parta a hlavně trenér Karolko Dobiaš. Prošel jsem pak i Olomoucí, jenže tam se zrovna rozpadal mančaft, odcházeli Pavel Hapal s Radkem Látalem. Mě přivedli výměnou za Honzu Marošiho a gólmana Luboše Přibyla, kteří šli do Brna, což starší olomoučtí hráči špatně nesli. Zato v Drnovicích už to bylo zase dobré.
Tam jste si v sezoně 1995/96, kdy Drnovice skončily páté, vykopal další nabídku od Slavie. Jaké bylo hrát ligu na vesnici?
Byl to mančaft sestavený funkcionářem Janem Gottvaldem. Měl dost peněz, byly v tom kdejaké čachry. Ale přivedl kvalitní hráče vlastně z celého Československa. Jaro Timko z východního Slovenska, Albert Rusnák z Prešova, Jára Šilhavý někde od Chebu, Luboš Kubík s Alešem Nešickým z Hradce, a tak dále. Byla to zajímavá směsice, ale udělala se výborná parta, a to i mezi ženskýma. Klapalo to skvěle.
Byl pak přestup do Slavie, kde jste hrál v letech 1996 až 1998, velkou změnou? Přeci jen tam musí být na fotbalistu vyvíjen větší tlak.
Já jsem si žádný tlak nikdy nepřipouštěl. Z fotbalu jsem měl radost, nevím, co je tlak. Hrál jsem, protože mě fotbal baví, za svou kariéru jsem nastoupil snad na všech postech. Na Slávku jsem se moc těšil, před mým příchodem udělali titul a kvalitní hráči jako Karel Poborský, Radek Bejbl nebo Jan Suchopárek šli do zahraničí. Tvořil se nový kádr, bohužel jsme přes Grasshopper Curych nepostoupili do Ligy mistrů. Ale na to, že jsme se dlouho sehrávali, nebyla sezona nakonec špatná, v lize jsme byli druzí. Trénoval nás František Cipro, pro mě jeden z nejlepších trenérů, které jsem v kariéře měl. Byly to pro mě krásné dva roky.
V lize sice dvakrát za Spartou, ale v roce 1997 jste se Slavií vyhráli alespoň národní pohár.
Je to tak, hráli jsme i v Poháru UEFA. Druhým rokem ve Slavii jsem navíc přičichl k reprezentaci, to byla pro mě nejkrásnější sezona. Pořád se jen hrálo. Reprezentace, liga, poháry. To člověk skoro netrénuje a jen hraje.
V reprezentaci jste naskočil do patnácti zápasů a nejvíce jste o sobě dal vědět na Konfederačním poháru 1997 v Saúdské Arábii. Opravdu máte povahu takového kliďase, že jste si ani na této akci nepřipouštěl tlak?
Vůbec. Nastoupit v Rijádu v semifinále toho poháru proti Brazílii byl pro mě největší zážitek. Věděl jsem, že hraju na Cafúa, ale že bych z toho byl nervózní, to vůbec. Pro mě je každý soupeř stejný. Vzpomínám si, když mě trenér Stano Jarábek v Drnovicích upozorňoval na Iva Ulicha, ať si pohlídám jen pravou nohu. Hrál jsem levého beka, on si to třikrát sekl na levačku a dával finální přihrávku. Byl to skvělý obounohý hráč. Nevěděl jsem, co mám trenérovi říct (smích). Od té doby vím, že si musím vždy pohlídat všechno a zkrátka se snažit soupeře předčit.
Cafúovi jste v tom zápase dokonce zahrál na housle…
Ano, to je příjemná vzpomínka (smích). Kolika lidem v národním týmu se poštěstilo zahrát si proti Brazílii? Takových zápasů moc nebylo, těch lidí je jen hrstka. Mnoho lepších hráčů než já na Brazílii vůbec nenatrefilo.
Prohráli jste s Brazilci 0:2, ale drželi jste s nimi krok.
Vytvořili si za ten zápas pět nebo šest šancí a dali dva góly. Ronaldo s Romáriem řádili v útoku, ukazovali, že jsou vynikající hráči. Nehráli jsme s nimi špatnou partii, vzpomínám si, že jsme kopali snad deset rohů. Jenže bohužel jsme si nevytvořili větší příležitost, Brazilci byli lepší.
Utkání o bronz proti Uruguayi jste rozhodl jedinou brankou a Češi v té době jen stvrdili, že patří mezi nejlepší mužstva světa. Na turnaj přijeli jako vicemistři Evropy a skončili třetí.
Jsem strašně rád, že jsem se tam dostal. Byla to neskutečně našlapaná generace. Poborský, Bejbl, Látal, Pavel Nedvěd, Tomáš Galásek nebo Jirka Němec, ten byl pro mě snad největší osobností té dekády. Ti kluci hráli ve velkých klubech, co jméno, to pojem.
Konfederační pohár 1997
Na fotografii před odletem do Rijádu zleva Edvard Lasota, Ivo Ulich, Luboš Kozel, Vladimír Šmicer a Radek Slončík.
Češi původně neměli na turnaji pro vítěze kontinentálních šampionátů startovat, ale Němci (mistři Evropy z roku 1996) účast v Saúdské Arábii odmítli, a tak dostal šanci tým, který skončil v Anglii ve finále za nimi.
Výběr Dušana Uhrina staršího ve skupině remizoval s Jižní Afrikou 2:2 (obě branky dával Šmicer), podlehl Uruguayi 1:2 (Siegl) a porazil Spojené arabské emiráty 6:1 (tři góly Šmicer, dva Nedvěd a jeden vlastní).
V semifinále narazil na Brazilce a prohrál 0:2. Utkání o třetí místo proti Uruguayi (1:0) rozhodl jedinou brankou Lasota. Brazilci ve finále rozdrtili Austrálii 6:0, po triumfech na světovém šampionátu 1994 a Copa América 1997 vyhráli také Konfederační pohár a naprosto dominovali světovému fotbalu.
Vladimír Šmicer byl s pěti góly mezi Brazilci Romáriem (sedm) a Ronaldem (čtyři) druhým nejlepším střelcem turnaje, za což obdržel Stříbrnou kopačku. Zároveň získal i Bronzový míč pro třetího nejlepšího hráče po Brazilcích Denílsonovi a Romáriovi.
Muselo vás mrzet, že později jste se do reprezentace už nevrátil. Přišlo nepodařené angažmá v Itálii a také zdravotní problémy.
Někdy jsem se až moc přemáhal, dohrával zápasy s bolestí. Není špatné se občas kousnout, ale nesmíte to přehnat. Projevilo se to časem, měl jsem chronický nárůstek na pravé noze, v Itálii mi prdlo břicho. Kvůli prasklému úponu a administrativním věcem jsem nehrál dvacet měsíců, to už se pak těžko dohání.
Neměl jste po úspěšné sezoně 1997/98, v níž jste s reprezentací ještě vyhrál japonský Kirin Cup, lepší nabídku než z druholigové italské Reggiany?
Podepisoval jsem smlouvu už v zimě, když jsem byl ještě ve Slavii. Reggiana tehdy hrála špici druhé ligy, chtěla postoupit, takže jsem věřil, že v létě půjdu do Serie A. Postup jim utekl, přesto měli i nadále stejné ambice. Já jsem odehrál 90 minut, pak jsem marodil a klub se mezitím úplně sesypal. Čtyřikrát se měnil trenér, přesýpal se kádr a místo postupu přišel pád do Serie C.
Po vyléčení jste se mihl v Opavě, načež jste se do Itálie vrátil a hrál tam třetí ligu. Jenže takticky svázaný italský fotbal vám neseděl, že?
Zahraju kdekoliv, ale jedna věc je, že jsem pravák, kdežto oni mě do Itálie brali jako leváka, a konec. Jsou v těchto věcech dost zvláštní. Všechno bylo svázané taktikou, před zápasem se člověk ani neusměje. Pak se na hřišti začnou kopat za uši a je po fotbale (smích),
Říkal jste, že jste se často přemáhal a později vám to uškodilo. Jak to jde dohromady s tvrzeními, že jste měl více talentu než třeba Pavel Nedvěd, jen jste fotbalu nedával všechno?
To jsou jen prohlášení novinářů a všech možných lidí. Je těžké označovat talent. Já jsem na hřišti vždycky nechal všechno a po operaci jsem se v tréninku zakousl ještě více, abych se mohl vrátit. Dřel jsem jako kůň a v posilovně jsem měl výsledky, které by podle italských trenérů patřily k nejlepším v Serii A.
Tak čím jste si tu nálepku vysloužil?
Nahlížím na fotbal jinak než mnoho lidí, kteří se v něm pohybují. Nevidím v tom takovou vědu. Často nemůžu vystát kecy v televizi, úplně žasnu, co všechno tam rozebírají. Pořád by někdo chtěl hrát jako ten a ten mančaft, držet se přesné taktiky. Pro mě je fotbal hlavně zábava a myslím, že by se mělo hrát vždycky podle toho, jaké hráče máte k dispozici.
Nepůsobil jste v profesionálním fotbalu s přístupem, že je to hlavně zábava, na některé trenéry až moc lehkovážně?
Pod trenéry, kteří mě brali, jsem hrál výborný fotbal, navzájem jsme se respektovali. A že jsem si zašel občas někam zapařit? Ta doba byla úplně jiná a každý mančaft chodil po zápasech ve dvanácti lidech na pivo. Měli jsme výhodu, že pořádně nebyly ty pitomé mobily.
Dnes byste si kariéru na takové úrovni s tím vším, co k tomu za vaší doby patřilo, zřejmě tolik neužil.
Nikdy jsem nevyhledával nějakou pozornost, novinářům jsem se spíš vykrucoval. Když jsem byl ve Slavii, měli jsme se fotit na nějaký kalendář jako filmové hvězdy, převlíknout se za Kleopatry, Jamese Bondy a tak. Nelíbilo se mi to, řekl jsem, že raději zaplatím pokutu. Dneska vypadá vrcholový fotbal úplně jinak, sportovci jsou pořád na očích.
S touto povahou pro vás po konci vrcholové kariéry po letech ve Zlíně a Třinci nebyl problém zapojit se do běžné civilní práce.
Zkoušel jsem dělat fotbal dva roky. Nejdříve v Třinci, ale tam jsme se s vedením rozešli snad během pěti minut. Pak jsme ve Vyškově přebírali drnovickou mládež, ale klub dal peníze raději na divizní tým mužů. Praštil jsem dveřmi a skončil jsem. Když něco není po mém, je to se mnou těžké (úsměv). Velký fotbal sleduju, ale jsem rád, že mám práci mimo něj.
